Wihanův rok: Mnichovské lásky Johanna Wihana

4. MNICHOVSKÉ LÁSKY JOHANNA WIHANA

V roce 1880 přijal Wihan místo sólisty v Mnichovském orchestru. V jednom z nejlepších hudebních těles tehdejší Evropy, potažmo světa. Bylo mu pětadvacet let a všichni se shodují v tom, že pobyt v Mnichově byl vrcholem jeho sólové kariéry. Už nikdy potom neměl možnost hrát pravidelně s tak vysoko ceněným orchestrem a už nikdy v budoucnu nebude mít možnost ovlivnit repertoár žádného orchestru.

Předcházela ho pověst talentovaného violoncellisty, jehož „široký, výmluvný tón neutápí se nijak v sladkodechých vibracích, jež sice útlocitným dámám slzy pohnutí vynucují, ale samy o sobě nic jiného neznamenají, než zneužití chabé pomůcky na úkor vznešenosti a výraznosti výkonu. Opakujeme jen tolik, že při vší cituplnosti přednesu neupadá výkon umělcův ani v nejmenším do manýry pověstné »salónní« sentimentálnosti.“ Samozřejmě tomu všemu předcházela dřina a zase dřina při cvičení. Ale Wihan se nespokojil pouze s tím, aby přehrál „technicky dobře objem skladby“. Hledal a nacházel kulturu rytmu a fráze, skladby pojímal jako celek a vždy, kromě vlastního hlasu, studoval celou partituru. Postupem času si dokázal osvojit tradici různých slohů, takže jeho pozdější nastudování klasiků nebo romantiků bylo pro publikum netušeným zjevením a o to silnějším zážitkem...

V Mnichově se Wihan setkává s největšími hudebníky své doby. Zde se také stal členem tehdy slavného a žádaného Walterova kvarteta, kde měl jedinečnou možnost poznat dokonalou interpretaci klasiků, hlavně Beethovena. Pro budoucnost věc ohromné důležitosti. A na druhou stranu se díky Wihanovi dostali do repertoáru Walterova kvarteta skladby Antonína Dvořáka, které často hráli jen s krátkým časovým odstupem od pražské premiéry.

Angažmá v Mnichově ho ale zaměstnalo natolik, že neměl čas se představit v Čechách. Kromě koncertu v roce 1880 zahrál v Praze jen jednou – v červnu roku 1885 spoluúčinkoval na koncertě v Umělecké besedě. A pak až v roce 1888, kdy z Mnichova odešel právě do Prahy.

Ale Mnichovský orchestr mu přinesl jiné možnosti. Třeba pravidelné vystupování na Wagnerovských slavnostech v Bayreuthu a tím pádem i setkávání se s Richardem Wagnerem. Ten v závěru svého života čím dál víc obdivoval Beethovena a Walterovo kvarteto občas hrálo Beethovena pouze pro R. Wagnera a pár jeho hostů (a často hrávali soukromě pro krále Ludvíka II. Bavorského). Poté, co samotný Wagner obdivně promluvil o hudebních kvalitách Johanna Wihana, měl otevřené dveře ke všem z nejvýznamnějších hudebníků světa. Pravidelně se setkával s Ferencem (Franzem) Lisztem, klavíristou a dirigentem Hansem von Bülow a asi nejdůležitější bylo setkání s tehdy devatenáctiletým Richardem Straussem.

A působení v Mnichově přineslo mladému violoncellistovi Johannu Wihanovi ještě jedno osudové setkání. S mladou klavíristkou Dorou Weis. Byla krásná, mladá a podle toho, co víme z dalších let jejího života, tak jako klavíristka byla velice kvalitní. Životopisec Heran o jejich manželství napsal: „Oženil se s krásnou Mínou (Mínou?! – pozn. P. F.), dcerou konzula v Lipsku, ale manželství nebylo šťastné. Jeho žena byla vzdělaná, neobyčejně elegantní, výborná pianistka, avšak pro rodinný život neměla smysl. Wihanova rodina vypravuje o ní, jak přišla do kuchyně v glacé rukavičkách, aby si neumazala ruce od mouky, když Wihan chtěl, aby se naučila dělat švestkové knedlíky. Wihan se s ní po krátkém manželství dává rozvésti a hledí na ni zapomenout. Ničí všechno, co mu ji připomíná, i úřední doklady, a bedlivě střeží své tajemství ženatého a rozvedeného muže i před svými nejbližšími přáteli.“ Dokonce se dodnes nezachovala ani jedna jeho soukromá fotografie z té doby – jestli je to následek úmyslného ničení všeho, co mu připomínalo manželku a manželství, neumíme dnes posoudit. Ale tak trochu to takovouto skutečnost evokuje...

Existuje ještě pár informací o Wihanově manželství, které B. Heran neznal, nebo neuvedl (když odhlédneme od skutečnosti, že si spletl jméno Wihanovi manželky). Jako velice důležitá se jeví role Richarda Strausse. Všichni jeho životopisci se shodují v jednom: Dora Wihan-Weis byla první velkou Straussovou láskou. Dá se předpokládat, že Dora se do Strausse také zamilovala, ale osud to všechno sepsal a naplánoval jinak a tito dva lidé spolu nikdy nežili. Ale po celý zbytek života si Dora se Straussem dopisovali a Straussova manželka Paulina von Ahn celý život na Doru žárlila. Straussova sestra Johanna vzpomíná, že ještě v roce 1911, když se v Drážďanech připravovala premiéra „Růžového kavalíra“, se Paulina k Doře chovala jako k sokyni (v roce 1911 pracovala Dora Wihan-Weis v drážďanské opeře jako korepetitorka a R. Strauss jí při příležitosti premiéry Růžového kavalíra věnoval klavírní výtah své opery). 31. ledna 1938 si v deníku Strauss poznamenal: „Zemřela Dora Wihan-Weis.“ Z mnoha dopisů, kteří si ti dva vyměnili, se jich zachovalo jen pár nejprve ztracených, poté objevených: jeden adresovaný Doře a dva adresované Richardovi. Zbytek, podle vzájemné dohody, oba dva spálili.

A ještě jedno svědectví Johanny Straussové, která byla blízkou přítelkyní Dory: „Byla pro nás jako člen rodiny. Hans Wihan byl ale strašně žárlivý, navíc Dora byla nejen krásná, ale také se chovala dost koketně. Často jsme byli svědky nehezkých manželských scén.“ Žárlivý vztekloun Wihan...

Další láskou Johanna Wihana, která se silně projevila v Mnichově, byl hudební skladatel Bedřich Smetana. Jako student pražské konzervatoře několikrát viděl Smetanu dirigovat orchestr Prozatímního divadla. Zdeněk Nejedlý ve Wihanově nekrologu napsal: „První popud k tomu [horlivé a neúmorné práci – pozn. P. F.] dal Wihanovi Smetana, a to nejen jako skladatel, nýbrž ještě více snad jako dirigent. Wihan, mluvil-li o Smetanově dirigentství, neměl nikdy dost slov uznání pro jeho výši...“ Ale obdiv nesměroval pouze ke Smetanově dirigentství, ale i jako ke skladateli. Na konci ledna 1882 píše Bedřichu Smetanovi dopis, ve kterém ho žádá o svolení, aby v Mnichově mohli uvést předehru k Prodané nevěstě.

Láska ke Smetanovi a jeho hudbě trvala celý Wihanův život. České kvarteto, v době Wihanova působení, mělo jako nejčastěji hranou skladbu Smetanův kvartet „Z mého života“. Doslova vyváželi Smetanu do celé Evropy a vzhledem k vysoké profesionalitě kvarteta, slyšela Evropa Smetanu v tom nejlepším možném provedení.

A ještě jedna podstatná věc Wihanova života se odehrála během jeho osmiletého pobytu v Mnichově. Složil zde jediné dochované skladby, pod kterými je podepsán. Vyšli – později už v Čechách – pod názvem „Čtvero básní“ a byly dedikovány „Mým milým rodičům“. V roce 1890 vyšla v časopise Dalibor recenze na „Čtvero básní“ Hanuše Wihana, jejímž autorem je H. Palla: „Přihlížejíce nyní ku práci hudebníka jako k celku, shledáváme, že se mu zdařilo, postihnouti s úspěchem tón zvolených za podklad básní: měkkosť citovou v č. 1. ‚Prosba‘, poněkud rozervaný romatism druhého ‚Zimní obrázek‘, s přísudkem improvisace, svěžesť jarní nálady v třetím ‚Jarní‘ a konečně epickou šíři v ‚Báji o štěstí‘, v čísle čtvrtém. Nade vším jako by se vznášelo jakés přítmí přísného severu, ale také něco z chladu jeho, jenž budí více přemýšlení než citového vzrušení, zachvění úžasu, jež pociťujeme před uměním, nejhlubšího citu našeho se dotýkajícím. Shledáváme se všude s hudebníkem všech prostředkův uměleckých dobře znalým.“ A o pár řádků dál: „Velmi zajímavá jet vítězná fráze, jako dohra provázející osvobození princovo z báje; z ní patří na nás způsob Smetanovský, a tím pociťujeme, jako by z celku jinorodého usmívalo se na nás kousek hudby domácí. Celkem náležejí ‚Básně‘ k písním duchaplným a tvůrci jejímu přísluší neméně než čestné uznání.“

Ovšem v kontextu dalšího Wihanova profesního působení tvoří jeho skladatelská činnost jen drobný zlomek.

Roku 1877 přicházel do Sondershausenu a v roce 1880 do Mnichova talentovaný violoncellista. V roce 1888 odchází z mnichovského orchestru do Prahy jeden z nejuznávanějších violoncellistů své doby. Jeho jméno je pro veřejnost známější v Německu, Holandsku a Belgii než v Čechách. O dva roky později se čtenáři časopisu Dalibor dočtou: „S oprávněnou pýchou staví hudební svět český dnes jméno Wihanovo v popředí své representace. Před dvěma lety uvítali jsme radostně umělce krajana, vrátivšího se po nabytých v cizině vavřínech do své vlasti a z dosazení jeho na pražskou konservatoř slibovali jsme si ovoce utěšeného. Wihan nejen že nárokům na povolání své činěným plnou měrou dostál, on skvěle předstihl naděje naše ve příčině své virtuosity i svého samostatného, od učební síně konservatoře odvislého, působení uměleckého.“ Do Čech se vrátil Umělec s velkým „U“. Když obdržel propouštěcí dekret z Mnichovského orchestru, bylo mu 33 let a tři dny. A svou hvězdnou pedagogickou hodinu měl stále ještě před sebou.