V ohlušujícím tichu pod střechou světa
.jpg)
Už 66 let si lidé po celém světě každý rok v první polovině března připomínají výročí Tibetského národního povstání, kdy se obyvatelé této himálajské země poprvé ve velkém vzbouřili proti čínské okupaci. A právě do krajiny modlitebních mlýnků a větrných koníků, do části západního Himálaje, které se přezdívá Malý Tibet, nás zavedou naše dnešní nedělní toulky. Dnes prostřednictvím aktuální výstavy fotografií Dona Fohlera v broumovské galerii LokArt.
„V severozápadní části Indie se nachází stát Džammú a Kašmír. Jeho částí je vysokohorská poušť, skrze kterou jako životodárná tepna protéká řeka Indus. Horské hřebeny: zanskárský, ladhácký, himálajský jsou od sebe odděleny hlubokými údolími, které za miliony let vyryly protékající řeky, říčky a potoky. A právě v těchto údolích žijí lidé od nepaměti,” vypráví Don Fohler o krajině, o jejíž návštěvě snil dlouhá léta a kam se mu (poté, co poprvé expedici zrušil kvůli zdravotním problémům) podařilo zavítat na šest týdnů v roce 2017.
Jeho putování začalo na začátku října ve městě Léh, kterému dominuje zchátralý královský palác ne nepodobný někdejšímu sídlu dalajlámy, paláci Potála ve Lhase. Bývalé centrum království Ladakh leží v nadmořské výšce 3500 metrů na křižovatce cest mezi Tibetem, Kašmírem, Čínou a Indií. Dnes ve městě žije asi třicet tisíc lidí, mezi nimi mnoho tibetských uprchlíků, buddhisté tvoří přes 65 procent populace. Kromě buddhistických gomp najdete však ve městě také muslimské mešity, pro Čechy je zajímavé, že zde již od roku 1885 působí také Moravská misijní škola provozovaná Moravskými bratry české Jednoty bratrské.
Minimální ruch
„Říjen jsem zvolil opravdu dobře. Hlavní turistická sezona už byla minulostí, na trekových trasách byl minimální ruch. Sice z toho pramenily obtížnější možnosti jak doplňovat zásoby během cesty, ale za ten klid to stálo. Počasí bylo naprosto perfektní. Přes den, kdy slunce ze sytě modré oblohy přímo žhnulo, bylo na krátký rukáv. Zato po západu, a ten kolikrát nastal i dost brzy vlivem vysokých horských hřebenů a hlubokých údolí, nastala příjemná zima. Tak akorát na to, abych si užíval péřového spacáku,” přibližuje fotograf podnebí ve vysokohorské krajině, kde prší minimálně a teploty se pohybují od 40 stupňů v létě po -30 v zimě.
Během svého ladackého dobrodružství prošel tři treky. Součástí prvního byla asi nejznámější a v sezóně hodně frekventovaná trasa přes horské louky a sedlo Kardung la (5260 metrů) až ke klášteru Hemis. Dan Fohler ji zahajoval u kláštera Lamayuru, kde měl možnost zúčastnit se místní venkovské slavnosti. „Na velkém dvorku jsou rozmístěné nízké stolečky, účastníci sedí kolem nich na kobercích. Popíjejí slaný tibetský čaj a kvašené „pivo” z ječmene - chang. Kdo chce, může tancovat za zvuku bubnů a něčeho na způsob klarinetů místní kapely. Je to pro mě dost kakofonické, ale rytmické,” vypráví cestovatel, který na následném, 160 kilometrů dlouhém treku, strávil 10 dní.
Zavřít oči a věřit
Na druhý trek (Padum - Darcha) se přesouval autobusy, přičemž posledních 240 kilometrů mu trvalo urazit celých 16 hodin. „Pokud bych byl vyznavačem adrenalinových aktivit, tak bych při něm byl téměř v rauši! Byla místa, kdy jsem pouze zavřel oči a říkal si v duchu svou mantru. Nic jiného nemělo smysl - jen věřit, že se dožiji dalšího dne.”
Na prvním treku potkal Don Fohler tři poutníky, na druhém už se večerní a noční teploty ochladily a turisté zmizeli docela. Lidé, kteří žijí v ladackých horách, při prvních sněhových vločkách dokončovali přípravy na zimní období: zajistit krmivo pro domácí zvířata, otop a jídlo pro lidi. „V hustém sněžení se ozýval cinkot zvonců a melodické prozpěvování. Na kulatém hliněném mlatu se do kolečka pohybovali dva uvázaní dzoma (kříženec mezi jakem a krávou). Vytloukali z klasů obilí. Hospodář jim do toho zpíval,” vzpomíná fotograf, který v liduprázdné krajině občas potkal babku s nůší, co sbírala suchý trus na topení (hovno prý opravdu hoří!) nebo mnicha v rozšmajdaných teniskách.
Tajuplné orákulum
„Přes rameno měl plátěnou mošnu a na tváři úsměv od ucha k uchu. Byl potěšený a možná i překvapený, když jsem ho pozdravil tibetským „tashi delek”. Moc se mu líbily moje trekovací hůlky, ty jsem mu ale nedal. Rozdělil jsem se o sušenky, i tak byl spokojený,” vzpomíná Don Fohler na setkání s mnichem, který měl namířeno do kláštera Phughtal, místa, kde slovo „vzdálený” nabývá skutečného významu. Je to shluk hliněných a dřevěných budov přilepených ke skalnatému útesu nad hlavním přítokem řeky Lungnak, u vchodu do přírodní jeskyně, kde se „v šeru a mihotavém svitu olejových lampiček ukrývá tajuplné orákulum”.
Třetí, třídenní trek, který vedl údolím Sham Valley už dobrodruh absolvoval na začátku listopadu, kdy do Ladakhu opravdu přichází zima. „Slunce sice přes den svítí a má snahu i hřát, ale delší dobu je spíš schované za kopci a zima zalézá pod kůži velmi intenzivně. Mým velkým štěstím bylo, že jsem pravděpodobně procházel trasami jako jeden z posledních trekařů sezóny. Trasy většiny treků v horách vedou krajinou, ve které si osamocený člověk uvědomí svou titěrnost. Dá se zde „slyšet” ohlušující ticho a vidět nekonečnost nicoty,” dodal fotograf, který posledních několik dní strávil v Léhu putováním po místních (čtyřtisícových) kopcích, sousedních vesnicích a všech dostupných buddhistických gompách - už v zimních kulisách.
Výstava Dona Fohlera je v broumovské Galerii LokArt (v budově Herzog) na Mírovém náměstí otevřena do 26. dubna 2025.