Rozhovor s Filipem Dobrovolným, učitelem češtiny a francouzštiny na gymnáziu v Broumově

Jsi původem z Jihlavy. Kudy vedla tvoje cesta do Police nad Metují?

V Jihlavě jsem odmaturoval a pak jsem odešel na školu do Prahy, kde jsem nakonec byl dvanáct let. Učil jsem na jazykové škole a potom na gymnáziu. Pak jsme se se ženou dohodli, že chceme z Prahy odejít a žít v nějakým menším, hezkým městě a našel jsem místo v Broumově. Nejdřív jsme bydleli v Božanově, kde to bylo hezký, ale když byla možnost se přestěhovat do Police, šli jsme sem. I když Božanov nebyl špatný, Police se mi zdá lepší.

Můžeš určitě srovnávat – tedy: jak jsou na tom současní studenti s češtinou?

(oddychnutí) Určitě by na tom mohli být líp. Ale nemyslím si, že je to pouze jejich vina. Velkou část mají „na svědomí" učitelé a samozřejmě i jejich nejbližší okolí. Bohužel moje zkušenost je taková, že současná výuka češtiny je postavená na tom, aby se naučili tvrdé a měkké „i", potom se dělají rozbory vět a učí se nazpaměť seznamy děl spisovatelů a jejich obsah. Tohle je samozřejmě nebaví a odráží se to v jejich výkonech. Faktem je, že čeští studenti jsou na tom v mezinárodním srovnání čtenářské gramotnosti (pozn.: schopnost porozumět smyslu textu) čím dál hůř. Tady se moc nepracuje s textem, neučí se, jak mu porozumět a dál ho reprodukovat. Mají problém v něm najít to podstatné, tu prioritní informaci. Neučí se diskuze, neučí se, jak používat argumenty. Vychází mi z toho, že v Čechách se tomu nevěnuje čas, kdežto zbytek světa pochopil, jak je důležité umět pracovat s informacemi. To se pak projeví v mezinárodním srovnání. Gymnázia jsou na tom ale přesně naopak: v mezinárodních srovnáních bývají dost vysoko nad evropským průměrem.

A co se týče cizích jazyků, tam to podle tebe vypadá jak?

Určitě čím dál tím líp. Obecně existují státy, kde se dá domluvit dalším jedním či dvěma jazyky – třeba v Holandsku nebo Belgii se domluvíš anglicky, německy nebo i francouzsky. A pak jsou státy, kde to nejde. Třeba Francie. Nebo USA, tam je to s cizími jazyky vůbec tragický. Nebo Rusko, Čína. Velké státy prostě nemají potřebu se učit cizím jazykům, protože si myslí, že jim stačí jejich mateřština. Mám zkušenost, že v menších státech se dá líp domluvit třetím jazykem, než v těch velkých. Tohle jsme snad už pochopili. Třeba naši studenti ve třeťáku mají čtyři hodiny týdně angličtiny, další čtyři francouzštiny, nebo druhého jazyka a ještě si můžou vzít konverzaci – to jsou dvě a dvě hodiny týdně. Takže se cizím jazykům můžou věnovat klidně dvanáct hodin týdně. A to nezmiňuju latinu. Nebo si můžou přidat ještě další jazyk. A souběžně s tím se zlepšuje i kvalita výuky.

Zmiňoval jsi státy, kde se třetím jazykem dá domluvit těžko. Když jsi byl poprvé ve Francii, zkoušel ses domluvit třeba anglicky?

Ani náhodou (smích). Už když jsem tam jel poprvé, tak jsem trochu francouzsky uměl. A když jsem na ně promluvil svou chabou francouzštinou, tak byli nadšený. Ale hodně lidí ve Francii mělo problém se domluvit jinak než francouzsky.

Tvrdí se, že Češi jako jedni z mála rozumí francouzským komediím a naopak prý Francouzi chápou český humor. Myslíš si, že to tak je?

Může to tak být. Ale já osobně mám pocit, že francouzským komediím nerozumím (smích). Mám samozřejmě pár oblíbených francouzských filmů – i komedií, třeba Fantomas – ale mám radši americké filmy.

Dokážeš si třeba přečíst Zolu nebo Villona v originále?

Zolu jsem četl. Villona ne, protože toho neumí číst v originále ani

Francouzi. Je to jako s Kosmovou kronikou, kterou taky už neumíme

přečíst v původní verzi.

Této otázce se nemůžeme vyhnout. Jaký je Tvůj názor na státní maturitu?

To je na dlouhé povídání, ale zkusím to zkrátit. Vidím to jako dobrý nápad, který je velice špatně provedený. Existuje spousta středních škol a každá má maturitu nastavenou jinak. Někde je ta pomyslná laťka posazená strašně vysoko a jsou školy, kde maturitu dávají skoro zadarmo. A tohle chce státní maturita srovnat. Skupina odborníků vymyslela nějaká pravidla, podle kterých by to šlo. Ale pak přišla řada úprav a kompromisů, a z původní myšlenky toho moc nezbylo. Teď to vypadá tak, že studenti, jejich rodiče a učitelé, popřípadě profesoři, jsou proti. Ministerstvo se nesnažilo udělat nic pro to, aby maturitu přijali učitelé a studenti. Pokud chce státní maturitou vrátit prestiž zkoušky, tak to bez studentů a učitelů nejde.

Takže je to špatně provedená politická práce?

Určitě. Pro mě jako pro učitele to znamená nejdřív projít čímsi, co se jmenuje e-learning. Strávil jsem spoustu hodin u počítače vyplňováním nesmyslných dotazníků a testů, abych se vůbec mohl přihlásit na prezenční školení. A tam pak byli, podle mě, nekompetentní školitelé. Skoro veškerá komunikace vedla přes ředitele a zástupce ředitele k učitelům. Jakoby cíleně chtěli učitele naštvat. V Čechách existují SCIO testy, které dělá soukromá firma. Je to dost podobný tomu, o co se snaží Ministerstvo školství se státní maturitou, snad kromě logistiky s maturitou spojenou – zabezpečení testů, dostat je včas na místo a podobně. A SCIO testy stojí ve finále 10% ceny státní maturity. To je samozřejmě špatně a nahrává to různým podezřením z korupce a neschopnosti státních úředníků.

Nemyslíš si tedy, že je státní maturita úplně špatný nápad?

Určitě ne. Už jsem říkal, že původní myšlenka je dobrá, ale díky spoustě pitomých kompromisů se z ní stalo to, co se stalo. Ale třeba v cizích jazycích vidím už teď jasný zlepšení. Doteď vypadala maturita tak, že se vybralo patnáct nebo dvacet témat, o kterých měli studenti čtvrt hodiny mluvit. Vlastně se stačilo našprtat zpaměti dvacetkrát čtvrt hodiny a bylo to. Státní maturita má v sobě i část jakýsi modelový situace, která nutí studenta improvizovat, protože probíhá formou rozhovoru s učitelem. A to je to, co mladý člověk potřebuje – umět komunikovat. Když k tomu připočteme to, že nejlepší student býval ten, kdo dokázal doslova zopakovat to, co říkal učitel nebo učitelka, moc se neptal na věci, který učitel nemusí vědět a o přestávce seděl v lavici a svačil, tak v tomhle směru jde státní maturita správným směrem.

Už opustíme téma státní maturity. Nedávno jsi v Pellyho domech moderoval besedu o dokumentu „Trafačka – chrám svobody", který byl součástí festivalu dokumentárních filmů „Jeden svět". Jak ses k tomu dostal?

(pozn.: „Trafačka" je bývalý industriální prostor, který od roku 2007 slouží současnému umění – uvnitř jsou ateliéry, prostor pro koncerty, módní přehlídky, divadlo a výstavní prostor „Galerie Trafačka" – informace: http://www.trafacka.net/cs/)

To je docela jednoduchý. Nápad přivézt festival Jeden svět do Police byl nápad Zuzky Ježkové, která je naše kamarádka. A prostě jednou přišla s tím, že by potřebovala pomoct s moderováním večera a mně to nepřišlo jako špatný nápad. A nakonec jsem to dělal hodně rád.

Je podle tebe Trafačka opravdu „Chrámem svobody"?

Myslím si, že docela ano. Spousta zaměstnavatelů využívá nedobré ekonomické situace lidí a nutí je dělat ponižující věci. A v Trafačce tenhle problém není, protože lidi, kteří tam tvoří, jsou svobodní umělci a dělají na sebe. Takže klidně to může být „Chrám svobody". Ale i v dokumentu zaznělo, že vztahy mezi nimi nebyly vždycky idylické. Je to název trochu nadnesený, ale mně se líbí.

Rozhovor vyšel v dubnovém Polickém měsíčníku.