Nové kalhoty

Pavel Frydrych, foto Pixabay Sobota, 28. června 2025

Sdílet na:

Když si muž „chce“ koupit kalhoty, anebo sobotní fejeton Pavla Frydrycha.

Příběh začal večer v den, kdy děti spaly u babičky a Martina mi řekla, že bych si měl koupit nové kalhoty. A protože nebyla oblečená v roláku ke krku ani v neforemných vatovaných kalhotách, byl jsem natolik oslaben, že jsem nebyl schopen odporovat. Měl jsem za to, že jsem jaksi neurčitě souhlasil s tím, že „někdy“ ty kalhoty koupit společně půjdeme. Ale byla to jen má představa, protože druhý den ráno mi řekla, že teda dopoledne zajdeme koupit „ty kalhoty“ a potom vyzvedneme děti u babičky.

Udiveně jsem se zeptal: „Jako už dneska?“

„Přece jsme se včera domluvili,“ zněla odpověď, která nebyla ničím jiným než konstatováním faktu, se kterým nelze hnout. Stále ještě oslaben – i přestože nakonec došlo na svetry – jsem se nezmohl na protest. Faktem je, že jsem se po cestě třikrát Martiny zeptal, jestli se mi skutečně chce si ty kalhoty jít koupit. Vždycky mi odpověděla, že se mi chce. Vlastně se mi ulevilo, že aspoň někdo je bytostně přesvědčen, že si chci jít koupit kalhoty.

První problém nastal hned po vstupu do obchodu. Bylo tam několik řad oblečení. Viselo oběšené nebo pověšené na stovkách ramínek na řadách dlouhých tyčí. U druhé řady barevných oběšenců jsem zabloudil a byl tak odkázán na orientační smysl Martiny. Zajímavé je, že je schopná se ztratit i v relativně malém městě, o tom, že sama by se z Broumovských stěn nejspíš nedokázala vrátit, i kdybych ji nechal stát na asfaltce ze Slavného k Pánovu kříži, nepochybuji – ale mezi nekonečnými řadami oblečení se její orientační smysl násobně zlepšil. Zatímco já se hrozil představy, že mě zavalí stovky vystavených triček, Martina proplouvala obchodem s jistotou zkušeného průvodce, který prochází městem po desáté během jednoho týdne.

Na chvíli jsem ji ztratil z dohledu.

Zoufale jsem stál kdesi uprostřed.  Zleva na mě naléhalo cosi, co asi bylo dámským oblečením (aspoň nikdy jsem u sebe ve skříni takový kus oblečení neviděl); zprava na mě útočily mikiny. Měl jsem v tu chvíli strach se podívat nahoru nad sebe, neboť jsem byl doslova jat hrůzou, jaké oblečení se může vznášet pár metrů nad hlavou zoufale nakupujícího muže.

Když se Martina přede mnou objevila s několika druhy kalhot na ramínku v ruce, bral jsem to jako vysvobození. A jako mávnutím kouzelného proutku se před námi objevila zkoušecí kabinka. Zašel jsem dovnitř, svlékl si kalhoty, ve kterých jsem přišel a natáhl si jedny z vybraných, které jsem si chtěl tolik vyzkoušet. Zkoušeli jste si někdy oblečení v takové té kabince za závěsem? Ze zrcadla na mě nechápavě čuměl vyděšený chlap postižený nakupováním kalhot, z reproduktoru hrála nějaká hudba střídaná nabídkou, abych sledoval FB prodejny, aby mi neunikla žádná skvělá nabídka. Po chvilce naslouchání jsem nabyl přesvědčení, že od chvíle, kdy se na sociální síti zavážu k nehynoucímu přátelství, tak mi obchod bude dodávat minimálně dvakrát do týdne kalhoty za nejlepší cenu v Královéhradeckém kraji, Sluneční soustavě a přilehlém Vesmíru.

Odhrnul jsem závěs a vystoupil z kabinky. Proti mně nekončící řady oběšeného oblečení, procházející žena, druhá, třetí, pátá, ale Martina nikde. Od této chvíle chápu zoufalství, kdy má dospělý člověk chuť volat maminku…

Pak se odnikud zhmotnila Martina, aby mi řekla, že mi docela sluší. Naprosto jsem ve svém stále ještě přetrvávajícím zděšení nevěděl o čem mluví, ale poděkoval jsem. Po větě, abych si zkusil i ty další, jsem si uvědomil, že se jedná o kalhoty.

Nakonec jsem si vybral asi dvoje nebo troje, který mi slušely a který si koupit chci, jak mě ujistila Martina. Když jsem platil, připadlo mi trochu zvláštní, že kromě kalhot vytahuju z košíku i nějaké oblečení, které jsem nikdy ve své skříni neviděl. Raději jsem se Martiny ještě zeptal, jestli si chci koupit i „tohle“ oblečení a po ujištění, že samozřejmě chci, proč bych si to jinak dával do košíku, jsem zaplatil všechno.

Takže sláva: mám nové kalhoty. Venku jsem vyděšen z náhle otevřeného a volného prostoru málem vstoupil pod přední kola projíždějícího auta, ale to nevadilo. Mám kalhoty! A sluší mi, jsem o tom přesvědčen.