Pozdrav z Ostrovů aneb z broumovského nákupčího dublinským kuchařem

Vše kolem peněz a jak k nim přijít

Po příjezdu si musíte vystát zhruba dvouhodinovou frontu na úřadě a zažádat si o PPS (Personal Public Service) Number. Bez něho si nemůžete založit bankovní účet, najít si oficiální práci a pravděpodobně ani pronajmout místnost. Prostě si bez něj neškrtnete.

K tomu, abyste ho dostali, potřebujete potvrzení od někoho, u koho přebýváte, že u něj opravdu jste a nějakou aktuální úřední listinu (výpis z účtu, účet za elektřinu ...) onoho člověka jako důkaz, že na té adrese opravdu bydlí i on.

Poté už můžete vesele ždímat stát pomocí různých příspěvků na ubytování, sociální podpory apod.. Potkal jsem například Francouze, který nepracuje, má bydlení zaplacené od státu a navíc dostává nějakých 300 euro týdně. Tudíž si žije lépe než většina pracujících přistěhovalců a zřejmě i Irů. Možná i proto je Irsko ekonomicky tam, kde je, ale to je otázka pro ekonomy.

Nejjistějším a pro svědomí nejšetrnějším způsobem, jak přijít k penězům, je bohužel stále ještě práce. Je pravda, že ona slavná krize (ať už uměle vyvolaná nebo ne) se na Irsku promítá jako na plátně, ale zas tak zlé to být nemůže, když jsem si jako přistěhovalec z východu našel práci za 14 dní. Spíš se Irsko dostalo na úroveň států střední a východní Evropy, na což samozřejmě nadávají, ale zle se rozhodně nemají.

Samozřejmě i zde se objevují úřednické kličky a byrokratické sítě znesnadňující život především imigrantům. Funguje zde například tzv. "Tax Emergency", což se dá přeložit jako "daňová pohotovost". Ta funguje tak, že vám z každé výplaty (ve většině zaměstnání jste vyplaceni týdně, což velmi zrychluje rešení počátečních nesnází) strhnou nemalý obnos, který vám vrátí po vyplnění formuláře 12A. Když mi asi 10 dní po jeho vyplnění přišel dopis, že ještě potřebují datum mého příjezdu do země (což už mají v žádosti o PPS) a předpokládanou dobu pobytu, nemohl jsem si nevzpomenout na jistou scénu z Dvanácti úkolů pro Asterixe.

Draze nebo blaze?

Toť otázka. Pro českého turistu jednoznačně draze. Jenomže, jak si tu začnete vydělávat, přestanete přepočítávat měny a občas je i blaze. Především je tu úplně jiný poměr cen. Minimální hrubá mzda je nějakých 8.50 euro na hodinu, za práci v neděli se pak mzda dle zaměstnavatele násobí koeficientem 1.3 – 1.5. Pronájem pokoje v bytě či domě se dle lokality a velikosti pohybuje mezi 250 – 500 eury měsíčně. Pokud se nechystáte snídat kaviárové tousty a večeřet humra s vínem z hroznů vyrostlých na trnu růže, podaří se vám za nějakých 20 euro udělat nákup na týden. Podařilo se mi třeba koupit kilo slaniny za 2 eura.

Dovolíte malou odbočku? V Čechách jsem měl bůhvíproč jakousi averzi k jistému německému řetězci na 4 písmena. Zde do něho chodím nejčastěji, jelikož jedině tam se dá sehnat chléb podobný tomu našemu českému. Jinak je to tu plné bagetek, vek a různých nadýchaných bochánků, kostelecký nebo polický chleba opravdu neseženete. Například mléko se ale nedá s tím z českých obchodů (pokud nepočítám automaty na čerstvé) srovnávat. Zde z něho opravdu cítíte chuť.

Prodraží se zde ale točené pivo a tabák. Cigarety stojí kolem 9 euro, stejně jako 25g tabáku, pivo či jiný alkoholický nápoj v hospodě si pak dopřejete za nějakých 5 euro. Takže zde opravdu nehrozí, že byste s přáteli u osmého piva vyřešili všechny světové problémy.

Mimochodem většina hospod zde zavírá ve dvě v noci a v obchodě vám neprodají alkohol po desáté hodině večerní. Což má většinou za následek jen to, že se bosé Irky podpírané svými statečnými bodyguardy motají jako vítr v bedně po ulicích Dublinu kolem deváté večer. Také je zde zákaz konzumace alkoholu na veřejných prostranstvích, což má zase za následek to, že když si jdete koupit lahvinku, prodavač vám ji automaticky zabalí do papírového sáčku. Lehce neproduktivní zdají se býti tato nařízení.

Kultura a sport

Sportem číslo jedna je v Irsku jednoznačně rugby. Všichni tím zde žijí, teď navíc probíhá mistrovství světa, takže vidíte spoustu aut i domů vyzdobených dresy a vlaječkami. Průměrnému středoevropanovi se tato hra, ve které je například proti pravidlům nahrávat dopředu a kde hráči neustále objímají své protivníky, může zdát lehce stupidní až nudná. Dále jsou zde velmi oblíbené dostihy, kriket a různé prapodivné fůze jednotlivých míčových her. Velmi zajímavá je hra zvaná „gaelic football", což je jakási směs kopané, rugby, házené a bůhví čeho všeho dalšího. Viděl jsem dokonce i něco, co vypadalo jako potomek kopané a kriketu.

Co se kultury týče, je Dublin samozřejmě jako každé jiné hlavní město plné divadel, kin, galerií a klubů. Téměř v každé hospodě večer hraje živá muzika, i když je to vetšinou to same; tedy člověk s kytarou zpívající všechny slavné popovky převážně od irských Cranberries a U2, nikdy nechybí Wonderwall od Oasis.

Pokud procházíte slavnou čtvrť Temple Bar či ještě slavnější Grafton Street, potkáte řadu pouličních muzikantů, kejklířů a dalších umělců a bavičů. Co jsem zatím tak pozoroval dublinskou hudební scénu, je složená převážně z revivalových kapel hrajících 60. - 90. léta nebo z kapel s vlastní tvorbou na první poslech nerozeznatelné od těch revivalových. Všichni zde chtějí být jako Bono nebo Hansard a opravdového bigbítu si tu moc neužijete. Nebo je místní underground opravdu hodně "under ground". To samé bohužel platí o elektronické scéneě, většinou je to opravdu takové to mainstreamové disco. Na trance party jsem napočítal 18 lidí včetně mě, DJ a barmana, d'n'b se tu prý někde hraje, zatím jsem na něj ale nenarazil.

Pokud vyrazíte do kina, připravte se vydat nějakých 10 – 15 euro za lístek a ještě jednou tolik si připravte do druhé kapsy, máte - li potřebu křoupat u filmu popcorn a usrkávat Kolalokovu limonádu. (Pokud jste někdo viděl film Kill List, na kterém jsem byl minulý týden, napište prosím své dojmy do diskuse pod článkem – pořád se nemohu rozhodnout, jestli to byl dobrý film nebo ne).

Galerie jsem zatím moc neprolezl, takze příznivce výtvarného umění zklamu, avšak jednu oblíbenou uz mám (http://www.templebargallery.com ). Za prvé je kousek od místa, kde si občas s kytarou přivydělávám na autobus, za druhé v ní vystavují velmi zajimave a zabavne veci a zatreti je do ni vstup zdarma.

Doprava

Převážnou většinu městské dopravy zde obstarávají dvoupatrové autobusy, kterými se dostanete v podstatě všude. Malinko otravné je, že pokaždé musíte mít drobné a řidič vám navíc nevrátí, pokud nemáte přesný obnos, nýbrž vám vytiskne lísteček s dlužnou částkou, který si posléze můžete jít vyměnit za hotovost do centrály dublinské autobusové dopravy.

Řidiči autobusů se nemažou ani s řízením a držet se za jízdy madel je opravdu nutnost. Jako perličku si dovolím poznamenat, ze mezi nápisy "Nemluvte za jízdy na řidiče" a "Připravte si přesný obnos" je cedule, která se dá s nadsázkou přeložit jako "Přepočítejte si své kosti před výstupem z autobusu, pozdější reklamace nebudou uznány."

Mimo autobusů zde také jezdí příměstský vlak zvaný DART, který se hodí, potřebujete-li se dostat na vzdálenější místo v rychlejším čase. Můžete si mávnout i na taxíka (který, pokud uvidí, že neznáte cestu, vám rád udělá malou soukromou sightseeing tour) a v centru si dokonce můžete zastavit drožku taženou nikoliv dýchavičným náměsíčníkem s nohama do x, ale chlapcem či dívkou na kole. Tito se s tím nemažou taktéž a jsou kolikrát na krátké vzdálenosti rychlejší než auto.

A samozřejmě se vyplatí pořídit si jakékoliv kolo, protože krom silného větru a neustálého deště zde cyklista prakticky nepozná překážek a má zkušenost je taková, že zatímco autobusem mi cesta do práce trvá hodinu, na kole to zvládnu za 40 minut.

Bezpečnost

Musím zaklepat na dřevo, ale zatím jsem nezaznamenal žádný vážnější konflikt. Minulý týden sice zastřelili v soudední čtvrti drogového dealera, ale to se tak občas přihodí.

Garda (jak se zde říká policii) dělá svou práci opravdu dobře a ve městě nikoho zbytečně neobtěžuje svým pocitem nadřazenosti a pokud cokoliv potřebujete (i když je to třeba jen vysvětlení cesty), vždy vám velmi ochotně poradí a pomůže.

Pokud se ale Dublin rozhodnete navštívit a během bujaré noci vás biologické nutkání zažene do menší opuštěné uličky, vyplatí se dávat si pozor, abyste nešlápli na jehlu či na někoho s onou jehlou v ruce. Lidí závislých na heroinu je tu víc než dost a občas vypadají docela strašidelně, i když jsou většinou neškodní a maximálně od vás chtějí "přebytečného drobáska na kafe". Jo, na kafe...

To je zřejmě to nejpodstatnější, co bych chtěl o Dublinu sdělit, abyste o něm věděli trošku víc než to, že se zde natáčel oscarový snímek Once. Nedávno jsem potkal v centru natáčecí štáb, možná už je na cestě Twice...

Na úplný závěr si dovolím malý vzkaz: "Broumovští fotbalisti, probuďte se trošku! Mít ze sedmi zápasů osm bodů je trošku málo. Máte na víc, tak se do toho opřete! Vždyť to není tak dávno, co jste si málem vykopali divizi, tak není teď tohle trošku zbytečný?"