Naše Broumovsko Přejít na hlavní navigaci Přejít na změnu jazyka Přejít na přihlášení Přejít na vyhledávání
  • Hyde Park
  • Magazín
  • Můj první školní den
banner

Můj první školní den

Petr Rathner

Pátek, 23. dubna 2021

Můj první školní den

S vděčností hledím na nástěnné hodiny, jejichž ručičky se pomalu blíží k osmé hodině. Dnešní noc byla opět nekonečná, ve snech se mi stále vrací vzpomínky na dětství a první školní léta. Jako každý rok jsem se setkal minulý týden v Broumově se spolužáky v restauraci Alka. V roce 1952 jsme opustili školní lavice a vydali se každý svou cestou do života. Naše příští setkání bude jubilejní, šedesáté páté a navíc budeme slavit každý ten svůj osmý křížek. Schází se nás ještě slušný počet. Každý z nás má samozřejmě nějaký ten šrám, buď na těle, nebo na duši.

Při včerejším setkání jsme si promítli záznam ze setkání v Janovičkách před dvaceti lety. Našimi vzácnými hosty byli učitelé, pánové Martinec a Pajkrt. Měli jsme tehdy s sebou i vlastní živou hudbu. Učiteli Martincovi jsme se zavděčili sokolskými písněmi, loučení tehdy nebralo konce. Pro nás, co jsme "přespolní", jsou každoroční třídní srazy zřejmě větším svátkem než pro spolužáky domácí, z nichž někteří již mezi nás ani nenajdou cestu. Sny z dětství se mi poslední čas neustále vracejí, nelze se jich zbavit. Doufám, že mně toho prokletí zbaví rada Jiřího Wolkera v jedné z jeho básně. Sen se prostě musí "zabít", musí se uskutečnit. Na snídani nemám ani pomyšlení. Ještě doklady od auta a vydávám se na cestu do minulosti.

Krátká zastávka na hřbitově u hrobu rodičů, strýce a bratrance. Gusta mým přátelům muzikantům poskytl tehdy na Janovičkách ubytování. Zemřel zakrátko po našem třídním srazu a jsem rád, že je s námi rovněž na předmětném videu. Projíždím Hynčicemi kolem Kovopodniku a vzpomínám, jak se zde vyráběly vynikající zrcadlovky, Flexarety. Jednoho dne odmontovali soudruzi veškeré stroje a zařízení a za nějaký čas jsme kupovali jejich kopie, sovětské Ljubitěle. V Olivětíně u pivovaru jsem na okamžik vystoupil z auta. Na rybníku za silnicí jsme jako děti bruslili na "šlajfkách" od Mikuláše až do konce zimy. Na koňské povozy nakládali pivovarští dělníci až půlmetru silné kry, kterými se chladilo pivo až do příští zimní sezony. Dnes už snad rybník ani nezamrzá.

Kolem VEBY jsem si nemohl nevšimnout busty továrníka Schrolla, zakladatele textilní výroby na Broumovsku. Byl jedním z prvních, podle jedné pochybné terminologie tzv. vykořisťovatel, který pro své dělníky postavil byty, zavedl sociální pojištění a prémiovou mzdu. Je o něm zmínka i v Cimrmanově hře. Do Olivětína, do VEBY jsme chodili krátce po válce do kina, promítaly se tu za korunu grotesky. Projíždím Soukenickou ulicí, v jednom patrovém domě jsme s kamarádem na podzim 1945 stáčeli ve sklepě do lahví limonády. Dostali jsme dvě koruny a za to už bylo pár kousků "mejdlíčka" nebo letecká guma do praku. Řidič, takový čahoun, co ty lahve odvážel, využil mé naprosté neznalosti češtiny. Naučil mě nazpaměť pár českých slov a poručil, abych je šel vyřídit slečně účetní v prvním patře. Zaklepal jsem, vešel a hrdě vykřikl naučenou větu: "Pozdravuje vás pan Mahojakotyč." Šofér mi dal korunu a slečna pořádných pár facek.

Za parcelou rodného domu, který nám vzaly nejdříve Benešovy dekrety a později v roce 1979 voda, jsem zaparkoval před kovárnou a domem, kde bydlel v prvním patře můj německý děda. Děda byl kovář, narodil se v Broumově v roce 1878, ale jeho otec, který se narodil v roce 1839 přišel z Albendorfu z Klodska. Zřejmě jednou zavítal do Broumova, líbila se mu Anička Prokopová, a tak už tu zůstal. Vedle proluky stojí moc pěkný dům, cedule na zdi nám připomíná, že zde po dobu studií bydlel Alois Jirásek. Na parcele bývalého domu je dětské hřiště. Kůlny a králíkárna sice zmizely, ale naše bříza, pod kterou jsme měli šeříkový keř, tu ještě hrdě stojí. Zůstal jsem stát uprostřed naší zahrady. Několik minut nemohu odtrhnout zrak od fascinujícího pohledu na klášter, na kterém se podepsali mistři stavitelé Dienzenhoferové a komunisté, kteří jej nechali zchátrat a udělali z něj internační tábor pro řádové sestry z celé republiky a později archiv. Ve výklenku dědova domu se zachovala klečící soška s Kristem. Potřebuje nutně opravit, snad se najde na příslušném úřadě někdo, komu osud této vzácné památky na záplavy v osmnáctém století není lhostejný. Zašel jsem k okraji řeky a opřel se o zábradlí. Vzpomínka na velkou vodu jednoho podzimního dne roku 1944 je dosud živá.

"Ne, abys šel až k řece," vyprovázela mě máma z domu a oblékla mi zimní kabát. Před kovárnou se děda právě chystal okovat koně pana Sagnera. Koním, kterým děda zatloukal velkými hřeby podkovu, mi bylo vždy líto. Děda jen opakoval slova mámy a dodal: "Táta tě jednou, až budeš větší, naučí plavat." Oba rozhovory probíhaly samozřejmě v němčině. Zašel jsem za kovárnu a opřel se o dřevěné, ztrouchnivělé zábradlí. Vody Stěnavy se s ohromným hučením valily téměř po okraj naplněným korytem a na svých vlnách nesly hromady klacků, klád i stromků s kořeny. V paměti mi zůstal už jen protivný praskot shnilého zábradlí a pád do rozbouřené řeky. Ani netuším, za jakou dobu jsem se probral o několik set metrů dále, až u továrny. Zachytil a visel jsem ve větvích břízy, která vyrůstala ze spáry poslední řady kamenů. Vyhrabal jsem se přes okraj koryta z vody a promrzlý a promočený došel s pláčem domů. Většina posluchačů, kterým jsem moji příhodu vyprávěl, to označila za náhodu. Já na náhody nevěřím. Věřím slovům pana rady Vacátka z jeho Hříšných lidí města pražského: "Bouše, náhoda je Bůh."

Přešel jsem po mostě řeku, ve které se válí několik plastových lahví. Několik schodů, a marně hledám náhon, který přiváděl vodu na mlýnské kolo. Bývaly v něm ryby, občas se nám s kamarády povedlo nějakou chytit. Nad pohledem na klášterní cestu, které jsme říkali "Klosterberg" jsem posmutněl: "Kam se poděla ta kouzelná, podél kláštera klikatě vzhůru se vinoucí cesta?" Cesta, po které mohly jezdit do města maminky s kočárky, cesta, roubená dřevěným zábradlím. Stoupám nevěřícně vzhůru po betonovém schodišti, opatřeném nevkusným kovovým, modře natřeným zábradlím. Jenom jeskyně do skály, kde jsme si po válce hrávali, zůstala původní. Bývalo nás pět kamarádů. Vláďa, Čenda, Honza a dva Petrové. Minulý týden jsme se sešli tři a dá-li Bůh, sejde se nás příští rok na třídním srazu v restauraci Alka všech pět. Naše hry byly podstatně jiné, než hry dnešních dětí, vysedávajících nad bojovými počítačovými hrami.

Byly jsme dvě znepřátelené party, bojovalo se kameny, střílelo se praky s ocelovými skobičkami. Mezi poválečné hry patřilo zapalování filmů, zábavy s karbidem, bouchání klíčů naplněných fosforem ze sirek. Ke vzdělání každého kluka patřila znalost hry v karty, na fotbal nám stačil hadrový míč. Těšili jsme se na loutkové divadlo Matěje Kopeckého, vzpomínám na hru Posvícení v Hudlicích, na provazolezce, kteří se spouštěli z klášterní věže až na náměstí. Občas zavítali do Broumova se svým stanem Berouskovi, učitel náboženství nám promítal v klášteře cestopisné diapozitivy. Uprostřed cesty jsem se zastavil. Tudy jsem šlapal denně po devět školních let. Ale cesta do školy v první školní den v roce 1943 byla výjimečná.

Týden před začátkem školního roku 1943 rozhodla máma, že je nejvyšší čas, koupit do školy tašku. Obchod se školními potřebami byl na velkém náměstí vedle Café Herzog. Dlouho jsem si nemohl vybrat, měli jich hodně a tak rozhodla máma. Školní aktovky měly daleko do těch dnešních. Byly to kožené krabice potažené sametovou látkou s řemeny na záda. Máma mi koupila tašku, která měla na sametu barevný výjev jak z pohádek bratří Grimmů. Na lesním palouku, vedle skupiny hřibů stála s košíčkem buchet Červená Karkulka a tupě zírala na vyplazený jazyk šedivého vlka. Měl jsem tenkrát z tašky obrovskou radost, ale druhý školní den se mi už smála celá ulice. Do tašky se přidal dřevěný penál a tabulka na psaní. Na tabulky se psalo břidlicovými tužkami. Když se něco nepovedlo, smazalo se to houbičkou, přivázanou k tabulce. V německé obecné škole byla nejhorší známka šestka. S novou taškou jsem se běžel pochlubit své kamarádce Renatě. Moc mi záviděla, vždyť si musela na takovou nádheru ještě rok počkat. Těch několik dní do začátku školního roku nebralo konce. Nemohl jsem se ani dočkat, tašku jsem si vzal dokonce s sebou do postele.

V úterý, prvního září 1943 mě máma svátečně oblékla. Dostal jsem nové krátké kalhoty, boty a bílé podkolenky. Paní Burkertová z Berlína, která u nás povila dceru, mě vyfotila. Na záda jsem si hrdě zavěsil tašku s Karkulkou a vykročil s mámou na cestu do života. Pozdravili jsme dědu, přešli lávku a po několika schodech kolem mlýna přes náhon. Pěšina klášterní cesty končila po několika klikatých zatáčkách za mostem zahrady u pivovaru. Byli jsme s mámou uprostřed kopce, když proti nám kráčel nějaký voják v černé uniformě. Pamatuji se na jeho vysoké lesklé holinky a čepici s kšiltem. Pozdravil jsem s mámou obvyklé: "Grüss Gott". Voják si dal ruku do boku a zařval: "Zurück, nevíte, jak se zdraví?" Mámě nic jiného nezbylo. Vzala mě za ruku, vrátili jsme se na začátek cesty ke mlýnu a poučila mně. Šli jsme mu opět naproti a klášterním kopcem se neslo naše hlasité: "Heil Hitler!" Než nás pustil dál, nechal nás to ještě opakovat, abychom to nezapomněli. To jsme s mámou ještě netušili, že toho školení bude toho dne víc. Trochu nás ten nácvik nacistického pozdravu zdržel. Německá obecná škola byla na místě dnešního gymnázia. Kočičí hlavy na rozlehlém nástupišti už zaplnily stovky nedočkavých dětí a rodičů. Před školou byl vysoký stožár a vlála na něm vlajka. Před vstupem do školy byl mikrofon a nějací pánové do něho dlouho mluvili. Když skončili, začala hrát muzika. Někteří rodiče dětí při tom zvedali pravou ruku a zpívali. Když písnička dohrála, přišli k nám dva pánové v kožených kabátech. Odvedli nás do školy. Já jsem s jedním pánem zůstal na chodbě a mámu odvedli do nějaké místnosti. Za chvíli se vrátila a odvedla mě ze školy rovnou domů. Slíbila mi sice návštěvu cukrárny, ale dnes věřím, že na sladkosti neměla nejmenší pomyšlení. Máma mi doma vysvětlovala, že ta písnička, co hráli, je německá státní hymna. A ti pánové, co si nás odvedli, si všimli, že máma neměla při té slávě zvednutou ruku a já jsem měl ruce v kapsách. Ale žádné nacvičování hymny se doma, pokud vím, nekonalo. A tak mám za sebou dvě třídy německé školy. Celý první rok jsme psali písmenka břidlicovými tužkami na tabulky a mazali je houbičkami. Máma mi vyprávěla, že jsem byl tuze pečlivý. Prý jsem u toho věčného psaní a mazání písmen vydržel celé hodiny, až mě musela vyhánět z baráku. Lze jen litovat, že mi tato vlastnost nezůstala. Se svým maturitním vysvědčením jsem se dosud ještě nepochlubil ani svým dětem.

Tato část je určená k ochraně proti spam robotům. Vidíte-li tento text, vyplňte pole uvedené za otázkou. Tlačítko jsem robot ignorujte.
Kolik je dvě plus tři
Odebírejte náš newsletter
O portálu

Zpravodajský portál Naše Broumovsko, který vznikl v říjnu 2010, se zaměřuje na informovanost obyvatel broumovského regionu. Web poskytuje každodenní informační servis a kulturní, společenské, ekonomické či sportovní zprávy nejen z Broumovska, ale i z Královéhradeckého kraje.

Kontakt

Telefon: +420 777 314 251
Email: rene.herzan@broumovsko.cz

Adresa redakce:
Klášterní 1, 550 01 Broumov (Google Mapy)