Morana se vrací. Aneb Velikonoce jako paměť uctívání přírody

Bára Fialová, foto V. Nekvindová a repro z knih viz níže

Neděle, 20. dubna 2025

Sdílet na:

Velikonoce jsou pro křesťanský svět zdaleka nejdůležitějšími svátky roku. Jejich původ však sahá mnohem dál do minulosti, do doby, kdy i území východních Čech obývali Slované nebo Keltové. Symboly a rituály oslav konce zimy a příchodu plodného období z pradávných dob však přežívají dodnes – jako například vynášení Morany, které se letos podruhé v novodobé historii konalo v Meziměstí.

„Spousta tradic a starých zvyků dnes upadá. Proto jsme se rozhodli některé připomenout. Vynášení Morany je prastarý očistný rituál, který se koná na Smrtnou neděli a je spojen s vítáním jara. Jeho smyslem je rozloučit se se zimou a vším trápením, které nás sužuje, a přivítat nový život a novou energii. Pro dospělé je to možná vzpomínka na dětství, mladým se snažíme tyto tradice znovu vštípit,“ říká Veronika Nekvindová, která akci jako součást Velikonočního jarmarku v Meziměstí organizovala, a panáka Moranu, symbol mrtvé zimy, doma sama vyrobila.

Smrt Morany (slovanská bohyně smrti a zimy, pozn. red.), ale i symbol vejce, zelené větvičky, červená barva symbolizující život či oheň, velikonoční zajíčci. To všechno jsou symboly života, plodnosti a obnovy pocházející s velkou pravděpodobností až z pradávných dob našich pohanských předků. Keltové a předkřesťanští Slované samozřejmě nebyli bezbožní. Posvátné pro ně bylo vše, co bylo v přírodě a měli podobně jako staří Řekové nebo Římané celý panteon bohů.

Vzájemné propojení

„Příroda byla našimi slovanskými předky vnímána jako projev boha stvořitele a dalších menších bohů a bohyň. Vše, co se v ní odehrávalo, bylo vnímáno jako jejich vyšší vůle a součást vyšších záměrů,“ vysvětluje slovanské pojetí světa Zdeněk Ordelt ze sdružení Slovanský Kruh.

Dávní obyvatelé našich zemí tak v době jarní rovnodennosti zapalovali ohně na počest bohyně jara a soumraku Ostary (odtud anglické slovo pro Velikonoce – Easter) a prosili ji o přízeň v budoucím roce. Když pak do Evropy přišlo křesťanství, začlenila církev tyto místní zvyky do svých oslav, aby byla pro nové věřící přístupnější. Oslavy jara rozdělující koloběh roku v půli na teplé a studené období se spojily s příběhem umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a jejich dnešní podoba přebohatá na rituály a podobenství je výsledkem tohoto vývoje. 

„Velikonoční období a vlastní velikonoční svátky formovalo vzájemné propojení křesťanské tradice s jevy vycházejícími z předkřesťanského prostředí a souvisejícími se zvyky lidového, venkovského charakteru – obnova života v rámci přírodního cyklu,“ potvrzuje Martina Vlčková z Muzea východních Čech v Hradci Králové a dodává, že vynášení Morany je příkladem takového rituálu, kdy se symbolicky odstraňuje vše zlé, odumřelé a prázdné.

„Proto je figurína Morany zhotovena z neživých přírodních materiálů jako je sláma, ulity šneků, vyfouknutá vajíčka, šaty nevýrazných barev. Protikladem bylo přinášení jarní zeleně jako symbolu obnovy života a prosperity, tzv. líta, léta. Jednalo se o pestře zdobenou ratolest ze stále zeleného jehličnatého stromu nebo z větví listnatých stromů,“ dodává.

Obětují pár holubů

Pojďme se podívat na některé venkovské zvyky z našeho kraje, které v sobě ukrývají přírodní symboliku. Typicky jsou to očistné, obnovovací a ochranné rituály, které měly zajistit zdraví a dobrou úrodu.

„Na Květnou neděli se do kostela k posvěcení nosily proutky jívy s rozkvetlými kočičkami, případně i lísky nebo břízy. Zelené proutky měly zajistit ochranu člověka i hospodářství, byly spojeny s více obřady. Samotné kočičky se v počtu 3 až 5 polykaly proti nemocem, proutky se věšely za obrazy, ke kříži, dávaly se za trámy stavení, na střechu, do stáje. Na Boží hod velikonoční s proutky obcházel hospodář pole, dával je do sadů, ke včelím úlům, do studny, posvěcenými proutky se i šlehal dobytek při první pastvě. Všechny tyto praktiky měly vést k obnovení životodárné síly, ochraně a zajištění prosperity,“ vysvětluje Martina Vlčková z Muzea východních Čech.

Některé prastaré velikonoční zvyky v našem regionu zachytil Miroslav Pichl v knize Dějiny města a regionu v běhu let. Díl 1, léta 993–1918, kterou vydal v roce 2015 Městský úřad v Polici nad Metují a kde autor cituje kronikáře Josefa Brandejse. „Zelený čtvrtek zanechal nám paměť někdejšího uctívání přírody. Tu před slunce východem vycházejí domácí modlit se k zelenému stromu. Jinde hospodáři obětují pár holubů, krev jejich chytí na tři hrsti pšenice a ostatním holubům předhodí. Čeká se, až vše snědí, pak se holubi netoulají. K jakési ochraně béře se vejce toho dne snesené a hodí ho někdo přes chalupu. Koště ten den bez smlouvání koupené slouží k vymetení všeho domu. Smetí smete se na hromádku a spálí. To prý přináší štěstí,“ píše kronikář a pokračuje povídáním o zvycích spjatých s Velkým pátkem.

Dobrý k čarování

„Mimo Štědrý den jest Velký pátek na pověry nejbohatší. K tomuto dni naši starouškové, ač-li se rozpovídají, vědí rady, pokyny a varování. A opět jest to doba slunovratu jarního, která nakupila tolik pověr a divných zvyků mezi naším lidem. Na Velký pátek připravují se konečně ti, jež čarovati chtějí, a shánějí pro sebe věci potřebné, aby měli moc. A tu najdeme aspoň něco: poutek trnový, na tři řezy novým nožem a v tento den uříznutý, jest dobrý k čarování. Ale člověk i sám sebe může uchránit před nemocí. Kdo prý se před sluncem třikrát v plynoucí vodě potopí, jest chráněn v tom roce před nemocí. I mlynáři Velkého pátku užívali v svůj prospěch. Než kohout prve zakokrhá, uřízli tři lipové proutky a přibíjeli každý třemi hřebíčky ke hřídeli mlýnského kola.“

V noci z Velkého pátku na Bílou sobotu podle Josefe Brandejse „běhají lidé v košili po zahradách a ovazují stromy povříslem, aby se květ zachoval a stromy měly ovoce. Když ráno začnou zvonit, berou klíče a zvonějí jimi po zahradě. Kam zvonění klíčů slyšeti, tam ovoce se zdaří.“

Na Velkou neděli velikonoční se podle kronikáře „v dobrých hospodářstvích vůbec nevaří maso, aby se dobytku dobře dařilo. Vejce na zelený čtvrtek snesené a na Boží hod svěcené, hází se přes střechu obytného stavení a zahrabe se tam, kam padlo. Tím chrání se stavení před neštěstím udeření blesku. Drůbeži, dobytku dává se svěceného mazance, aby se doma drželi a dávali užitek. O Velké neděli velikonoční jídají se společně vejce svěcená. Jestliže někdo zabloudí a vzpomene si na toho, s nímž vejce o Velikonocích jedl, nalezne cestu. Skořápky z vajec těchto se šetrně seberou a zakopou se pod strom, aby ovoce nesl. O Velké neděli obyčejně hospodář po požehnání zachází na pole a obchází je dokola, jí mazanec a drobí přitom. Čím více drobí, tím větší bude úroda,“ pokračuje dál ve svém popisu bohatých velikonočních zvyků.

Tradice se vrací

Dnes už přirozeně lidé vybavení technologiemi nepociťují tak naléhavou potřebu slavit konec zimy a chránit se před nepřízní osudu symbolickými rituály. „Pro naše předky, životně závislé na úrodě a mnohem více zkoušené měnícími se ročními obdobími, byl příchod jara dlouho očekávaný. Blížil se začátek zemědělského roku, končila dlouhá a mrazivá zima. To byly skutečnosti ovlivňující denní realitu mnohem více než dnes. Z okna opatřeného trojsklem se jinak sleduje vánice než z profukujících okének skromné roubené stavby,“ říká vedoucí Muzea Broumovska Michal Bureš a dodává, že podobné rituály si i přes tisíciletí zachovávají jednu stejnou, velmi důležitou funkci. „Pro život celé komunity obyvatel konkrétní osady či vesnice to byla příležitost k setkání a oslavě. Jak v minulosti, tak dnes. Je dobře, že se tyto tradice vrací a mnozí se zajímají i o jejich původ a smysl,“ dodává.

Že mělo vynášení Morany v Meziměstí, do kterého se zapojily všechny věkové kategorie od školkových dětí po seniory, důležitou společenskou funkci, potvrdila i Veronika Nekvindová. „V 17 hodin jsme se sešli před nádražím, kde se jarmark koná. Měli jsme vytisknuté texty popěvků a říkadel, aby se mohl zapojit opravdu každý. Řekla jsem na úvod pár slov z historie, tedy proč se Morana vynáší. Potom už průvod lidí za zpěvu a pokřikování veršů šel směrem k řece Stěnavě. Moranu nesly dívky, které ji pak vhodily do řeky Stěnavy, a začalo mohutné pokřikování. Nálada byla veselá, všichni už se těšili na jaro,“ uzavřela s tím, že akce se určitě zopakuje příští rok.

Ilustrace repro z knih V. Frolcová: Velikonoce v české lidové kultuře a P. Toufar: Velikonoce.