Na Strážní vrch nad ztichlou Libnou

text a foto: Bára Fialová

Neděle, 22. června 2025

Sdílet na:

Zapomenutý kout u hranic a špatná, dlouhá cesta. I přesto stojí zaniklá vesnice Libná a její fascinující historie za návštěvu. Vydejte se s námi na toulky kdysi živým údolím, po dnes už málo využívané cestě až k hranicím a dál nahoru, na strmý Strážní vrch s krásnými výhledy po divoké krajině.   

Parkuji u rybníka a jako minule, i dnes se cítím hrozně zvláštně. Jako by na mě někdo koukal, ale široko daleko není ani živáčka. Je tady úplné ticho, ale působí divně nepatřičně. Stojím v přirozeném centru obce. Tady býval kdysi hostinec, pekárna, řezník, hasičská zbrojnice, veřejný telefon…

V 19. století, kdy obec patřila k panství Nádherných z Borutína, kteří sídlili na zámku v Adršpachu, zde žilo přes 500 lidí. Byla tady škola, kam chodilo skoro sto dětí. Tančírna, vinárna a šest lomů na křemenný, nazelenale žlutý pískovec, ze kterého sem rád jezdil tvořit i vynikající trutnovský sochař Emil Schwantner. 

„Byl tvrdý, odolný povětří a zároveň lehce opracovatelný, ideální pro mlýnské kameny a sochy,” píše se na nových informační tabulích u památníku padlým a na místní „návsi”. Na těch málo místech, která ještě upomínají na to, že tady kdysi stála vesnice o 90 domech. Dnes z nich zbyly pouhé čtyři. Ohromuje mě, že už nejde ani poznat, kde byly základy. Nebýt nových panelů, nepoznal by člověk, že tady před sto lety tak zabydlená vesnice stála. 

Chátraly a bortily se

„Tvář ještě před několika lety malebné vesnice se změnila k nepoznání. Neobydlené, vydrancované domy chátraly a bortily se. Jako první vzaly za své dřevěné chalupy. Již od roku 1950 byla část domů postupně bourána a stavební materiál využit pro poválečnou obnovu okolních obcí,” píše na webu Teplic nad Metují k historii Libné Miroslava Moravcová, překladatelka nedávno vydané knihy Teplice nad Metují / Wekelsdorf ve vzpomínkách německých pamětníků.

„Konečné rozhodnutí k likvidaci Libné se uskutečnilo v roce 1960 „v rámci celoplošné demoliční akce Ministerstva vnitra v Čechách a na Moravě v letech 1959–1960, která byla pojata jako závazek k zahájení druhé celostátní spartakiády“. Tehdy ve dnech 5.–6. července jakýsi vojenský útvar provedl odstřelení zbylých ruin domů a srovnal je se zemí. Protože tato akce byla přísně utajená a část písemností se po roce 1989 ztratila - byla zřejmě zničena, zůstává do dneška částečně zahalena tajemstvím.”

Vydávám se po kdysi využívané cestě do dnešního Chełmska Śląskiego (v překladu Slezský vrch - pozn.red.), kdysi Schömberg (Krásný vrch - pozn.red.). Jako vylámané zuby ji lemují pořádné patníky z onoho nazelenalého pískovce, někde ještě vybavené zrezivělou obroučkou - snad určenou na řetízek nebo dřevěné brlení? Kousek vpravo byla celnice, tady vinárna, dnes je všude les. Mířím k Chełského průsmyku, směrem k bývalému hostinci s tančírnou Lesní Zátiší. Tento úsek k hranicím je dnes součástí Svatojakubské cesty… Les ustupuje louce, ve které jsou zarostlé tři prastaré a zrezivělé zemědělské stroje, jako memento opuštěné práce. Naproti je jeden z mála zachovalých domů v Libné, číslo popisné 37. V roce 1939 zde podle údajů obce žil nějaký Johann Katschirek. Dnes tady nikdo není, všude ticho, patří zřejmě nějakému chalupáři. 

V mracích zahalený Špičák 

Pomalu přicházím do sedla, přede mnou se otevírá údolí Chełmska. Před Slezskými válkami v 18. století Libná duchovně náležela právě k bývalému Schömbergu a lidé tudy pravidelně chodili do barokního Kostela Svaté Rodiny… Poté, co Slezsko připadlo Prusku, se stala Libná/Liebenau hraniční obcí a lidé začali využívat kostel a hřbitov ve Zdoňově. Míjím mechem zarostlý bunkr, o kterém se historické anály nezmiňují, a scházím k hraničnímu přechodu. Tam, na takřka lesní křižovatce, přesedlám z modré značky na zelenou a podél hraničních kamenů se škrábu do velmi prudkého svahu na Strážnici, na okrouhlý vršek ležící přímo na hranici. 

Divné ticho je pryč. Čím výše jsem, tím víc hvízdá vítr a šumí v korunách. Zdolám nejprudší svah a kráčím pěšinou v borůvčí po jakési podvrcholové plošině, ze které by byl, nebýt vzrostlých stromů, moc pěkný výhled. Naštěstí je aspoň vršek kopce lysý, takže si po dalším menším výstupu užívám výhledy na celou Chełmskou dolinu a dál, až na v mracích zahalený Královecký Špičák nad Bernarticemi u Žacléře. 

Prchám z vítrholce na západní hraně a v prosluněném lese si na mechu dávám přestávku. Vítr odletěl hučet do okolních údolí a já po pauze sbíhám ze Strážného vrchu do sedýlka, kde se hranice dotýká polské silnice a jsou odtud kdovíproč slyšet vzrušené hlasy. Odbočuji ze zelené značky ještě před silnicí doprava, na lesní cestu, a loudám se pomalu lesem a loukami zpět, do tiché Libné…