Muzeum bílého zlata ve Valbřichu

Text a foto Michaela Mašková

Neděle, 28. července 2024

Sdílet na:

Čtvrtý letní výlet vede tentokrát do blízkého města Valbřich, za křehkou krásou e elegancí, která se nachází v Muzeu porcelánu.

Zatímco dnes vidíme ve Valbřichu především pozůstatky těžby „černého zlata“, pozůstatky výroby porcelánu čili bílého zlata, už dnes tak znatelné nejsou. Přitom jak uhlí, tak porcelán tvořily ve svém období pilíře místní ekonomiky. Zlatou éru porcelánu dnes připomíná expozice v klasicistním paláci Alberti, který se nachází v ulici 1 Maja. Bývalé víceoborové městské muzeum se po rekonstrukci v roce 2015 chlubí sbírkou, která čítá více než 10 tisíc kusů křehkých předmětů. Pocházejí převážně z valbřišských továren, ale k vidění je i porcelán dalších historicky významných producentů včetně Anglie, Česka či Ruska. Expozici porcelánu doplňuje sbírka moderního umění.

Vzácný a nedostupný

Tajemství výroby porcelánu z kaolinu střežili dlouhá léta Číňané, kteří ho objevili už v 7. n. l. Evropa po něm nepokrytě toužila, a to zhruba od roku 1290, kdy ho ze svých cest přivezl Marco Polo. Dokonce se věřilo, že popíjení nápojů z porcelánu má významné zdravotní účinky. Luxusní zboží se však celá staletí nedařilo v Evropě vyrobit, až po desetiletích pokusů se to povedlo osvícenskému matematikovi a přírodovědci Ehrenfriedu Waltheru von Tschirnhausovi. Ten se seznámil se saským lékárníkem a alchymistou Johannem Friedrichem Böttgerem. Toho držel císař August II v zajetí, neboť chtěl, aby mu vyrobil zlato. Namísto zlata pravého podařilo se Böttgerovi odhalit princip výroby zlata bílého. Stalo se to roku 1708 v Míšni. Po vychytání všech počátečních nedostatků, rozjela se výroba porcelánu tak jak ho známe – tenkého, křehkého a elegantního.

Poptávka po krásném zboží byla tak velká, že brzy vznikly výrobny v mnoha zemích Evropy. Valbřišská expozice sice nenabízí přehled všech známých značek, zaměřuje se především na lokální výrobce, jimiž byli – vzhledem k původnímu německému osídlení Dolního Slezska – Němci. Zajímavostí je, že poptávka po porcelánu byla tak velká, že jenom ve Slezsku existovalo do konce století 20 porcelánek. Trh byl dostatečně velký pro všechny a konkurence neexistovala. V rámci zachování dobrých vztahů si prý tehdejší výrobci raději domlouvali společně ceny… V dnešní době by je za to potrestal Úřad pro kontrolu hospodářské soutěže.

Procházka expozicí

Hned v úvodní místnosti muzea se návštěvníci prostřednictvím velké plastické mapy Valbřichu seznámí s krajinou, v níž se město se svými uhelnými doly, průmyslem a porcelánkami rozkládá. Předpokladem k rozvoji výroby porcelánu byla bohatá naleziště živce v okolí města, neboť živec je jednou ze tří základních surovin pro výrobu porcelánu. Dvěma dalšími je křemen a samozřejmě kaolín.

Po úvodních informacích už audio průvodce v češtině svižným tempem provádí od jedné vitrínky ke druhé. Postupně představí továrníka Carla Kristera, který vyráběl pod značkou KPM (Krister Porcelan) či Carla Tielsche a jeho porcelán s ručně malovanými motivy, z něhož vyniká elegantní francouzský snídaňový servis s mnohoslibným názvem „tête-à-tête“. Dalším místním výrobcem porcelánu byl například Hermann Ohme, jehož porcelánové servisy byly velmi cenné, vyhrával s nimi ceny, a dokonce je vyvážel do USA. Když však nastala v roce 1929 hospodářská krize, přišel spolu s ní o všechen odbyt…

Expozice postupně vykročí z Valbřichu a představí další značky porcelánu. Chybět nemůže již zmiňovaná Míšeň se svým typickým zdobením, tvary a figurkami. Zajímavostí je, že známý „míšeňský cibulák“ vlastně nikdy cibulákem být neměl. Tvar měl představovat granátové jablko, lidé v našem pásmu ho však nikdy neviděli, a tak si mysleli, že je to cibule. Už mu to zůstalo.

Další neobvyklé kousky pocházely z Anglie a nemuselo se vždycky jednat o křehké, zlatem a květinami zdobené šálky. K vidění je například blankytně modrá kamenina Josiashe Wedgwooda, pro niž se vžilo jméno „Wedgwood Blue“. Mimochodem, Wedgwood nebyl jen výrobcem zajímavého porcelánu, ale byl pravým průkopníkem marketingu. Nabízel výhody, slevy i dopravu zdarma a zcela tak změnil trh.

Dvě vitrínky jsou věnované i českým značkám – najdeme zde kousky z první české porcelánky založené v roce 1792 v Horním Slavkově, z Březové či Doubí. Dále je tu ruská produkce z Petrohradu, Francie a dalších zemí.

Muzeum Porcelánu se nachází v budově kupce a továrníka Johana Gustawa Wilhelma Albertiho, významného občana města. Byl milovníkem technických novinek a do Slezska přivezl první parní stroj. V jeho domě se scházela elita města, bylo zde stále živo a jeho pýchou byla knihovna, která prý čítala více než dva tisíce svazků. Muzeum porcelánu tak věnovalo dvě místnosti také jeho odkazu včetně kabinetu paní domu.

Ideální výlet na odpoledne

Pro návštěvníky z Broumovska je výlet do Muzea porcelánu ideálním tipem na odpolední výlet. Cesta autem je jednoduchá, necelých 30 kilometrů z Broumova zabere zhruba 45 minut (možná o něco déle, na cestě jsou semafory), není však třeba zajíždět do centra města, či cestovat přes celý Valbřich. Jedeme po silnici od Mirošova a před Valbřichem, kde se cesta rozdvojuje, se vydáme levou silnicí (po hlavní). Napojíme se na páteřní dvouproudou komunikaci a hned na první odbočce se dáme podél velkého hřbitova doleva. Jedeme po ulici Przemyslowa, projedeme jedním kruhovým objezdem a po krátké chvíli se ocitneme ve staré zástavbě (Śródmescie). Muzeum porcelánu míjíme po pravé ruce. Parkování je také hned po ruce – z druhého kruhového objezdu (asi 100 metrů od Muzea porcelánu) vyjedeme přímo na velké parkoviště (je dobře viditelné už z kruháku). Sice je placené, ale cena za hodinu není závratná - 4,50 złotých.

Otevírací doba muzea je denně 10 až 18, jen v pondělí je zkrácená 12 až 16 hodin. Vstupné do Muzea porcelánu je 25 złotých za dospělého, rodinný 18 złotých za osobu, platit lze kartou. V pondělí je vstupné zdarma, platí se jen 5 złotých za zapůjčení audio průvodce. Za pozornost však stojí možnost koupit si zvýhodněnou vstupenku do sousedícího Kostela Spasitele (Kościół Zbawiciela). Jedná se o evangelický klasicistní kostel podle návrhu Carla Gottharda Langhanse, autora slavné Braniborské brány. O něm však až příště.

Celá prohlídka zabere určitě hodinu, je nutno říct, že audio průvodce v češtině je dobře namluvený, poněkud však spěchá. Kdo si chce vychutnat jemnou krásu, eleganci a množství zdobných detailů, musí si expozici projít ještě jednou.

Doporučit lze i procházku starým městem. Náměstí s velkou kašnou uprostřed láká k posezení pod stromy, uličky mají své trochu omšelé kouzlo. O kus dál se také nachází velký kostel Panny Marie Bolestné. Jen s příležitostí k obědu to není moc slavné – pizza, kebab, či sushi. Je vidět, že velká obchodní centra dále ve Valbřichu mají dopad na malé živnostníky stejně jako v jiných městech. Co však stojí za hřích, je návštěva některé z mnoha cukráren. Na malé ploše jsme objevili hned tři. V ulici vedoucí ke kostelu Panny Marie Bolestné se pak nachází na pohled příjemná kavárna. Zdalipak v ní servírují v pravém porcelánu?