Vánoční čas ve vzpomínkách opata Karla Dominika Prokopa
Čtvrtek, 26. prosince 2024
.jpg)
Rád bych přiblížil atmosféru Vánoc v Broumovské kotlině kolem roku 1900. Využiji k tomu z němčiny přeložené vzpomínky Karla Dominika Prokopa, který se narodil 6. srpna 1890 v Otovicích na Broumovsku. Dominik vystudoval klášterní gymnázium v Broumově, poté na Karlově univerzitě teologii, filozofii a filologii. Byl to Němec s českými kořeny, který se později stal mnichem a v roce 1926 i opatem broumovského a břevnovského kláštera. Po skončení války uprchl z Broumova a od roku 1947 do roku 1969 byl představeným kláštera v Rohru. Jeho vzpomínky vyšly v časopisu Braunauer Rundbrief v roce 2006.
„Když jsme byli děti, nevnímali jsme první adventní neděli vážnost evangelia, které nám bylo předčítáno. Věděli jsme pouze, že právě pomalu přichází Vánoce. Matka nás napomínala, abychom byli hodní, jinak nám Ježíšek přinese jen „metlu“ místo dárků. Na konci listopadu se obvykle ochladilo, přišel první sníh a začaly dlouhé večery, museli jsme více zůstávat ve světnici. Vítr skučel v korunách stromů a matka říkala, že to Meluzína běduje nad svým ztraceným ženichem. Ve stodole se mlátilo obilí. Zaměstnávali jsme hodně mlátičů, mezi nimi i Reiter Rese, která uměla vyprávět úžasné strašidelné historky. Když se setmělo, museli mlátiči ve stodole přestat. Umyli se a přišli do světnice na jídlo. Při tom se povídalo a vyprávěly se příběhy. Pilně jsem naslouchal, obzvláště duchařské příběhy byly sice strašidelné, ale velmi napínavé.
V tomto předvánočním čase byly mnohé důležité dny. Na svatou Barboru jsme měli v Otovicích svátek patronky kostela. Předtím byla u nás vždycky zabíjačka, což přímo nesouviselo s církevním svátkem, zato to byla veliká slavnost pro naši skromnou domácnost. Prase bylo přivedeno na zápraží, kde ho řezník porazil. Moje matka se na to nemohla dívat, proto vždycky odešla pryč. My kluci jsme ale dávali dobrý pozor a těšili jsme se, neboť ten den byl bohatý na zážitky. Přicházeli hosté z příbuzenstva i sousedé. Ti nám dětem dali pár drobných nebo přinesli nějaké dárky. Obzvláště jsme se těšili na pozdní odpoledne. To nám matka dala v hrnci kus nejlepšího masa, a ještě kroupová jelítka, s obojím jsme obcházeli sousedy a obdarovali je se slovy: „Otec nechává pěkně pozdravovat a posílá trochu masa.“ Sousedi nás přátelsky přijali, vzali si maso, vyčistili hrnec a vložili do něj minci. Večer jsme my větší chlapci počítali denní zisk. Naším největším přáním byl tehdy betlém. Mnoho našich známých už jesličky mělo, pekař dokonce velké, jen my ne. Šetřili jsme a na Vánoce otec přinesl jedny z vánočního trhu na broumovském náměstí. Ten betlém stál sedm korun padesát a pocházel od řezbáře z Božanova.
Nedlouho po svaté Barboře přicházel svatý Mikuláš a pomalu se blížil Štědrý večer. Často jsme vyslovovali svá přání a taky jsme přemýšleli, co by nám mohl Ježíšek přinést. Ale maminka držela vše pečlivě v tajnosti. Když jsme byli ještě docela malí, přicházel „Christkind“/Ježíšek osobně a stromeček potají zdobili rodiče. Později jsme si ho už zdobili sami, ale i tak si tento svatý večer zachoval své dojemné kouzlo, které se do našich dětských dušiček nesmazatelně vtisklo. Že existují ještě další církevní svátky, které následují, jsme nevěděli. Nám se zdál Štědrý večer a následná tajuplná noc největším ze všech svátků. Tehdy se na nás sneslo nebeské kouzlo a v tento večer bylo ve světnici vše mnohem svátečnější a krásnější.
Popíšu ještě detailně průběh Štědrého dne. V brzkém dopoledni jsme u rybáře vyzvedli pěkného velkého kapra. Rybu jsme měli jen jednou do roka v tento svatý večer. Práce v naší kovárně ustala mnohem dříve. V celém domě se dělaly ještě poslední přípravy. Vánočka a koláče se napekly již několik dní dopředu. S tím musela pomáhat i babička a my děti jsme se hrozně moc těšily. Když bylo vše hotovo a my jsme i králíkům oznámili, že jsou Vánoce (tento večer dostali dvojitou dávku krmení), snesl otec z komory na půdě jesličky a pověsil je na zeď. Kolem sedmé jsme zasedli ke stolu k jídlu, rodiče, my děti, tovaryši, pokud byli, a často také náš starý nádeník, kterého si otec velmi cenil. Stáli jsme kolem stolu a otec začal modlitbu, která jídlu dodala opravdové požehnání. Velmi nám chutnala voňavá ryba, potom byla ještě káva a koláč. Pak jsme zapálili svíčky na vánočním stromečku a zpívali jsme koledu Tichá noc. Těšili jsme se z jesliček, před kterými také hořel plamínek.
Dokud ještě Ježíšek přicházel sám, byli jsme my děti plny očekávání něčeho nepředstavitelně krásného. Nechyběly i trochu obavy. Seděli jsme potichu a dívali se malým okénkem do tmy na zápraží. Najednou se před domem objevilo světlo, na dveře zabušila metlička a vstoupil Ježíšek ve své nebeské kráse. Vůbec jsem se neodvážil vzhlédnout, jen jsem se roztřeseně modlil, s obavami, a přece radostně jsem si vzal dárky. Co mi Ježíšek říkal, už nevím. Byl jsem příliš pohlcen tím velkým okamžikem. Ale to už odešel… zpět do nebe.
Poté jsme vůbec nechtěli jít spát. Ze všech těch silných zážitků byla naše dětská srdíčka celá rozechvělá. Jak jsme byli šťastni, když jsme směli vyjít o svaté noci do našeho krásného otovického kostelíku. Lidé z města neví nic o svaté atmosféře této půlnoční pouti do kostela. Nejkrásnější bylo, pokud sněžilo a krajina byla pokryta závějemi. Rudý měsíc stál tichý a tmavý, na nebi blikaly hvězdy a bylo slyšet vzdálené zvonění ze Šonova nebo z Radkówa podle toho, jak šel zrovna vítr. Kostelík už byl slavnostně rozsvícen a my jsme si hledali místo u dalších dětí v prvních třech nebo čtyřech řadách. Přesně ve dvanáct zatroubil venku ponocný. Když ze sakristie vyšli ministranti následováni knězem, ozvaly se varhany, hlasitý zvuk, radostný a silný, jak to měli lidé z vesnice rádi. Začal slavnostní zpěv, který zpíval zpravidla nějaký duchovní z Broumova, který pak zůstával přes noc u Kerchla Weissera.“
Tím vyprávění opata Dominika Prokopa o atmosféře Štědrého dne končí. Snad i vám umožnilo vrátit se do dětství a zavzpomínat, jak člověk vnímá obřadnost svátečních dní. Možná nám to v moderní společnosti tak trochu chybí. Možná si začínáme uvědomovat, nakolik to je důležité… dnes, podobně jako v roce 1900.
Autor je ředitelem Muzea Broumovska. Článek vyšel v prosincových Broumovských novinách.
