Paní Hannelore vzpomíná

Petra Kultová, foto Tomáš Menec

Sobota, 10. června 2023

Sdílet na:

Na letošní druhý ročník obnovené Svatojiřské pouti zavítali krajané z Německa. Byla mezi nimi také paní Hannelore Erber, rodačka ze Šonova. S velkým citem i humorem zavzpomínala na dřívější slávu a význam pouti uchovaný v kolektivní paměti, stejně jako na utváření krajanské komunity v bavorském Forchheimu.

Sobotní časné odpoledne, mše skončila a do oken martínkovické fary Hoprich se opírá slunce. Všechny židle jsou obsazené, nově příchozí přesto raději postojí, než by zas odešli. Sálem se nesou rozhovory v češtině i němčině a ve vzduchu slabě voní kaseinová barva s příměsí mléka a lněné fermeže – připomínka, jak se prostory barokní fary vylupují z rekonstrukce a projasňují do krásy. V čele půlkruhového posezení už je nachystaný vzácný host. Pamětnice a krajanka Hannelore Erber si dlouhé cestě navzdory nenechala dnešní den ujít a oči jí září nadšením nad nečekaně vřelým přijetím. Z Bavorska přicestovala v doprovodu překladatelky Dagmar Heegové, která převedla do češtiny knihu o historii Martínkovic vydanou forchheimským krajanským spolkem Heimatkreis.

Paní Hannelore byla ještě malé děvčátko, když byla rodina Erberových donucená společně s dalšími sudetskými Němci opustit rodné Broumovsko. Přestože se museli sbalit a opustit dům do dvaceti minut, strávili pak další půlrok ve sběrném táboře v Meziměstí. Ve vzpomínkách na domov utkvěly paní Hannelore hlavně lesy a zvířata v jejich nevelkém rodinném hospodářství, o které se starali její rodiče. Otec navíc odléval zvony u broumovské firmy Winter.  

V kůži uprchlíků

Z Meziměstí byly německé rodiny odvezené nákladními vlaky do bavorského Forchheimu. Podle tehdejšího nařízení města musely starousedlíci uvolnit ve svých bytech jednu místnost pro uprchlíky. Forchheim naštěstí neutrpěl bombardování, jako například Norimberk, přesto nebyli nově příchozí vítáni a dlouho se tam cítili cize. Důležitou roli ve stmelování krajanské komunity sehrálo nejen udržování broumovského dialektu němčiny, ale především jeden důležitý hybatel. Byl jím odsunutý broumovský opat přidělený do kláštera v bavorském Rohru. Tam také povolal řádové bratry z Broumova a začal odsunutým českým rodákům posílat dopisy. Časem se přeměnily v oběžník, který vychází dodnes. Také založil tradici výročních krajanských setkání, díky kterým i paní Hannelore konečně pocítila, že má místo, kam patří.

Ve čtrnácti se vyučila kadeřnicí. Za vyšším vzděláním musela odejít do Severního Porýní-Vestfálska. Díky tomu konečně mohla stát vychovatelkou a čtyřicet let pracovala na dětské psychiatrii v Mnichově. Kromě toho stále sledovala aktivity broumovských rodáků ve Forchheimu včetně založení tamního krajanského muzea Broumovska v roce 1956. To dodnes schraňuje mimo jiné bavorské kroje nebo fotografie ze soukromých archivů a paní Hannelore v něm vypomáhá.

Píseň domova

Proud vzpomínek na chvíli ustává, je čas na překvapení, které si nachystal sbor Clari Cantus pod vedením Kláry Dušánkové Nentvichové. Sálem martinkovické fary Hoprich se rozezní píseň o rodném kraji zpívaná v „braunsche“, broumovském dialektu němčiny. Okamžik propojení historie a přítomnosti, vzpomínání a naslouchání je tak silný, že se jen málokdo, včetně paní Hannelore se dokáže ubránit slzám. Vždyť tahle píseň popisující život na Broumovsku je dodnes v krajanské komunitě živá a zpívaná.

Stejně tak hlubokou paměťovou stopu zanechala i Svatojiřskou pouť. S velkým nadšením proto přijala paní Hannelore pozvání organizátorů jít v dopoledním průvodu od otovického kostela sv. Barbory ke kostelu sv. Jiří a sv. Martina v Martínkovicích. Atmosféra a prožitky toho dne se podle jejích slov blízce podobaly obrazům z báseň o Svatojiřské pouti napsané v dialektu, kterou také paní Hannelore na závěr setkání přednáší.

Dovídáme se také, že tehdy, stejně jako dnes, měla pouť církevní a lidovou část. Procesí putovalo krajinou až k otovickému hostinci Na Písku, kde se scházely všechny generace, aby trávily čas v sousedské pospolitosti. Děti dováděly na houpacích lodičkách, mladí tančili a objevovali vzájemné sympatie, nálada byla uvolněná. Snad jen jediný rozdíl oproti dnešním dním spočívá v tom, že dřívější pouť, největší v celém regionu, plnila důležitou funkci trhu. K sehnání bylo všelicos: od čokolády až po holínky. A ještě jedna drobná odchylka vyplavává ze vzpomínek: Zatímco dříve socha sv. Martina s drakem putovala s procesím pouze kolem martínkovického kostela, dnes byla nesená v čele průvodu symbolicky propojujícího obě obce. Teď ale nastává čas sestoupit z fary Hoprich dolů Na Písek a připít si na dobrá sousedství!