Wihanův rok: Pan profesor se hlásí... a odchází
Sobota, 14. března 2020
V letošním roce uplyne sto let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších rodáků z Police nad Metují. 1. května 1920 zemřel v Praze na následky podchlazení, violoncellista a profesor pražské konzervatoře, Hanuš Wihan. Jako interpretační umělec toho po sobě mnoho nezanechal a na jeho odkaz se postupně zapomínalo. Kdo vlastně byl Hanuš Wihan?
3. PAN PROFESOR SE HLÁSÍ... A ODCHÁZÍ
Salzburg je krásným městem na řece Salzach s nádherným historickým centrem. Pro Wihana a všechny hudbymilovné lidi je ovšem Salzburg v první řadě rodištěm snad největšího hudebního skladatele, Wolfganga Amadea Mozarta. K padesátému výročí úmrtí hudebního génia, v roce 1841, byly v Salzburgu založeny dvě hudební školy – Dommusikverein (Hudební spolek Dómu) a Mozarteum. A v roce 1873 nastoupil na místo profesora violoncellové třídy na Mozarteu polický rodák, absolvent pražské konzervatoře Johann Wihan. Bohužel o jeho pedagogickém působení v Salzburgu se nedochovaly žádné zprávy. Víme pouze to, že po jednom školním roce Wihan odchází, aby nastoupil k povinné vojenské službě. Tu strávil u vojenské hudby. Ani tady se do dnešních dní nezachoval žádný dokument. Vlastně ani netušíme, na co hrál. Violoncello není zrovna ideálním nástrojem pro vojenskou hudbu. Snad sáhl po nějakém dechovém nástroji – nevíme. Pravděpodobně si dobu svého vojenského působení "zpestřoval" hraním v německém divadle v Praze.
Každopádně v roce 1875 opět odchází z Čech, protože přijal místo violoncellisty v orchestru ruského mecenáše barona Derviese. Ač časopis Dalibor i Hudební listy v tomto roce otiskly několik článků o orchestru barona Derviese (pod názvem "Zprávy z Nizzy"), nikde se nezmiňují o tom, že by jeho členem byl Wihan. Pro osobní život Wihanův to byl docela důležitý moment. Baron Dervies žil v létě na zámku Trevan u švýcarského Lugana a v zimě na zámku Walrose ve francouzské Nizze. Zmiňovaná důležitost pro osobní život Wihanův spočívá ve skutečnosti, že v roce 1875 poprvé viděl moře a lze s největší pravděpodobností předpokládat, že se poprvé v moři koupal. Jeho životopisec Bohuš Heran napsal: "Ale jeho nejmilejším sportem bylo koupání. Koupal se za každého počasí, kdykoliv a kdekoliv byl, v řece, v moři nebo v jezeře." A o kousek dál ještě: "Každý ho v Brandýse [nad Orlicí – pozn. P. F.] znal, jak již časně z rána s žebříčkem, aby mohl lépe do vody, s deštníkem jako slunečníkem, v bílé čepici z Ostende a v šedé peleríně z Anglie, zakrývající plavky, šel z domku na náměstí, kde bydlel, zadem zahradami, přelezl trať a přes pole spěchal do řeky. Někdy tak šel i několikrát denně." S ohledem na jeho další životní osudy není jeho láska ke koupání vůbec marginální záležitostí.
Druhá důležitá věc, jejíž počátek je v Nizze, má už veliké důsledky pro Wihanovův profesní život. Dirigentem orchestru barona Derviese byl Karl Müller-Berghause, člen smyčcového kvarteta bratří Müllerů. Wihan absolvoval několik koncertů s Müllerovým kvartetem a tady se poprvé setkává s profesionálním přístupem k !ansámblové" hudbě a hlavně si vrývá do paměti několik věcí, které ho budou provázet po celý život. Tou nejpodstatnější ze všech je rytmus. Každá skladba má svůj rytmus a ten je potřeba držet, i kdyby se měl začít hroutit strop divadla.
Z doby Wihanova působení v kapele barona Derviese, se zachoval velice zajímavý dokument: Wihanovi osobní poznámky k cestě po Švýcarsku. Zdá se, že si na konci svého působení u barona Derviese prostě udělal výlet po Švýcarsku. Profesor Wihan se nezapřel, když celý jeden odstavec věnoval školství v ženevském kantonu: "Geneva Školství. Veřejné školství genev. je na vysokém stupni. Ve věcech školství každý kanton švýc. je samosprávný a kolik kantonů, tolik je ve Švýcarsku systémů školských. V kant. G. na malém to kousku země, nalézáme skoro všecky druhy škol od nejnižších do nejvyšších. Školy veřejné rozděleny jsou na primární (asi 55 školek dětských a tolikéž škol obecných), školy sekundární (mezi nimi školy venkovské sekundární, kolej gen. u gymnasium, vyšší dívčí škola, škola obchodní – průmyslová aj.), a učení vysoké obsahující universitu, školu zubní a vyšší školu uměn průmyslových. – Stará akademie, kterou založil Kalvín v r. 1559, přeměněna byla na universitu v r. 1876. Čítá 5 fakult po způsobu universit franc: theolog., vědeckou, literární, právnickou a lékařskou. Studujících bývá 400-500, mezi nimi mnoho dam, zvláště Rusek a (text poškozen – jedno slovo nečitelné, pozn. P. F.).
Město svým nákladem vydržuje několik škol odborných. Vedle toho školství privátní, ne tak z potřeby jako ze spekulace, nicméně vzkvétá. Penzionátů chlap. a dívčích jen se tu hemží. Příjemná obsluha, svoboda vyuč. a mnohé jiné faktory podporují jejich vzrůst." Přemýšlel o tom, že se vrátí zpátky k pedagogické práci? Spíš se zdá, že se komplexně zajímal o život ve Švýcarsku a jako podklad pro své poznámky zcela určitě využil nějaký bedekr.
Na dalších místech popisuje soužití různých náboženských společenství vedle sebe, věnuje se vlakům a lanovkám, přírodě, historii... a na mnoha místech svých poznámek se projevuje jako velice vnímavý pozorovatel a nebojí se ukázat své často až dětské okouzlení: ať už krajinou scenérií, historií nebo umem lidských rukou. "Z Brunnen do Flüelen vede jediná svého druhu r. 1865 dostavená cesta přes srázné skály a mezi jejich sedly (silnice Axenberská). Jste-li na parníku, žasnete nad smělou stavbou, jdete-li po této silnici ve výšce, tají se vám dech hledícím ve hroznou hlubinu, zejména tam kde rovná stěna Axenbergu komo spadá v jezero." Podle chronologie se po návratu ze Švýcarska vydal na turné s Josefem Jiránkem.
Po odchodu z kapely barona Derviese nastupuje k orchestru Benjamina Bielse v Berlíně. Z té doby se zachoval dopis adresovaný bratru Karlovi. Wihan si v něm stěžuje na hudební vytížení v orchestru, které mu nedává čas na sólové hraní ani sledování jiných koncertů. V závěru dopisu (který je psán německy a jež Wihan podepsal jako Hans) se omlouvá, že na cestu domů nedostane dovolenou a nepřijede. Dopis je datován 18. prosince 1876.
V následující koncertní sezóně opět změnil místo a stal se členem Schwarzenburgovi dvorní kapely v Sondershausenu. Poprvé se stává sólistou orchestru a v průběhu tří let v Sondershausenu dostává titul komorní virtuóz. Bedřich Urie ve svém epochálním díle "Čeští violoncellisté XVIII.-XX. století" shrnuje čtyři roky Wihanova profesního života do krátkého, leč velice výmluvného odstavce: "Po jednoročním působení u Bielsovy filharmonie odešel Wihan r. 1877 do Sondershausenu jako komorní virtuos kapely Schwarzenburkovy, kde pobyl 3 roky, požívaje tu veliké vážnosti jako vynikající violoncellista a oblíbený sólista." Ovšem... všichni čeští autoři píšící o Wihanovi tvrdí, že v Sondershausenu požíval veliké vážnosti, ale v časopisech Dalibor a Hudební listy, ač pravidelně informují o dění v Evropě, ve zprávách ze Sondershausenu není ani jedna zmínka o Wihanovi.
Díky těsným kontaktům mezi orchestry v Sondershausenu a ve Výmaru, se Wihan seznamuje s dirigentem výmarského orchestru, hudebním skladatelem Ferencem Lisztem. To je další důležitý mezník v jeho životě: Lisztova nemanželská dcera Cosima se po rozvodu s klavíristou a dirigentem Hansem von Büllow vdala za jiného hudebníka: Richarda Wagnera. A violoncellista Johann či Hans Wihan se v brzké době stane jedním z hudebníků, kteří se budou pravidelně účastnit Wagnerových her v Bayreuthu. A po celý zbytek Wagnerova života si s ním bude dopisovat. Kontakt s rodinou nepřeruší ani po skladatelově smrti v roce 1883 a až do vypuknutí Velké války bude udržovat korespondenci s Cosimou Wagnerovou.
Bayreuth byl za Wagnerova života "zlatým grálem" hudebníků – koneckonců jím zůstal i po jeho smrti. Hrát na Wagnerových hrách, byla jedna z nejvyšších met, které mohli dosáhnout. To, že tam Wihan nejen hrál, ale že udržoval – sice ne moc častou – pravidelnou korespondenci s Richardem Wagnerem, je důkazem, jak fenomenálním violoncellistou musel být. Bayreuth byl obsypán hudebníky, ale pouze několik se jich smělo "vetřít" do přízně skladatele skladatelů.
Lze předpokládat, že se Sondershausen, městečko ve velice příjemně zvlněné krajině, stane brzy Wihanovi těsným. V dopise z října 1880 popisuje Františku Ulmovi své Sondershausenské období bez jakékoliv zášti, ale stejně příjemně ho informuje o svém novém místě v mnichovském orchestru (dopis podepisuje jménem Hans). A na konci tohoto roku se vydává do Prahy, aby zde odehrál několik koncertů. Ale tou nejpodstatnější částí dopisu je Wihanova prosba o zveřejnění noticky, která by ho jako hudebníka přiblížila pražskému obecenstvu. Wihanovi je 25 let a má před sebou nejvýznamnější angažmá v zahraničí – stává se sólistou mnichovského orchestru. A tahle pozice mu otevírá dveře nejen k Richardu Wagnerovi, ale následně i k nejvýznamnějším hudebníkům své doby. Z Johanna Wihana se prostě stala hvězda hudebního nebe.
