Stacionář Stěnava: Místo, kde je radost pobejt
Neděle, 14. dubna 2024
.jpg)
Nedávno se mi naskytla možnost příležitostně pracovat v broumovském stacionáři, který byl otevřen na začátku letošního roku, a to díky iniciativě vedoucí Pečovatelské služby Beaty Hovorkové a ředitelky Centra sociálních služeb Naděje Broumov Evy Kašparové. Mezi potenciální klienty Centra denních služeb Stěnava – jak se stacionář oficiálně nazývá – patří senioři a osoby s chronickým onemocněním (včetně demence) a tělesným postižením od 18 let. Nejčastějšími návštěvníky jsou v této době senioři ve věku 75 plus, mezi hosty se ale najde i jedna čtyřicátnice. Ve všech případech jde o zajímavé osobnosti, jejichž společnost je mimořádně obohacující, proto bych tímto textem chtěl přiblížit dění ve stacionáři i lidem, kteří do něj nahlédnout nemohou.
Chvíli po deváté hodině ranní se prostor v budově domu Pečovatelské služby, kterého je stacionář součástí, začne plnit. Někteří hosté přicházejí sami, pro jiné zajedeme autem. Návštěvnici usedají kolem stolu a my jim připravíme kávu nebo čaj. Každý nový příchozí je srdečně přivítán, aniž by šlo o povinnost či profesní pózu. Brzy se z místnosti ozývá živé štěbetění, a tak se nejednou stane, že dovnitř nahlédnou obyvatelé domu, kteří mají zvídavou potřebu zjistit původ oné veselé nálady. Mnozí z nich – jako třeba paní Erna nebo pan Josef – poté začnou do centra chodit pravidelně.
Běžnou součástí programu stacionáře jsou intelektuální kvízy, terapeutické cviky nebo tvorba nejrůznějších výrobků. Všech těchto činností se naši hosté pod vedením pečovatelek Jany Röselové, Andrey Středové a Blanky Prázové rádi účastní. Zručnost klientů je obdivuhodná. Když se v rukách křehkých babiček během mžiku mění pevné a zdánlivě nepoddajné vrbové pruty v líbivý věneček, když z ozdob, proutí a kytiček vznikne krásná jarní dekorace, na to vše je radost pohledět.
Nejcennější jsou ale chvilky, kdy zasedneme ke stolu a společně si povídáme. Poutavé a inspirativní příběhy na sebe nenechají nikdy dlouho čekat. Fascinuje mě, jak živě dokáží osmdesátileté a devadesátileté babičky hovořit o svých životech, třebaže v nich došlo k nejedné tragédii. Mnohé pochovaly své děti, jedna paní dokonce ztratila všechny tři syny. Přitom v jejich vyprávění a jednání není ani špetka zatrpklosti. Když si v takových chvílích vzpomenu, jak se ve svých 44 letech cítím rozladěn kvůli malichernostem, připadám si dost hloupě.
Drahomíra, Andělka i Jindřich
Paní Drahomíra vypadá jako kouzelná babička z pohádky a ve svých čtyřiadevadesáti letech je plná duševního elánu. Zažila všechny prezidenty, některé z nich viděla osobně, např. při návštěvě města, ve kterém zrovna bydlela. Mimo to pracovala jako zahradnice ve vile Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové, jezdila na motocyklu Harley-Davidson (z toho měla vždy „modrá lýtka“), jako dítě dřela v kovárně svého táty nebo na železnici jezdila s akumulačním vozíkem, na kterém přepravovala obrovské kusy plechu. Paní Drahomíra – které neřekneme jinak, než „Drahuška“ – své příběhy vypráví s úsměvem, vtipem (přestože i ona přišla v životě o syna) a obdivuhodným smyslem pro detail. Její příchod do kolektivu je vždy horlivě očekáván. Pro některé z hostů se dokonce Drahuška stala hlavním důvodem k pravidelným návštěvám stacionáře.
Paní Andělka je zase nadaná umělkyně, která v minulosti vystavovala obrazy v hradecké a jičínské galerii. V současnosti prodává pestrobarevnými motivy ozdobené šaty a trička na stránkách Fler.cz, a také píše básně, které by chtěla brzy vydat. Knihu hodlá doplnit vlastními kresbami. Paní Anna pozná a pojmenuje každou kytičku a bylinku, pan Jindřich s podobnou samozřejmostí lokalizuje města České republiky jenom podle názvu. Paní Helence se po mrtvičce nemluví dobře a špatně se pohybuje. Veškeré dění ve stacionáři ale bedlivě vnímá, má neustále dobrou náladu a bez její přítomnosti si už dny v centru neumíme představit.
Dobrá parta
Broumovský stacionář lze považovat ve všech ohledech za smysluplný projekt. Základem jeho úspěchu je vlídná atmosféra a pozitivní energie, která vyzařuje z trojice hlavních pečovatelek. Senioři vítají možnost scházet se s ostatními a chvíli posedět v jejich přítomnosti. Nesmírně cenné je to i pro nás, pracovníky centra. S radostí pozorujeme změny, kterými někteří klienti prošli. Z původně spíše uzavřených či dokonce bojácných návštěvníků se stali veselí a sdílní hosté. Mezi pravidelné příchozí patří i čtyřicetiletá Vendulka. Slečna, která ještě nedávno trávila většinu svého času doma a z vnějšího světa měla spíše obavy (kvůli vážné nemoci, jíž prošla v dětství), je nyní pozitivně naladěná a netrpělivě vyhlíží každou návštěvu stacionáře. Těší se na Drahušku, Helenku, Jindřicha, i na všechny ostatní. A my se těšíme na ni. Z návštěvníků stacionáře i jeho zaměstnanců se stala dobrá parta. Je to místo, kde je radost pobejt. Jsem vděčný, že toho mohu být součástí.
Tento článek byl podpořen Journalismfund Europe v rámci výzvy Local Media for Democracy a vznikl na Simulátoru žurnalistiky, který pořádal zpravodajský web Naše Broumovsko.
.jpg)