Soví hrádek stráží hory nad Machovem
Neděle, 9. února 2025
Pojďte se s námi projít do prastarých bučin, do kopců, kterým místní v Machově neřeknou jinak než „v horách“. Nedaleko skalních labyrintů Broumovských stěn leží uprostřed lesa tajemný Soví hrádek.
Je brzo ráno, když nechávám auto na prázdném turistickém parkovišti v Machovské Lhotě a vyrážím po červené do Řeřišného. Nikde nikdo, v ranní mlze se matně lesknou čerstvě pozlacená boží muka, pod chalupou naproti pod lesem se u potoka procházejí dvě srnky. Asi dupu v pohorkách jako slon, protože než obejdu zatáčku, už je nikde nevidím. Přecházím most přes Židovku, nebo chcete-li Stekelnici, jak se také v některých mapách říká říčce, která přitéká přes hranici a tady v ukázkových meandrech kličkuje mokřadními loukami.
Jak se píše na stránkách Machova, zdejší zachovalé květnaté mokřadní louky jsou jedinečné. Vyskytují se zde vzácné, chráněné druhy květin jako je například vachta trojlistá, vstavač mužský nebo lilie zlatohlávek. Od roku 2009 je proto Řeřišný, kterému se v Machově říká Řejšnej, zařazena na Národní seznam evropsky významných lokalit.
Nové pelíšky
Začátkem února je ovšem Stekelnice lemovaná ledem, zem sice není zmrzlá a louky jsou podmáčené, ale něžné, barevné květy léta budou ještě dlouho bezpečně schované v teple pod zemí, než příroda rozhodne, že je jejich čas.
V teplých pelíšcích jsou zatím zřejmě schovaní také obyvatelé Řeřišného, kromě srnek potkávám jen jednu černou veverku. V půli vesnice mě míjí bílá dodávka, tak přeci jen už je někdo vzhůru. Poslední dům ve vesnici je hájovna a já se nestačím divit. Když jsem tady byla před lety naposled, byla velká chalupa u kaštanové aleje vybydlená a prázdná. Místo zchátralého domu však míjím výstavní budovu s nezbytným parožím na štítě a znakem Benediktinského opatství sv. Václava na tabuli vedle dveří. Později se dozvídám, že řád nechal hájovnu zrekonstruovat poté, co nemovitost dostal v rámci církevních restitucí a nyní slouží jako ubytování pro hosty.
Buky a sovy
Pak už následuje neodkladný "vlez v les". Po červené šlapu na rozcestí U Zabitého. Tady se červená značka, takzvaná Hřebenovka vedoucí přes celé Broumovky potkává se žlutou značkou, která je součástí severní větve Stezky Českem. Vydávám se po ní, což znamená nastoupit ihned do prudkého krpálu, naštěstí ne moc dlouhého. Tady někde je hranice, kde hospodářský smrkový les přechází v divoké bučiny, jež je domovem naší nejmenší sovy, kulíška nejmenšího. "Stejně jako další vzácná sova, sýc rousný, hnízdí výhradně v dutinách starých stromů. Na skalních blocích hnízdí výr velký a sokol stěhovavý,” píše se na informačním panelu u cesty.
A tady někde je také hranice kde končí skoro jaro a začíná ještě zima. Balvany pod bukovými kořeny jsou vystínovány sněžným popraškem, stejně jako zbytky pískovcového dláždění, které dokládají, v jak obtížném terénu byli před staletími lidé schopni přepravovat sebe i zboží.
Cesta jde chvíli po rovině a po několika zatáčkách se dostávám do průseku, kterým by, nebýt husté bílé mlhy, byla krásně vidět hora Bor. Jak zírám do té mlhy a přemýšlím, oč hezčí fotky z tohoto výletu mohly být, málem minu poslední odbočku, která vede prudce do kopce. Tady už leží regulérní sníh a jak stoupám mezi namrzlými kameny, vítr z údolí píská čím dál tím úporněji a žene směrem ke mně oblaka husté mlhy. I přesto nad sebou rozeznávám tmavou masu skal a další poryv větru odkrývá typické kulaté věžičky místních pískovců. Jsem zde.
Skalní náměstíčko
Soví hrádek je shluk několika věží, věžiček a balvanů, které tvoří malé náměstíčko. Do hrádku se vchází úžinou jako branou a místo poskytuje i řadu zákoutí a suchých úkrytů, kde se možná výr s kulíškem večer potkají, než vyrazí na noční lov. Nevím. Ráno tady žádné sovy nejsou, jen ledový vítr houká a kvílí ve skulinách skal. Na okamžik to vypadá, že vítr mlhu rozfouká a sluníčko vše promění, ale přináší jen další a další hradby bílé tmy a já se vydávám zpět do civilizace. Nechce se mi ale vracet stejnou cestou, a tak se pod kopcem vydávám po vrstevnici dál od Zabitého, po chvilce se napojím na modrou značku ze Slavného a za chvíli jsem zpět v Řeřišném. Celá procházka neměla víc než tři, čtyři kilometry a i s velkými přestávkami jsem trasu obešla za necelé dvě hodiny.
V některých chalupách mezitím zatopili, dým už stoupá na pozadí právě vylouplé modré oblohy, která se mi trochu vysmívá, že jsem s tím výletem měla počkat do jedenácté. Černá kočka mě netečně pozoruje ze zápraží, “v horách” uslyším táhlé volání káněte. Stekelnice hučí, ve stromech křičí snad tisíc vrabců a nahánějí se z koruny do koruny. O čem se asi hádají? Nebo že by už ohlašovali jaro?
.jpg)
