Wihanův rok: Pan profesor přichází

6. PAN PROFESOR PŘICHÁZÍ

Na podzim roku 1887 opouští své místo profesor violoncellové třídy na pražské konzervatoři, František Hegenbart. (K jeho žákům patřil i Johann Wihan a s velkou pravděpodobností to byl právě František Hegenbart, který "dohodil" Wihanovi místo na salzburském Mozarteu.) Na uvolněné místo vyhlásila konzervatoř výběrové řízení, ke kterému se přihlásilo 13 uchazečů. Komise nakonec vybrala sólistu mnichovského orchestru, Hanuše Wihana.

Wihan se tak vzdal lukrativního – nejen po profesní stránce – místa. Byl sólistou jednoho z nejlepších orchestrů Evropy a v Mnichově se dočkal úcty i uznání. Snad za jeho odchodem byl stesk po domově, možná snaha zapomenout na nevydařený osobní život po rozvodu s Dorou Wihan-Weis, možná vlastenectví, možná – dnešními slovy – "syndrom vyhoření" a Wihan hledal novou výzvu. Odpověď nejspíš znal pouze on sám.

Kromě nástupu na konzervatoř se hned zapojil do veřejného hudebního života v Čechách. V Praze se uvedl poprvé v prosinci roku 1888. Před tím ještě stihl v Nymburce koncert Bendlova večera. V Nymburce v té době žili Wihanovi rodiče a sestra. Vlastně hrál doma a celý večer byl věnován jeho příteli, hudebnímu skladateli Karlu Bendlovi.

A pak už přišla Praha. 2. prosince 1888 v rámci koncertu konzervatoře ve prospěch penzijního fondu. A dobová kritika nešetřila chválou: "Druhé číslo programu, Volkmannův koncert pro violoncello, poskytl krásné příležitosti k vyznamenání panu prof. Hanuši Wihanovi, našemu krajanu a druhdy členu komor. kvarteta v Mnichově. Wihan je dle soudu našeho jedním z nejgeniálnějších umělců svého nástroje, jež jsme kdy slyšeli. Wihan spojuje zjevnou energii pravého umělce s hlubokým citem inteligentního tlumočníka; každá fráse je tu na svém místě, každý přechod, ba každá pausa virtuosova je výmluvným podáním jeho odůvodnění. Při Wihanově přednesu poznáváte zřejmě význam populárního rčení, že cello k vám téměř mluví."

A na závěr článku ještě reakce publika: "Duchaplný koncertista vyvoláván opět a opět, applaus po každém čísle jemu štědřený rozpoutal se po ukončení skladby v bouři nadšené pochvaly." A mezi aplaudujícími posluchači tenkrát v Rudolfinu seděl i Petr Iljič Čajkovskij. Posléze začali společně plánovat turné po Rusku. Lev Ginsburg o plánech a vzájemné korespondenci Wihana s Čajkovským napsal: "Dopis, který je prodchnut srdečností a vřelostí, také obsahuje prosbu, aby mu Čajkovskij pomohl zajistit koncerty v Rusku. Wihan sní o koncertech v hlavním městě a dalších ruských městech. Čeká, až se z turné po Rusku vrátí jeho krajan a přítel, houslista František Ondříček. Spoléhá se na jeho praktické rady. Wihan se obrací na Čajkovského jako na umělce a člověka a doufá, ‚že mu věnuje kousek svého šlechetného srdce‘".

Nakonec se ale pro velkou časovou vytíženost turné neuskutečnilo. Ale celá akce měla přesto skvělý výsledek: Wihan pomáhal zajistit turné po Rusku pro Antonína Dvořáka a Dvořák nakonec v únoru 1890 do Ruska odjíždí sám.

Jako profesor byl Wihan – dnešními slovy – velice svérázný. Nebylo výjimkou, že v třídě létaly pohlavky a občas se dokázal rozeřvat a rozzuřit tak, že byl slyšet skoro po celé budově školy. Mnoho z jeho životopisců tvrdí, že vztekloun byl pouze, pokud se to týkalo hudby. A kupodivu všichni jeho žáci i kolegové se shodují v tom, že jim vlastně tím vším hodně pomáhal ke zdokonalení vlastních schopností. Před dvěma lety jsem mluvil se současným profesorem violoncellové třídy na konzervatoři, panem Tomášem Strašilem. I ten mi s odstupem téměř třinácti desítek let řekl, že podle jeho názoru měl Wihan v hádkách a vzteklých záchvatech pravdu. O tom, jak kvalitní byl hudebník není třeba mluvit vůbec.

Wihan dokázal během chvíle vychovat několik skvělých violoncellových osobností. Časopis Zlatá Praha v roce 1891 otiskl obsáhlý článek o veřejných zkouškách studentů konzervatoře, které se konaly v Rudolfinu před vybraným publikem, na čele s jeho Jasností princem Ferdinandem z Lobkovic, za přítomnosti členů správní rady, ředitele a celého souboru učitelského. Jako znamenitý virtuos na violoncello osvědčil se Otto Berger rovněž jako Kuchynka na kontrabas. Hra prvnějšího úplně má ráz profesora Wihana. Jak známo jest Wihan mezi současnými violoncellisty vynikajícím pěvcem na svém nástroji; jej vyznačuje hluboký, pravý cit a umělec ten umí především skladbě, již hraje, vdechnouti poetického ducha, výraz živého, pravdivého citu. U Bergra rozhoduje právě hluboký cit, ušlechtilosť v podání kantileny, jež je zárukou skvělé jeho budoucnosti. Skutečností je, že Wihan dokázal ze svých žáků "vymáčknout" to nejlepší, co v nich bylo. A stejně tak to dokázal i u svých spoluhráčů na koncertech. Často třeba boucháním do zad, doplněným křikem: "Pam-pa-dá! Rytmus, ry-tmus!"

V roce 1890 se staly na konzervatoři dvě důležité věci. Tou první je nástup Antonína Dvořáka, který se ke konci kalendářního roku ujal kompoziční třídy. Konzervatoř o jeho angažmá usilovala poměrně dlouho, a nakonec vytvořila podmínky, které nemohl Dvořák odmítnout. Dnešními slovy: Dvořák byl V. I. P. a proto pro něj připravili V. I. P. podmínky. Jeho životopisec Otakar Šourek o nástupu na konzervatoř napsal: "Ujímá se tam vedení třetího ročníku ve škole komposiční a ježto jsou mu svěřováni jen zvláště nadaní žáci, vytváří ze své třídy jakousi mistrovskou školu komposiční v nejlepším toho slova smyslu, jež je pak vyhledávána i posluchači z daleké ciziny." Z žáků, kteří prošli konzervatoří během Dvořákova krátkého působení (v září 1892 odjíždí do Ameriky), lze jmenovat Josefa Suka, Oskara Nedbala, Vítězslava Nováka nebo Rudolfa Karla.

Druhou důležitou věcí roku 1890 na konzervatoři bylo svěření výuky kvartetní hudby Hanuši Wihanovi. Bylo to jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které ovlivnilo celou českou hudební scénu na mnoho desetiletí dopředu. Wihan měl své představy o kvartetní hře a vnímal ji – jak se tomu naučil v Německu – jako plnohodnotnou práci. Zatímco v Čechách mnohdy prostě jen stačilo, aby se čtyři hudebníci sešli, znělo jim to společně dobře a nerozešli se hned po prvním koncertu. Jan Schulmeister ve svém článku o historii kvartetní hudby v Čechách napsal: "V Čechách ještě na počátku druhé poloviny 19. století žádné stálé smyčcové kvarteto neexistovalo, kvartetní soubory tu byly zastoupeny pouze příležitostnými uskupeními, ale hudební život již tehdy vyžadoval opravdu profesionální soubor, který by se věnoval studiu kvartetního repertoáru na té nejvyšší úrovni." A tak stvořil pan profesor Hanuš Wihan vzorové kvarteto studentů konzervatoře. Dnes můžeme tvrdit, že vybral naprosto dokonale.

V článku z časopisu Zlatá Praha (1891) je nejvíce místa věnováno houslové třídě. Autor článku vyzdvihuje hlavně trojici mladých studentů: Karla Hoffmanna, Josefa Suka a Oskara Nedbala. K nim připojil Wihan svého nejlepšího studenta violoncella Otto Bergera. První složení kvarteta, později nazvaného "České kvarteto", vypadalo tedy následovně: první housle Karel Hoffmann; druhé housle Josef Suk; viola Oskar Nedbal a violoncello Otto Berger. "Sestavení tohoto souboru bylo neobyčejně šťastnou volbou. Hráči se nedoplňovali pouze jako výborní muzikanti, ale měli k sobě velmi blízko i svými povahami, což je pro dlouhodobé udržení ansámblu nesmírně důležité. Sám Wihan byl jejich pílí a zanícením přímo nadšen, a tak s nimi pracoval s co největší intenzitou," napsal Jan Schulmeister. Kvarteto – ještě beze jména – se na Wihanovo doporučení poprvé představí na koncertu Jednoty pro komorní hudbu 12. 11. 1891.

A za deset let se budou mecenáši po celé Evropě předhánět, kdo dá víc, aby zahráli právě u něj. O dvacet později si jeden německý kritik s nadsázkou povzdechne, jací že to musí být v Čechách hudebníci, když i takový Suk hraje druhé housle. A Oskar Nedbal bude pro celou Evropu "králem violy". České kvarteto se stane prvním profesionálním souborem komorní hudby v Čechách a dost možná dodnes nepřekonaným vzorem jejich nástupců. A na celé dvě desetiletí s ním spojí své jméno i Hanuš Wihan.

A aby toho nebylo málo, od roku 1892 se bude Hanuš Wihan stále častěji podepisovat: prof. H. Wihan.