O ševcovském tovaryši

V příjemně zařízeném lokále pozdravíme několik hostů, které přilákala tabule před vchodem, slibující kachnu s knedlíkem. "Dobrý den, přejete si obědvat?" "Ne, děkuji," odpovím mladé servírce a objednávám jako při každém našem zastavení u Laudona dvě vídeňské kávy. Jednou snad té dívence při některé naší další návštěvě povím osudový příběh, který se v tomto hostinci odehrál před 109 lety.

"Antoníne, zejtra v sobotu se seberete, hodíte si přes ramena štyry páry holínek a pudete je prodat do Police. Koná se tam na náměstí jako každý rok starodávná pouť. A né abyste se s nima vracel, můžete tam zvostat až do neděle, někde se už vyspíte!"

Takhle nějak probíhal v Broumově dne 9. srpna, léta Páně 1907 rozhovor mezi obuvnickým mistrem Vančurou a jeho tovaryšem, čtyřiadvacetiletým Antonínem Kleinerem. Antonín se narodil v Hlavňově 8. 2. 1883 v rodině Anny a Josefa. Jeho matka, rozená Hupková pocházela z Hejtmánkovic, otec i všichni Kleinerovi předci byli po celá staletí sedláci a pocházeli z Hlavňova. Antonínovi velmi brzy zemřeli rodiče, a tak se jej ujala v Hlavňově rodina jednoho sedláka. Vyrůstal pod broumovskými Stěnami, vždyť z Hlavňova je na Hvězdu, co by kamenem dohodil. Od dětských let znal již na Hvězdě každý kout, cestičku, každou skálu. Od svých třinácti let provázel za pár krejcarů po Hvězdě turisty, od Pražáků dostal někdy i zlatku. Vyprávěl jim, co které skalní útvary představují, zavedl je ke Kačence, Hokejce, k Supímu hnízdu, Čertově tchýni a samozřejmě ke Kovářově rokli.

U svých pěstounů se Antonín měl dobře, a když mu bylo šestnáct roků, dal jej sedlák do učení na ševcovské řemeslo do Broumova. V Broumově žilo v tu dobu převážně německé obyvatelstvo. Německé osídlování neobydleného pohraničí, kterému se pak mnohem později říkalo Sudety, počalo za vlády posledních Přemyslovců od poloviny 13. století. Sudety dostaly své jméno od řeckého matematika, astronoma a geografa ve 2. století n. l. Původ jména byl keltský a znamenal Les kanců. Sudety zahrnovaly pohoří Lužické s Ještědem, pohoří Jizerské, Krkonoše, Broumovské stěny, Bystřické a Orlické hory i pohoří Soví. A tak se Antonín v Broumově kromě ševcoviny naučil i německy.

V sobotu ráno dala paní mistrová Antonínovi uzlíček s jídlem, pan mistr mu přehodil přes ramena čtyři páry holínek a Antonín se vydal na cestu. Do Police je to nějakých 12 kilometrů, Antonín počítal, že by na pouť kolem oběda mohl dojít. Kdyby mu obchod šel dobře, mohl by být ještě večer zpátky v Broumově. Určitě budou na trhu i sedláci z Hejtmánkovic nebo Ruprechtic, a tak se s některým z nich sveze domů.

Silnice do Police vede prudkým stoupáním lesem přes "Pasa". Antonín si krátil cestu vzpomínkami na historky o loupežnících, které mu vyprávěl jeho otec. Řádili tu v broumovských Stěnách kolem roku 1760. Ve druhé polovině 18. století probíhala v tomto kraji sedmiletá válka. Proti Prusku a Slezsku stála proti sobě rakouská vojska v čele s generálem Laudonem. Slavný generál bránil stezky přes Stěny, říkalo se jim už tehdy "pasy". Na těchto pasech nechal vybudovat nad obcí Hony roku 1758 opevnění, kterému se dodnes říká Laudonovy valy.

Jedním z lupičů byl vyučený kovář, který si zřídil v jedné skalní rokli kovárnu. Protože mu kořist z loupeží, se kterou se s ním jeho druhové dělili, nestačila, kradl v okolních statcích hospodářské nástroje a překovával je na zbraně. Nashromáždil si tak veliké jmění a ukryl ho kdesi v nějaké skalní sluji. Ale místním vesničanům došla jednoho dne trpělivost. S rychtářem se jich několik set vyzbrojilo a po tuhém boji se jim podařilo všechny loupežníky pochytat.

Město Police mělo již dávno právo útrpné, a tak byli všichni přivedeni před kata, aby na nich vymohl přiznání. I když se kovář loupežných výprav nezúčastnil, byl odsouzen k smrti za krádeže nástrojů sedlákům. Zapřísahal své soudce, že když mu darují život, dá jim tolik zlaťáků, že s nimi mohou vydláždit silnici z Broumova až do Police. Ale radní byli krkaví a chtěli jich tolik, že by s nimi šla vydláždit silnice nastojato. Tolik zlaťáků ale chudák kovář neměl, a tak ho s ostatními lupiči popravili.

Když došel Antonín na vrchol kopce, objevily se v blízké obci Hony, německy Hutberg, první chaloupky a statky. Při pěkném počasí a dobré viditelnosti by viděl dokonce Sněžku. Ale od Krkonoš se již blížily nízké a hrozivě vypadající černé mraky a během několika okamžiků se spustil prudký liják doprovázený burácením hromu. Antonín přidal do kroku a značně promrzlý a promočený se zastavil před Pěkovem u dveří hostince.

Pěkov byla první obcí, která již ležela mimo území Sudet. Později, za druhé světové války tvořily Stěny hranici mezi Říší a Protektorátem Čechy a Morava. Velká zděná patrová budova s několika hostinskými pokoji a stájí pro koně měla na průčelí dvě velké tabule: Hostinec Hamburg a v němčině Gasthaus Hamburg. Antonín vešel dovnitř a poprosil hostinského, jestli se může u něho zdržet a usušit. "Jak to tak vypadá, ta bouřka hned tak nepřejde," odpověděl hostinský a pokračoval: "Jděte panáčku na půdu, ustelte si na seně, služka vám přinese nějaké oblečení a něco na zahřátí." A ještě dodal: "Koukejte na ni bejt hodnej, má dnes narozeniny."

Služka přinesla Antonínovi čaj a chleba se sádlem. Jmenovala se Adelheit Dinter a narodila se v Hejtmánkovicích v rodině kočího dne 10. srpna 1889. Bylo jí na den přesně osmnáct roků a Antonínovi hned padla do oka. Adélce se štíhlý, urostlý mládenec s knírem a uhrančivýma očima také na první pohled zalíbil. A jak se zpívá v jedné písni ve Starcích na chmelu, tak se oba v den jejích narozenin "zasnoubili".

Antonín ráno poděkoval hostinskému za nocleh a pohoštění. Rozloučil se s Adélkou, které slíbil, že se při další cestě do Police přijde za ní podívat. Přišel za několik málo týdnů a Adélka mu s pláčem sdělila, že jejich první setkání nezůstalo bez následků. Antonín se zachoval jako čestný muž a nenechal Adélku, jak se říkávalo, "v hanbě". Požádal její rodiče o požehnání a za tři měsíce, 30. listopadu 1907 byla v Broumově v kostele svatba. Za svědka si Antonín vzal svého kamaráda ševce, Josefa Bittnera z Broumova. Zakrátko po svatbě obdržel Antonín výuční list a zařídil si v Broumově vlastní živnost. Přesně za devět měsíců od polické pouti se manželům Kleinerovým narodil syn Josef, v roce 1911 dcera Marie, za dva roky Anna a v roce 1918 poslední dcera Eleonora.

Hostinec byl v provozu po válce ještě několik let, zmizel pouze německý nápis. Potom hospoda zcela zpustla, lidé si rozebrali části krovů, okna, cihly. Zdálo se, že se celý objekt bude muset zbourat. Ale našli se podnikaví a šikovní lidé a dnes je restaurace krásnější, než v dobách Antonína a Adélky. A nese příhodný název, který se váže k místní historii U Generála Laudona. Nabídl bych majiteli, že mu zaplatím veškeré náklady spojené se změnou názvu jeho restaurace. Přál bych si "Hostinec u ševce Kleinera", ale asi bych nepochodil. Na generála Laudona, jak "jede přes vesnici, má pěknou čepici," by děda neměl. A tak mi zbývá už jen ta nostalgie.

Ruprechtice 2016