Wihanův rok: Pan profesor se vrací

11. PAN PROFESOR SE VRACÍ

Na přelomu XIX. a XX. století vystoupalo České kvarteto na vrchol a vydrželo ho "okupovat" až do třicátých let. Poté, co byl kvůli nemoci nahrazen u violoncella Otto Berger Hanušem Wihanem, hrálo kvarteto ve složení Hoffmann – Suk – Nedbal – Wihan až do roku 1906. V tomto roce opustil za velmi dramatických okolností kvarteto Oskar Nedbal. Tomu předcházelo několik událostí. V lednu 1903 umírá Nedbalova manželka Josefína. 1. května 1904 umírá Antonín Dvořák a 6. července 1906 jeho dcera Otýlie, manželka Josefa Suka. Po těchto tragických událostech se první dámou Českého kvarteta stává manželka Karla Hoffmanna, Marie. Pomáhá s výchovou Nedbalova syna Oskara (který ale žije nejvíc se svými prarodiči v Táboře v rodině Nedbalovi manželky) a na veřejných akcích Marie Hoffmannová zastupuje vlastně ženy všech členů kvarteta. Ale pomoc Oskaru Nedbalovi se mění v lásku a v roce 1906 se rozhodnou, že utečou společně z Čech. A rozeběhnou se tak rychle, že se zastaví až v Egyptě! Potom se natrvalo usídlí ve Vídni, kde budou společně žít až do konce První světové války.

Na uprázdněné místo violisty Českého kvarteta usedne Jiří Herold, generační souputník Suka a Hoffmanna. Pro něj – ale i pro kvarteto – to bude těžká zkouška. Oskar Nedbal získal přezdívku Král violy, ale Heroldovi se podaří nastoupit do rozjetého vlaku tak precizně, že zaplní mezeru po Nedbalovi, aniž by tím snížil kvalitu interpretace koncertů. Už podruhé se kvartetu podařilo nahradit skvělého muzikanta neméně kvalitním nástupcem.

Zatímco třem členům kvarteta bylo na začátku druhého desetiletí XX. století necelých 40 let, Wihanovi začínalo táhnout na 60. Neustálé cestování, vysoké nasazení a pravděpodobně i přehlížení prvních příznaků nemoci si vybralo svou daň. V roce 1912 se u Wihana projevilo onemocnění srdce, kvůli kterému ho na místě violoncellisty Českého kvarteta v roce 1913 začal stále častěji zastupovat Ladislav Zelenka. Nakonec byl Wihanův rozchod s kvartetem velice smutný. Podle svědectví Bohumila Herana Wihana nejvíce zasáhl způsob, jakým se s ním České kvarteto rozešlo.

Zbývající tři členové mu totiž pouze poslali dopis, ve kterém mu sdělili, že z obavy o jeho zdraví nastupuje na jeho místo Zelenka. Dopis je datován 14. října 1914 a podepsáni jsou Karel Hoffmann, Josef Suk a Jiří Herold: "Drahý pane profesore! Zajisté toužíte Vy jako my, by bylo jasno mezi námi v kvartettu. [...] Jako cítíme vděčnost vůči Vám, tak uznáváme též, že Zelenka vyhověl i v požadavcích, které na nás doléhají čím dále tím více: v požadavcích v repertoiru novém. Doba je zlá a víte asi, jak saisona letošní může vypadat. I dlouho po válce bude ještě situace ohromně změněna. Budeme nuceni hrát i za honorář nejmenší, abychom sebe a rodiny své uživili. Byl jste vždy toho náhledu, bychom z honorářů neslevovali, nyní, když se i k honorářům nejmenším musíme uchýlit, cítíme přímo povinnost, bychom Vás zprostili toho, byste plýtval svým zdravím."

Možná tou nejzajímavější částí dopisu je větička, že Zelenka vyšel vstříc v požadavcích v repertoiru novém. V tom je řečeno mnoho. Téměř šedesátiletý pan profesor nebyl ochoten reagovat na nové požadavky a zařazení nové a současné hudby do repertoáru Českého kvarteta bylo pro ostatní členy stále složitější. Mladí hudebníci chápali a chtěli změnu repertoáru, kdežto Wihan už – zcela samozřejmě – touhou po novotách netrpěl. Dopis pak pokračuje dál velice gentlemanskou nabídkou dělení finančního zisku kvarteta: "Pokud kvartet existuje, jsme si vědomi své povinnosti vůči Vám, svému stálému členu. Chceme, by Váš podíl rovnal se přibližně podílu každého z nás. Po zralé úvaze všech okolností, sjednotili jsme se postoupiti Vám 8 % z hrubého příjmu kvartetta, tedy částku, která se rovná asi pětině našich čistých příjmů, neboť jak víte, útraty cestovní činí u nás skoro polovinu příjmu. Tuto 8 % kvotu zařídíme Vám právně doživotně, pokud ovšem kvartet v nynějším svém sestavení bude existovati." Po dvaceti letech zopakovali členové kvarteta to samé, co udělali v době Bergerovi nemoci a rozhodli se část honoráře platit i členu, který s nimi už nehraje.

Rozkol mezi Wihanem s kvartetem byl nejspíš brzy zažehnán. Během války ho v Brandýse nad Orlicí několikrát navštívil Karel Hoffmann, jak vzpomíná František Weyr: "Wihan byl, jak známo, mužem velmi energickým, zvyklým rozkazovati. Bylo dojemné, s jakým taktem a žákovskou šetrností se k němu vždy vždy choval jeho bývalý primarius [Karel Hoffmann – pozn. P. F.], tehdy již žádný mladík a umělec při nejmenším stejně vynikající. Svou trpělivostí a taktem zažehnal mnohé nebezpečí, které často vyvolala Wihanova impetuosní povaha ve styku s lidmi, s nimiž jsme se na našich toulkách po Orlických horách sešli. Wihan byl skálopevně přesvědčen o konečném vítězství ústředních velmocí a obával se následků, které by velezrádné chování mohlo míti pro náš národ."

Hanuš Wihan se nedokázal během války ztotožnit s ideou samostatného českého státu (natož aby chápal existenci jakéhosi Československa). Válečná doba nebyla pro nikoho snadná. Bída dolehla i na Wihana, který od roku 1913 žil trvale v Brandýse nad Orlicí. V roce 1916 sepsal žádost rakouskému ministerstvu kultu a vyučování. Žádost začíná slovy: "V hluboké úctě podepsaný Hanuš Wihan, professor a člen Českého kvarteta v Praze, dovoluje si k tomuto vysokému c. k. ministerstvu kultu a vyučování vznésti nejsnažnější prosbu za milostivé udělení stálé státní podpory..." Odpověď se nezachovala, ale žádnou stálou státní podporu Mocnářství violoncellistovi a nositeli Rytířského řádu Františka Josefa I. neudělilo.

Po válce vzniklo samostatné Československo v čele s prezidentem T. G. Masarykem. Nová republika nejprve udělila Wihanovi stálou finanční podporu ve výši 1.000,- Kč měsíčně a na začátku roku 1919 ho oslovila pražská konzervatoř s nabídkou vyučování ve violoncellové třídě mistrovské školy. V roce 1919 se tedy pan profesor Wihan vrací na konzervatoř, aby zde jeden den v týdnu učil budoucí violoncellisty. Bylo mu 63 a půl roku.

Na jaře následujícího roku ale při koupání v Orlici nastydl, ještě odjel do Prahy, ale na konci dubna byl hospitalizován v nemocnici a dne 1. května 1920 umírá – na den přesně 16 let po smrti Antonína Dvořáka. V matrice zemřelých u sv. Štěpána je uvedeno: Hanuš Wihan, professor mistrovské školy na konservatoři v Praze, bytem v Brandýse n/Orl, narozen v Polici u Broumova; náboženství katolického, pohlaví mužského, stavu svobodného; důvod úmrtí: myocarditis; pochován na Olšanech, kněz na zaopatření nebyl zavolán, pochovávajícím knězem byl kaplan p. Malý (zajímavá je skutečnost, že v úmrtní knize je uvedeno, že Wihan byl stále svobodný!).

O jeho smrti informovalo mnoho tehdejších deníků. Za všechny: Lidové noviny z 3. května 1920: "Hanuš Wihan, profesor mistrovské školy pro cello na pražské konservatoři, bývalý člen Českého kvarteta, zemřel 1. května ve věku 65 let. Wihan narodil se r. 1855 v Polici u Broumova. Je vychovatelem Českého kvarteta, do něhož r. 1893 po smrti Bergerově vstoupil. Svůj nástroj ovládal mistrně. Vždy obdivovala se mohutnost jeho tónu i jeho nesrovnatelné ovládání pizzigata. Napsal také několik skladeb pro cello."

Poslední rozloučení s Hanušem Wihanem na Olšanských hřbitovech 4. 5. v sobě nakonec neslo podivnou pachuť. České kvarteto nemohlo přerušit zahraniční zájezd a na konzervatoři se nenašel nikdo, kdo by pronesl smuteční řeč. Tak nad hrobem nakonec mluvil jeho bratr: "Dámy a pánové. Nejsem směrodatný, abych mluvil o svém bratru jako o umělci. Bohužel, nenašel se nikdo, kdo by mu věnoval posmrtnou vzpomínku a ocenil jeho umělecký význam..."

Ale na druhou stranu: nad Wihanovým hrobem stojí pomník z dílny významného českého sochaře Františka Bílka. Náklady na pomník si na půl rozdělili pražská konzervatoř a České kvarteto. To nakonec zaplatilo na dobu 50 let pronájem Wihanova hrobu a jeho údržbu. (V současnosti adoptovalo Wihanův hrob Město Police nad Metují.)

Takový byl Hanuš Wihan. Zdeněk Nejedlý v článku o jubilejním koncertu Českého kvarteta při oslavách 30 let trvání, dva roky po Wihanově smrti, napsal: "Že při tom vzpomínáme i těch, kteří z něho již odešli, jest samozřejmé. Zejména obraz Hanuše Wihana jest nám tak neodlučitelný od obrazu Českého kvarteta, že tohoto velikého umělce stále při tom vidíme i slyšíme jeho hru, již vedle mistrovství prozařovala ještě i jeho genialita." Myslím si, že by Wihan byl rád, kdyby si ho takto pamatovali všichni, kterým za zapamatování stojí.