Rozhovor se studentem, varhaníkem a průvodcem broumovského kláštera Tomášem Weissarem

Martina Váňová, Pavel Frydrych

Sobota, 11. srpna 2012

Sdílet na:

Tomáš Weissar je varhaník v kostele svatého Václava v Machově, student Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, obor historie a latinský jazyk a zároveň také průvodce broumovského kláštera.

Na stálo jsem varhaníkem v Machově a občas hraju v Polici a v Broumově.

Jak jsi se dostal ke hře na varhany? Přeci jen to není zcela běžný hudební nástroj?

V Polické ZUŠ jsem začal hrát na klávesy u pana Pastorka. A vlastně současně jsem se učil hrát na varhany v Machově, kde je varhanicí moje teta. Chvíli jsem také chodil k panu Šikutovi do Teplic nad Metují a v létě pravidelně jezdím na varhanní kurzy do Tachova. Ohromným přínosem pro mne je, že se tam učí nejen praxe, ale i teorie. Dá se říci, že na varhany hraji už od roku 2001.

Jak ti „zní" varhany ve „společnosti" jiného nástroje? Vnímáš je jako sólový nástroj, nebo se nebráníš nějaké „spolupráci"?

Určitě lze varhany kombinovat s jiným hudebním nástrojem. Za nejhezčí kombinaci považuji varhany s trubkou, obzvlášť když se to všechno odehrává v nádherném prostoru, jako je třeba klášterní kostel svatého Vojtěcha v Broumově.

V roce 2004 jsi byl nominovaný na Zlatý oříšek. (pozn. soutěž „Zlatý oříšek" vyhledává a všestranně podporuje aktivní, nadané a úspěšné děti z ČR. Jedinečnost soutěže spočívá v tom, že nemá žádné kategorie.)

Dostal jsem se do finále mezi třicet nejlepších. Byl jsem tehdy nominovaný paní ředitelkou machovské základní školy. Ale oříšek jsem nakonec nezískal.

Jak ses dostal k latině? Další, ne zcela běžná věc v současné době?

Na gymnáziu v Broumově jsem stál před volbou předmětu. Buď deskriptivní geometrie nebo latina. Latina měla dvě skupiny – pasivní a aktivní s gramatikou. Já si vybral pasivní skupinu, jenže paní učitelka Janoušková mi pak oznámila, že mne přepsala do druhé skupiny. Dodnes jsem ji za to vděčný. Dva roky byla latina povinná a potom jsem se s ní domluvil na individuálních hodinách. Ale čas na mě měla pouze před začátkem vyučování. Dneska už nechápu, jak jsem mohl dobrovolně tak brzo vstávat. (smích)

Co ty a internetové stránky http://www.latina-zdarma.cz/?

Stránky vytvořila paní Lenka Jedličková z Jižních Čech. Když jsem se začal o latinu vážně zajímat, stránky zrovna vznikaly. Tak mě napadlo, že bych se mohl trochu připojit a nakonec jsem se stal jejím kolegou. Nejvíc jsem psal chorály, články z církevního prostředí – tedy texty, které tam podle mě chyběly. A pak pohádky, které myslím hodně pomáhají, když člověk začíná s latinou. A nejen s latinou, ale s jakýmkoliv cizím jazykem obecně.

Myslíš, že dnešní člověk by měl umět základy latiny?

Každý asi ne, je to dost složitý jazyk. Ale povědomí o slovech, které z ní pocházejí určitě, pasivní znalost není k zahození. Myslím si, že nemůže nikomu uškodit, kdyby měl za sebou rok pasivní latiny. To podstatné je, že s latinou je spojená i kultura starověkého Říma, tedy i odkaz antiky, ze které dodnes čerpáme. To když člověk pochopí, líp chápe i dnešní společnost. No a samozřejmě literatura, vždyť latinsky je psaná veškerá středověká literatura. Někdo by ji pořád měl dobře ovládat, je to přeci jen důležitý pramen.

Kromě latiny studuješ historii. Které období ti je nejbližší?

Určitě nepřekvapí, že středověk.

A co cíle?

Rád bych jednou dělal tvůrčí práci. Vždycky se mi líbila taková funkce kantora v 19. století, kdy učil děti, zároveň byl varhaníkem a kulturní duší celé obce. Taková všestrannost by se mi líbila. Jenže dnešní svět je postaven trochu jinak.

Momentálně je možné tě potkat v Broumově, kde jsi průvodcem v broumovském klášteře.

To byla dlouhá cesta. Asi dva roky jsem se pokoušel dostat se tam na brigádu. Teď se mi to podařilo. Díky Lotrandovi.

Kdo je Lotrando?

Lotrando je postava z pohádky Karla Čapka, která se ve filmové podobě jmenuje Lotrando a Zubejda. A mladý Lotrando – jako syn bohatého loupežníka, který chtěl mít vychovaného a inteligentního potomka – studoval v klášteře. A protože pan Čapek sídlo loupežníků situoval do Jestřebích hor, tak nejbližším klášterem, kde mohl Lotrando studovat, je klášter v Broumově.

Prohlídka je vlastně postavená na tom, aby se návštěvník dozvěděl co nejvíc o životě v klášteře a průvodcem je samotný Lotrando. Prioritně je prohlídka určena pro děti – ale samozřejmě, že ne pouze pro ně. Součástí je prázdninová hra pro celou rodinu, kdy za vyplněnou kartu získá návštěvník klíč a na dalších vybraných památkách může získat další v rámci projektu "Otevřte 13. komnatu", který si klade za cíl zatraktivnit prohlídku zatím deseti vybraných památek v celé ČR.

Co varhaník poslouchá?

To, co hrajou v rádiu. (smích)

Posloucháš doma vážnou hudbu?

To si raději zajdu na koncert.

Hraješ v Polickém symfonickém orchestru. Jak vznikla tahle spolupráce?

Když se připravoval projekt Polického symfonického orchestru, oslovil mě Kuba Soukup, takže jsem členem od začátku. Hraju na klávesy. Je úžasné sledovat, jak se těleso neustále rozrůstá – teď už nám nestačí normální autobus. Je to skvělé, jen to všechno skloubit s ostatními aktivitami. U mě se zas až tak nejedná o cvičení doma – nejnáročnější jsou společné zkoušky. Jednou za 14 dní celé dopoledne – ale když se pak povede koncert, tak se na všechnu tuhle dřinu zapomene. Nejbližší akcí bude na konci léta zájezd do Dánska. Už se moc těším.

Říkal jsi, že je těžké to skloubit s ostatními aktivitami. Které to jsou?

Třeba s divadelním souborem NE.DIV.SE. v Broumově, který je pod Ulitou. Hrajeme pohádky pro děti. Třeba Doktorskou pohádku od Čapka. Už máme za sebou i dvě večerní představení. Teď připravujeme slavnostní otevření divadélka Rok, pásmo scének pod režijním vedením Dáši Židové.

Ptali se Martina Váňová a Pavel Frydrych.