Ve stopách barokního mariánského kultu

Text a foto Michaela Mašková

Neděle, 18. května 2025

Sdílet na:

Vydejte se s námi na trasu, kterou v minulosti ušly tisíce zbožných poutníků. Vambeřická poutní cesta zažila největší rozkvět v průběhu 18. století a dodnes láká věřící i obyčejné turisty. Je třeba se však připravit na to, že její absolvování není úplně zadarmo.

Sraz máme v devět ráno před kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Polici nad Metují a před sebou nejméně dvacet kilometrů. Že to na konec bude mnohem víc, naše nohy na závěr dne docela překvapí. Zatím jsme však plny optimismu a nadšení, že vyrážíme samy bez rodin. Procházíme opečovaný polický hřbitov a fotíme se u patníku Svatojakubské poutní cesty, který stojí přímo před hřbitovem. A pak už vyrážíme na trasu.

Počátky Vambeřické poutní cesty, která spojuje Polici nad Metují s tzv. Slezským Jeruzalémem – Vambeřicemi, sahají do konce 17. století. V průběhu 18. století pak nabrala cesta na významu, a to jednak v souvislosti s udělením buly pro poutní slavnost ve vambeřické bazilice Navštívení Panny Marie v roce 1718 papežem Klimentem XI., tak s rozvojem mariánského kultu na Policku.  

Mariánská zjevení a zázračná uzdravení se lidem dříve zkrátka čas od času děly, avšak důležité bylo, zda je církev uznala, či neuznala. Vambeřicím, na rozdíl mariánských zjevení v Suchém Dole, se takového uznání dostalo a rozkvět poutního místa mohl začít. Už ve 12. století se zde nevidomému Janovi z Ratna u návrší Syjon náhle vrátil zrak a následně se mu zjevila postava Panny Marie, dodnes uctívané v podobě sošky známé jako Vambeřická Královna rodin a patronka kladské země. Zázrak nebyl zapomenut a počátkem 18. století byla na místě zbudována barokní svatyně Matky Boží, která pak v roce 1936 získala titul menší baziliky.

Vambeřická poutní cesta byla také nástrojem pobělohorské rekatolizace v hradecké diecézi a upevňovala postavení katolíků v tehdejším jinak luteránském Pruském Slezsku. Sakrální objekty do ní přibývaly postupně, kříže i kapličky vyrůstaly na pozemcích soukromých vlastníků, kteří je také financovali. Také její trasa se v průběhu století změnila. Dnes tedy známe historickou a současnou variantu. V současnosti je Vambeřická poutní cesta rovněž součástí Sudetské/Kladské Svatojakubské cesty a Východočeské trasy Svatojakubské cesty.

Z Police do Božanova

My se chystáme jít po současné variantě, začátek cesty však volíme úplně vlastní. Sebou máme seznam mnoha křížků, jednotlivých zastavení. Vynecháváme sloup Panny Marie Bolestné na polickém náměstí a míříme okolo Krčmy podél koupaliště v Ledhuji do Suchého Dolu. Cestou míjíme několik křížků, naším prvním zastavením je však kaple Panny Marie Lurdské, kterou dal v roce 1883 z milodarů postavit Václav Ticháček. Kaple i její okolí jsou krásně opečované, je cítit, že k místu mají místní lidé vztah, koneckonců je to cíl tradiční zářijové Suchodolské pouti. Všímám si, že kolem kaple kvetou právě orlíčky – symbol čistoty spojované právě s Pannou Marií.

Odtud stoupáme okolo dalších křížů na suchodolskou Pohoř, cesta se vine krajinou a po nějaké době před námi stojí v poli velký javor, pod nímž se ukrývá Kohlův kříž. Na místě je také kámen s vytesaným houpacím koníkem, které je možné vidět na některých místech ve zdejších skalních městech. Kohlův kříž už je součástí Vambeřické poutní cesty. Před námi je nejprve klesání a hned nato postupné stoupání směrem do Broumovských stěn, míjíme Cihlářův a Ringlův kříž, svačíme u lesa. Slunce sice svítí, ale jinak je pořádná zima a fouká studený vítr.

Slavný zůstává po naší levé ruce a mezi stromy se vnoříme kus nad Ringlovým křížem, měkká lesní pěšina nás i s odbočkou na Junáckou vyhlídku dovede až k Pánovu kříži. S překvapením zjišťujeme, že místo se od poslední návštěvy znatelně proměnilo po zásahu lesníků. Až tady potkáváme první turisty a na široké cestě k Machovskému kříži nás míjí několik cyklistů. Machovský kříž je však nově opravený, čistý pískovec svítí do daleka. Pěkně ho opravili, říkáme si.

Poutnická trasa vede dále dolů do Horního Božanova, rychle ztrácíme výšku, ale nohy nás zatím při sestupu nebolí. Nad Horním Božanovem volíme pěšinu podél lesa, také zde vidíme staré kříže a postupně přicházíme do Červené Hory. Ta zcela naplňuje romantickou vizi osamělého chalupaření u kraje lesa, jedna ze zahrad je plná rozkvetlých jabloní, jejichž květy zasněžily něhou trávník.

Zde bohužel končí měkká lesní cesta, zbytek už půjdeme po asfaltu. Těsně před hranicí s Polskem narážíme na Studenou Vodu, kde stojí velká, zřejmě původně barokní budova s hospodářskými stavbami v pozadí. Dobře odhadujeme, že zde byl zájezdní hostinec. Místo však není opuštěné, naopak se tu pracuje. Od jednoho ze řemeslníků se dozvídáme, že nový majitel má s domem velké plány a chce tu vybudovat celoroční ubytování.

Z Radkova do Vambeřic

Už jen kousek po úzké asfaltce zprůjezdněné jen pro kola a překračujeme hranici. V Polsku se charakter místa značně promění – jsme na okraji Radkova, kde je velké koupaliště s množstvím atrakcí a ubytování. Zatím není sezóna, jsme zřejmě jedinými turisty, ale čile se zde buduje. Umíme si představit ruch místa v létě, což nás neláká. Náladu nám vylepšují špačci hnízdící v barevných budkách na stromech podél koupaliště, uvnitř mají zjevně mláďata a o sto šest je krmí.

Naši cestu jsme naplánovali na více dní a první ubytování máme někde tady. Chvíli nám zabere, než se nám podaří najít tu správnou chatku a ukrytý klíč. Jsou téměř čtyři odpoledne, v nohách máme 14,5 kilometru a cítíme únavu. Pohled do mapy prozradí, že do Vambeřic je to ještě 6,8 kilometrů, a to po asfaltu. Nedá se nic dělat, vyrážíme dál.

Centrum Radkova si necháváme na večer a sledujeme žluté kříže, které zde značí Vambeřickou pouť a také značky Svatojakubské cesty. Nepříjemný úsek podél silnice naštěstí není příliš dlouhý a najednou se napojujeme na cestu mezi poli lemovanou nově vysázenými lipami. Po levé straně zahrádky, po pravé pole a výhled na hřbet vedoucí od Pasou. Jen ty kopce už jsou tu poněkud menší a cestou k Vambeřicím se stále zmenšují. Míjíme křížek za křížkem, Madony i jednu netradiční kapli. Vyhlížíme Vambeřice a já si náhle říkám, že by bylo symbolické, kdyby už zvolili nového papeže. Jak zjistíme ze zpráv až o den později, bílý kouř stoupal z vatikánského komína právě v den naší pouti.

Vambeřická bazilika

Je právě šest hodin a zvon svolává ke mši, když před sebou vidíme první věžičky a hned také zadní stranu baziliky Navštívení Panny Marie. Impozantní žlutá stavba je jednoduše krásná. Tyčí se nad dlouhými schody a uvnitř je komplex bočních prostor s hlavním kostelem uvnitř. Vcházíme za věřícími scházejícími se na večerní modlitby a prohlížíme si výzdobu na zdech a různá sousoší. Nad hlavou nám z amplionu zní měkká polština a modlitby k Panně Marii, víra je tu živá, to je cítit. Usedáme tak v chodbě a prosklenými dveřmi sledujeme probíhající mši. Po celém dni je tělo vděčné za odpočinek a modlitby tak klidně a bez zábran vstupují dovnitř. Cítím úlevu.  

Vambeřice však nejsou jen bazilika, naproti ní je na protějším kopci vystavěna kalvárie, je potřeba vystoupat další dlouhé schody. Nemáme na to už sílu, stejně jako už neobejdeme okolí městečka s dalšími sakrálními stavbami. V nohách 22 kilometrů, kolena bolí, před námi ještě cesta zpět do Radkova. Nabídku na svezení autem do Radkova tak neodmítáme. Čeká tam na nás večeře v místní pizzerii a dobře načepované české pivo.

Rozložit síly

Vambeřická poutní cesta patří mezi náročnější trasy a každého, kdo ji někdy šel, určitě napadlo, jak to ti poutníci tehdy dělali. V nejsilnějších letech ji chodilo tisíce poutníků, určitě i starší lidé. Dnes například Vambeřickou pouť pořádají farnosti v Broumově i v Polici nad Metují, zpátky však jezdí autobusem. Než se na ni poutníci vydají, měli by tedy dobře odhadnout své síly a zajistit si ubytování či odvoz. Vždy se také nabízí možnost jít jen nějakou její část. Ať už od hranic, kde je ve Studené Vodě nově vybudované parkoviště (dojet k němu lze z Božanova) či ujít jen českou část cesty nebo si nechat auto v Radkově. Každopádně cesta je to krásná a stojí za to!

Více podrobností o historii Vambeřické poutní cesty najdete na Wikipedii.