Wihanův rok: České kvarteto - pan profesor opět odchází

8. ČESKÉ KVARTETO – PAN PROFESOR OPĚT ODCHÁZÍ

Psal se datum 12. listopadu 1891 a v Rudolfinu byl na programu koncert kvarteta absolventů pražské konzervatoře. V průměru bylo hudebníkům necelých 18 let a všichni čtyři byli studenty "ansáblové" hudby ve třídě profesora Wihana. Později budou hudební historici psát, že Wihan sestavil kvartet na jaře 1891 z nejtalentovanějších studentů konzervatoře.

I přes pochyby většiny členů Jednoty pro komorní hudbu prosadil Wihan koncert svých chráněnců a s odstupem téměř sto třiceti let můžeme bez obav tvrdit, že udělal dobře. (Původně mělo vystoupit "Stammkvarteto" Jednoty pro komorní hudbu, ale Hanuš Wihan byl na stejný termín smluvně vázán v Německu a jako záskok za osvědčené "Stammkvarteto" navrhl koncert svých studentů.) Dokonce můžeme i tvrdit, že obsazení jednotlivých postů bylo geniální a že Wihan dokázal přesně odhadnout povahy hráčů a podle toho jim určit místo v kvartetu. Viktorie Kosková v článku o Otto Bergerovi napsala: "Na pozici prvních houslí usedl tehdy devatenáctiletý Karel Hoffmann, druhé housle byly přiděleny sedmnáctiletému Josefu Sukovi, na violu hrál stejně starý Oskar Nedbal a na violoncello osmnáctiletý Otto Berger." Tady je ještě nutné připomenout, že Otto Berger se narodil ve Slatině nad Úpou do učitelské rodiny. Když mu byli necelé čtyři roky, byl jeho tatínek přeložen do Machova, kde malý Otta vyrůstal. Kromě jednoho roku, kdy byl na "handlu" v Božanově, žil Otto Berger v Machově až do svého nástupu na Gymnázium v Broumově, odkud po dvou letech odešel na konzervatoř. V době jeho studií na konzervatoři a těsně po nich mu byla predikována skvělá budoucnost.

První koncert tohoto mladého tělesa byl skutečným zázrakem. Nikdo z posluchačů nečekal nic světoborného a ono to přišlo. Čtveřice muzikantů okouzlila pražské publikum tak, jak nikdo před nimi. A ještě jedna věc se stala: po skončení studia na konzervatoři se celá čtveřice rozhodla pro pokračování a další rok studovali u profesora Wihana kvartetní ("ansámblovou") hudbu. Druhý koncert, v říjnu 1892, absolvovali v Praze – jak napsal životopisec Karla Hoffmanna J. M. Květ – "...ještě pod neurčitou firmou ‚Absolventi pražské konzervatoře‘, ale už 13. listopadu téhož roku vystoupili v Rychnově nad Kněžnou pod jménem ‚České kvarteto‘, tedy pod firmou v hudebním světě evropském po dlouhá léta nejslavnější."

Někdy v té době začal plánovat profesor Josef Jiránek (ten, s kterým se vydal Wihan v roce 1875 na první turné po Čechách) koncert ve Vídni, kde chtěl představit klavírní tvorbu Bedřicha Smetany. Oskar Nedbal domluvil na tomto koncertu s profesorem Jiránkem spoluúčast Českého kvarteta. V tuto chvíli se nadšení mladých hudebníků střetlo se zkušenostmi profesora Wihana, který jim Vídeň nedoporučoval. "Naopak srážel je od tohoto podniku a sahal i k posměšku a ironii, když vážné domluvy nepomohly. Ovšem Wihan měl těžké životní zkušenosti za sebou a věděl, co by nezdar tohoto podniku, který pokládal za předčasný, znamenal," poznamenává životopisec Českého kvarteta Jan Miroslav Květ. Ale kvarteto už bylo rozhodnuté a koncert byl naplánován na druhou polovinu ledna 1893.

Ještě před odjezdem do Vídně proběhly dva důležité koncerty pro vysokou společnost v Čechách; nejprve v prosinci na zámku v Loučeni u Nymburka u hraběte Thurn-Taxise a potom na začátku ledna na zámku v Plasích u Plzně u hraběnky Metternichové, které kvarteto doporučil hrabě Thurn-Taxis. J. M. Květ o tomto koncertu napsal: "Kněžna Metternichová byla tak nadšena těmito výkony, že hned po koncertě zahájila agitaci ve Vídni u dvora [...] takže v první řadě její zásluhou sehnány byly už na první koncert 19. ledna všechny významné osobnosti společenské i hudební [...] Ostatek už dokonal šikovný A. J. Gutmann, jenž byl jako koncertní podnikatel autoritou prvního řádku."

A pak už přišla na řadu samotná Vídeň. Ta byla v té době považována za Mekku hudby. Kromě koncertů orchestrálních skladeb nebo oper, byla Vídeň jedním z mála míst v Evropě, kde existovala stálá kvarteta vysoké umělecké úrovně. Kvarteto Roséovo mělo pověst toho nejlepšího z komorní hudby Evropy (a ve Vídni často koncertovalo i kvarteto Florentinské, známé z koncertů i v Praze). Jenže mladí čeští muzikanti měli dostatek odvahy a sebedůvěry, aby se popasovali i s tím nejlepším, co Evropa nabízela. A stalo se něco, co nikdo nečekal ani v těch nejoptimističtějších snech. Koncert se konal ve čtvrtek 19. ledna a hned 20. ledna otiskl časopis Dalibor Původní dopis z Vídně, který napsal Břetislav Lvovský. Na začátku jsou tato slova: "K velikým a důležitým úspěchům, které si v poslední době česká hudba na vídeňské půdě, pro ni zajisté tak horké, byla dobyla, přidružilo se nové a vážné vítězství. Konal se zde včera 1. koncert "Českého kvartetta" (pp. Karel Hoffmann I. housle, Josef Suk II. housle, Oskar Nedbal viola a Otto Berger violoncello) v sále Bösendorferově za spoluúčasti p. Jos. Jiránka, profesora hry na klavír na pražské konservaroři. První večer tento věnován byl výhradně skladbám mistra Smetany. [...] A když pak ve kvartettě [Bedřicha Smetany – pozn. P. F.] ‚Z mého života‘ všickni čtyři umělci ve svém mládí – a jakési zde nevídané nenucenosti – se nám představili, byla radost nad tím, co jsme nyní slyšeli, ještě větší. Ni veleznámé zde kvartetto Roséovo, ni jiné nesehrálo toto velikolepé dílo s takovým porozuměním a ohněm, i mohu právem říci, že nikdy podobně úchvatně jsem hráti neslyšel tuto skladbu!"

Čtveřici muzikantů bylo v té době dohromady 74 let! Autor dopisu dokonce na jednom místě zmiňuje, že nejslabším článkem koncertu byly klavírní skladby v podání profesora Jiránka! O tom, že v lednu 1893 slavilo České kvarteto ve Vídni nebývalý úspěch svědčí skutečnost, že namísto jednoho plánovaného koncertu, nakonec České kvarteto odehrálo koncerty hned čtyři! Otto Berger potom o prvním koncertu ve Vídni napíše v dopise své tetě: "Co se týče našeho prvního úspěchu na žhavé půdě vídeňské, mohu Vám sděliti, že jsme vyhráli na celé čáře. Včerejší koncert byl velmi četně navštíven a poctily nás ty nejvíce vynikající osobnosti hudebního života zdejšího, kupř. Brahms, Bruckner, Hanslick, Helm, Hirschfeld, kněžna Metternichová s princeznou, kníže Thurn-Taxis a mnoho jiných." Ty čtyři koncerty se dají shrnout do poměrně lakonické věty: České kvarteto očarovalo Vídeň, a to nejen hudbymilovné publikum, ale i hudební výkvět hlavního města Mocnářství.

Po Vídni následovaly další koncerty v Čechách a začala vlastní pouť Českého kvarteta, která skončí až o čtyřicet let později! Ale tempo a cestování si vybralo svou daň. Ke konci roku 1893 se u Otto Bergera projevila plicní choroba a od roku 1894 se už nemohl účastnit koncertů a s tuberkulózou se začal léčit v tyrolském Griesu, kladských lázních Dušníky a doma v Machově. Ve všech textech o Českém kvartetu či jeho jednotlivých členech se píše, že na jeho místo jako záskok nastoupil Hanuš Wihan. Profesor Jiránek vzpomíná, že to byl právě on, kdo na žádost Oskara Nedbala přednesl prosbu Wihanovi. Ale skutečnost je taková, že původně byl Wihan sehnán jako záskok pouze na půl roku, jak dokládá článek z časopisu Dalibor z ledna 1894. "Pan Otto Berger, znamenitý violoncellista, člen ‚Českého kvarteta‘ nemůže pro zatvrzelou chorobu dále koncertovati, čehož jest velice litovati. I bude vypomáhati za něho do prázdnin měsíčně po 14 dní, pokud mu dovolí jeho úřad profesorský při konservatoři, p. H. Wihan, a od prázdnin čiperný violoncellista p. Burian, nyní ještě na pražské konservatoři."

Jan Burian totiž za nemocného Bergera zaskočil už 7. listopadu 1893 na koncertu Umělecké besedy, ale osud Kvarteta se vyvíjel jiným směrem, než byla spolupráce s čiperným violoncellistou. Z půlročního záskoku Hanuše Wihana v Českém kvartetu se vyklubala spolupráce trvající bezmála dvě desetiletí. Po úspěchu v Čechách, ve Vídni a na rakouském venkově to bylo právě jméno Hanuše Wihana, které otevřelo dveře Kvartetu do dalších zemí. Do Německa, Holandska, Belgie, Ruska a později dalších a dalších států Evropy. Do roku 1903, tedy za deset let své existence, hrálo České kvarteto ve všech státech Evropy s výjimkou Srbska. Za těch deset let odehráli více jak 1.000 koncertů. K tomu všemu je potřeba si uvědomit, co pro České kvarteto udělal Hanuš Wihan. Nejen, že byl – dnešními slovy – duchovním otcem Kvarteta, ale v roce 1896 (kdy definitivně odešel z pražské konzervatoře) se rozhodl, že opustí všechny jistoty plynoucí z místa profesora – včetně zajištěného důchodu – a stane se umělcem na volné noze.

Jako post scriptum je na místě připomenout osudy výše zmiňovaných violoncellistů: Jana Buriana a Otto Bergera. Jan Burian, po ukončení studia, nakonec od roku 1894 zastupoval Hanuše Wihana na místě profesora pražské konzervatoře a od roku 1896 zde začal vyučovat trvale.

Osud Otto Bergera byl tragický. Ještě v roce 1894 odehrál s Českým kvartetem dva koncerty, jeden v Griesu a druhý v Meránu. Tyto koncerty byly naplánované úmyslně tak, aby na nich mohl Otto Berger vystoupit. Na začátku roku 1896 přijal Berger místo profesora na konzervatoři, kde měl vyučovat ve violoncellové třídě společně s Burianem, ale jeho zdravotní stav se horšil ze dne na den. Nakonec 30. 6. 1897 umírá v Machově ve 24 letech a pochován je na náchodském hřbitově. Až do konce jeho života dělilo České kvarteto čistý zisk z koncertní činnosti pěti, pátý díl posílali hudebníci Otto Bergerovi a podle některých svědectví, to bylo často i víc, než 1/5 zisku...

Foto archiv Pavla Frydrycha