Mlýn Dřevíček láká na funkční stroje z první republiky

Text a foto Bára Fialová Neděle, 24. srpna 2025

Sdílet na:

„Každá vzdálenost je blízká, je-li mouka dobrá a cena nízká!” Tak inzeroval ve 30. letech  svou mouku majitel mlýna v Dřevíčku Ladislav Baudyš. Dnes se již ve stavení při říčce Dřevíč mouka na prodej nemele, původní technologie včetně vodní turbíny jsou však stále funkční a dokonce zůstaly v rodině! Při prohlídce vás vnuk původního majitele seznámí hravou formou nejen s bohatou historií mlýna a místními čerty či vodníky. Na vlastní kůži také pocítíte, jaké to je, když třípatrový mlýn, který se pyšní certifikací Regionální produkt Broumovsko, doslova ožije.

Mlýn v Dřevíčku byl poloautomatický. Například horní patro bylo úplně bezobslužné.

„Dobrý. Super,” odpovídají děti, které vycházejí z mlýna, na otázku, jaká byla prohlídka. „Bylo to krásné. A nejen pro ně, ale i pro nás,” směje se maminka přes rameno a já po rychlé kontrole venkovního kiosku se suvenýry vcházím do přízemí budovy, kterou Antonín Baudyš koupil od německého mlynáře v roce 1919. 

„Tento mlýn, je postavený na místě jiného mlýna, který se dal zbourat, který byl na místě jiného mlýna, který shořel, který byl na místě jiného, protože podle určitých kronik se tady mlelo už za husitských válek, ale to není ověřeno. Podstatné pro nás je, že Ladislav Baudyš, což byl můj děda, dvě stě let starou roubenku zbořil a postavil tady budovu adekvátní tehdejší nové mlynářské technologii,” začíná svůj humorný výklad majitel Arne Šubrt, vnuk mlynáře, který v Dřevíčku před sto lety vybudoval třípatrový zděný mlýn vybavený vodní Francisovou turbínou a jehož zařízení se v původním provedení zachovalo až dodnes. 

Tady by žádná Dorota Máchala neutahala

V přízemí si prohlížíme ruční stroje na čištění obilí (můžeme i vyzkoušet), stroj na rohlíky, porcovač na těsto, zmíněnou turbínu nebo výtahy, které dopravovaly pytle s obilím a moukou nahoru a dolů z vyšších pater mlýna. „Tady by žádná Dorota Máchala neutahala. Tady se žádné pytle s obilím nenosily!” naráží na kultovní scénu z filmu S čerty nejsou žerty náš průvodce a oprašuje si bílou čepici, jak jinak než od mouky. „A až půjdete nahoru, pohlaďte vodníkovi rybičku,” kyne mlynář k dřevěné plastice zeleného mužíčka. „Vodníci jsou a budou, i když je už mlýny nepotřebují. Tak ať si vás nestáhne pod vodu do hrníčku.” 

V prvním patře jsou mlecí stroje, jeden na pšenici, jiný na žito. Zde si také můžeme prohlédnout a s výkladem podrobně prostudovat schéma, které znázorňuje, jak obilí z  velké části automatickým mlýnem putovalo třeba desetkrát nahoru a zase dolů, až se pomocí pytlovacího zařízení naštosovalo do obalů určených k výdeji a pak po speciální rampě s brzdícími retardéry putovalo do přízemí. V prvním patře je také umístěn další velice důležitý přístroj - centrální vysavač.

 Velké nebezpečí představovala super jemná mouka rozptýlená do vzduchu, ta byla jako střelný prach.

„Že v mlýnech žili myši a brouci, to bylo normální. Ale velké nebezpečí představovala super jemná mouka rozptýlená do vzduchu, ta byla jako střelný prach. Stačila by malá jiskra a celý mlýn by vyletěl do vzduchu. Proto tady byl tenhle automatický centrální vysavač. A představte si, že za těch 90 let, co tady je, tak se nemusel ani jednou vysypávat. Automaticky to, co se vzduchu posbíral, zase zhmotnil v mouku, která se normálně přidávala do pytlů,” vysvětluje Arne Šubrt. 

Pojďte, spustíme mlýn

V druhém a posledním patře krásného mlýna si můžeme prohlédnout takzvanou větrovou komoru, vysévače, tlakový filtr nebo míchačku - obrovskou šroubovici v dřevěném válci, která sloužila k závěrečnému zamíchání mouky před expedicí. Tady mají svůj pelech taky místní čerti, kteří sice trošku hudrují, ale nakonec věnují z čertovské krabičky každému dětskému návštěvníkovi nějaký pamlsek. 

Za povšimnutí stojí určitě také sbírka historických pohlednic, které budoucí paní Baudyšové posílali její česky i německy hovořící nápadníci. A také historické dokumenty, ze kterých se dozvídáme, že úplně poslední „obchodní” mletí zde proběhlo v roce 1949 a poslední mletí za II. světové války bylo 17.září 1941. Pak byl totiž, údajně na udání, Ladislav Baudyš zatčen za “válečnou sabotáž a zlomyslnost” a odsouzen na pět let na nucené práce v pracovním táboře Bayreuth v Bavorsku. V roce 1945 jej zde osvobodila americká armáda. 

Třešnička na mlynářském dortu nás ale ještě čeká. „Kdo chce, pojďte se mnou dolů zatočit kolem a tím se spustí mlýn,” vyzývá návštěvníky Arne Šubrt a jedna z maminek s ním sestupuje po původních dřevěných stupních dolů, do strojovny. Za chvilku něco bouchne a zapraská. Kožené pásy na kolech, které rozvádí energii z vodní turbíny po celém mlýně, se pomalu rozběhnou. Bedny a síta se rozpohybují vpřed a vzad, plátěné rukávy se otřásají, šroubovice se točí. Dřevěná podlaha se chvěje a celý dům na pár minut ožije. Nu, kdo je neznalý, řekl by, v tom musí být nějaká čertovina!