Přes pavoučí les k Dlouhým močálům

Text a foto Bára Fialová

Neděle, 8. června 2025

Sdílet na:

Možná už jste někdy zavítali do Bludných skal, úžasného skalního labyrintu na vrcholu hraniční hory Bor. Celé temeno pověstmi opředené hory ovšem nabízí příležitost ke krásným procházkám. Vydejte se dnes s námi k Dlouhým močálům, zbytkům prastarých rašelinišť, tak typických pro zdejší krajinu. Nikdo tady není, vítr rozhání mlhu po „odpudivých“ bažinách a budete-li mít štěstí, nadělí vám i okno s nádhernými výhledy na celé Góry Stolowe.

Auto parkuji kousek za vesnicí Karłów, asi kilometr za odbočkou na Machov, kde se dá nastoupit na červenou turistickou značku (Glówny Szlak Sudecki). Včera byla ohromná bouřka, všechno je mokré, lesy se topí v husté mlze. Zase to bude mít atmosféru, říkám si a vyrážím. Jdu směrem k bludišti na Boru, po rovné cestě, kde jsme jednou našli neskutečné množství klouzků. Vcházím do hustého lesa a v dnešním počasí je to pěkně tísnivé místo. Všude kape voda, vzduch se ani nehne, černé větve i borůvčí obrůstající zvláštně tvarované pískovcové balvany jsou omotané pavučinami. Jsou všude, dokonce i v prvním stromovém patře. To tvoří skoro výhradně smrky, jen sem tam si nějaká bříza nebo buk troufne vykouknout na okraji.

Neviděl někdo Ptačí kámen?

Balvany se postupně zvětšují a přibližují k cestě, vlevo nahoře mezi stromy tuším skalní stěnu. Mapa říká, že je zde jakási Ptačí skála a přiložená je i fotka velkého kamene ve tvaru (asi) ptáka jakoby položeného na vršek útesu. To chci vidět, říkám si a koukám po pěšince. Za chvíli ji nacházím a vrhnu se mezi nízké smrčky. Okamžitě mám mokré kalhoty, ale sleduji pěšinku, občas poradí srnčí bobky. Všude jsou padlé stromy, ale jsem odhodlaná a dostávám se až na vršek skalnatého hřebínku. Pravděpodobně se ztratil v mlze, možná konečně ze skály spadl ve včerejší bouřce… V každém případě Ptačí kámen je k nenalezení a já po se opatrném sestupu, celá mokrá a špinavá, vracím na cestu.

Les se projasňuje a v ústrety mi hučí Machovský potok. Po krásném schodišti se valí rezavé proudy vody a po širokých skalních stupních pokračují dolů k Machovské Lhotě. Cesta po vrstevnici končí, obcházím bludný kořen, kde se k červené přidává zelená značka, a po několika schodištích vytesaných do skály a kolem kamenného odpočívadla zdolávám v podstatě kompletní převýšení dnešní trasy. Už zdálky slyším hlasy, i v mlze rozeznávám spoustu pestrobarevných pláštěnek. Je všední den dopoledne a křižovatka, kde se moje cesta setkává s placeným prohlídkovým okruhem Bludnými skalami, je plná školních skupin.

„A kdo ví, jaká je nejvyšší hora Evropy?” Ticho…  „No Mont Blanc, ano!” zvolá polský průvodce a snad jen opakuje to, co nesmělým žáčkům odezírá ze rtů.

Ráj rašelinišť

K bludišti se otáčím zády a mířím na Naučnou stezku Kazimierza Klimowicza, lesního inženýra, který sloužil po druhé světové válce jako nadlesní v Karłówě a velmi se zasloužil o obnovu zdejších lesních ekosystémů narušených nevhodným hospodařením.

Nejlepším příkladem takového nakládání jsou místní rašeliniště. Stolové hory byly mokřadů plné, souvisí to s jejich geologickou stavbou. „Ploché hřebeny, uzavřené vyvřelými drobnozrnnými usazeninami, podporovaly stagnaci vody v prohlubních terénu a zamokření minerální půdy,“ dozvídám se na naučné stezce. Kromě Velkého rašeliniště u Batorowa je tady Rašeliniště pod Hejšovinou, já mám dnes namířeno k Dlouhým močálům a další kousek mokřadu jménem Kulatá bažina se nachází kousek za nimi.

V 19. a 20. století se přírodní a krajinářská hodnota rašelinišť neřešila, lidé „odpudivé mokřady“ odvodňovali a vysazovali zde smrky. Vysušenou rašelinu využívali k utěsňování dřevěných částí budov a během válek se její antibakteriální, absorpční (1 kilogram suché rašeliny z vysokých rašelinišť je schopno absorbovat 8–25 litrů vody) a hojivé vlastnosti využívaly při výrobě obvazového materiálu. „Mokřad, na kterém se nacházíme, je velmi silně degradované rašeliniště. Svědčí o tom zarůstání jeho povrchu velkými trsy trávy třeslice modré spojené s vysokou, ale proměnlivou hladinou podzemní vody,“ píše se na informační tabuli.

Deset tisíc na metr

Stále zde však najdete spoustu vzácných a chráněných rostlin a živočichů. Asi to je tou mlhou, ale všechny vážky se někam schovaly, stejně jako místní pavouci, takzvaní skákavci, kterých tady prý žije až deset tisíc na jeden metr čtvereční. Jsou malincí (jen několik milimetrů), ale mají nejlepší oči (konkrétně osm) mezi členovci, přičemž přední pár funguje jako teleskop přesně zaměřující ubohou kořist. A skáčou až na dvacetinásobek délky svého těla! Brrr. I tak jsem ráda, že v roce 2005 začala cílená obnova cenného biotopu za účelem zvýšení jeho schopnosti zadržovat vodu, ukládat uhlík a snižovat tak množství skleníkových plynů v naší atmosféře.

Opouštím bažiny a po široké rovné cestě pokračuji po stále se zužující náhorní plošině. Začíná se zvedat vítr a já dnes poprvé vidím mezi mraky sluneční kotouč. Cestu střídá pěšina, nacházím se v nejvyšším bodě své dnešní trasy, po obou stranách jsou prudké skalnaté svahy, konec Boru zde vybíhá do jakési úzké špice. A mám štěstí, za chvíli se konečně mezi letícími oblaky objeví krajina pode mnou a já spěchám na skalní vyhlídku. Nárožník, Smírčí Kopa a ztracená údolí nad Darnkówem, ve sluneční záři jsou najednou obrysy světa ostré a nádherné. Vidím každý strom v zalesněné krajině, typicky pravoúhle zvrásněné šedivé skály, mlhy valící se z údolí jako v deštném pralese… Za chvíli se okno zavře, já po písčitém chodníčku doskáču až na špici hory, zamávám Malé a Velké Hejšovině a stezkami na severním úbočí uzavírám dnešní kolečko.