Wihanův rok: Pár střípků ze života violoncellisty

10. PÁR STŘÍPKŮ ZE ŽIVOTA VIOLONCELLISTY

Samozřejmě, že život každého člověka v sobě nese mnoho podob. Jako by uvnitř nás žilo více osob..., aspoň tak nějak to napsal pan Karel Čapek v úžasném románu Obyčejný život. V průběhu letošního roku jsem se pokusil představit vážný osobní i profesní život Hanuše Wihana. Ale během čtyřiašedesáti let, deseti měsíců a pětadvaceti dní života se samozřejmě stalo mnoho věcí, které tak vážné nebyly a bez jimž podobných si není možné lidský život ani představit. Mnoho z nich pramení v až cholerické povaze Wihanově, mnoho v jeho náhledu na svět a u některých byl prostě jen hostem. Tak jako každý z nás.

K dokreslení Wihanova života nabízím tedy několik drobných "střípků ze života violoncellisty". Životopisec Bohuš Heran píše: "V mládí byl velký fešák a strojil se s vybranou elegancí. Později tuto vlastnost nahradil spíše zálibou v nápadném oblékání." A o pár stránek dál nechává Heran nahlédnout do Wihanova šatníku: "Byl si vědom svého významu, ať byl ve fraku nebo v nápadné směsi součástí oděvů z celého světa. Neboť jako v jídle byl přesvědčen, že třeba žádný med se nevyrovná medu z Irska, tak při oblékání nebylo například lepších střevíců než ze Španělska, a zvláště jeho čepice z Ostende se stala populární. Byl to štítek s páskou kolem hlavy, na tu se knoflíčky připínalo vysoké dýnko z měkké bílé prací látky. Tuto čepičku pokládal za nejpraktičtější a nejelegantnější pokrývku hlavy."

Pan profesor Wihan tak úplně nezapadal do představy roztržitých profesů, kteří nevědí, co je za den a jsou si schopni obléci každou botu jinou. A občas, když se rozzlobil – což podle svědectví u něj nebylo nijak vzácné – začaly na konzervatoři ve třídě létat pohlavky. Emanuelu Kotláři napočítali spolužáci šestatřicet pohlavků během jedné vyučovací hodiny! A pokud se některému ze studentů v komorní třídě podařilo zahrát opravdu velice špatně, byl Wihan schopen vzít svoje violoncello a s bodcem napřed se rozeběhnout proti nešťastnému studentovi. Vzhledem k tomu, že se nedochoval žádný záznam o krvavém zranění, tak buď student stihl uhnout, nebo Wihan včas zabrzdit. Ovšem další svědectví mluví o tom, že po skončení vyučování se pan profesor stal "tátou" studentů a nebylo úplně nezvyklé, že je pozval i na skleničku vína.

Při jednom pobytu v Hamburku se Wihan rozhodl, že ukáže své přítelkyni Marii Fleischingerové-Rösslerové Brahmsův rodný dům. Zavolal kočího a prostě řekl, že chce zavést k Brahmsovu rodnému domu. Kočí ovšem nevěděl, kde to je, a to stačilo Wihanovi k jednomu z jeho výbuchů. "Copak vy nevíte, kdo byl Brahms a kde se narodil!" křičel na něj Wihan a zvedl hůl. Kočí namísto odpovědi napřáhl bič. Naštěstí zakročila slečna Marie a řekla jim, že bít se o její čest můžou později, ale v tuto chvíli by ona ráda navštívila Brahmsův rodný dům.

Na silvestra roku 1895 koncertovalo České kvarteto v Moskvě a po koncertu rádi přijali pozvání k Lvu Nikolajevičovi Tolstému na soukromé hraní. A když vše skončilo, pozval je hostitel k malému občerstvení. V místnosti byly připraveny dvě tabule – jedna, dnešními slovy vegetariánská či dokonce veganská (Tolstoj byl abstinent, nekuřák a vegetarián), kde seděl samotný spisovatel se svými hosty, oblečenými do "mužického stejnokroje". Druhá tabule už byla "normální", s masem a vínem a tam vítala hosty Sofie Andrejevna Tolstá. Vedle Tolstého usedli Karel Hoffmann a Oskar Nedbal, ke druhému stolu byly usazeni pánové Josef Suk a Hanuš Wihan. Když si Sofie Andrejevna, jako pozorná hostitelka, všimla, že by si pánové Wihan a Suk po jídle rádi zakouřili, odvedla je o dvě místnosti dál, tam sundala z kachlových kamen jednu kachli a řekla jim: "Pánové, prosím, foukejte to sem. Čajkovskij to dělal taky tak!"

Pan profesor byl milovníkem koupání. Holandský violoncellista Géragd Hekking vzpomínal, jak v lednu roku 1899 v Amsterodamu, kde měl Wihan hrát Dvořákův koncert pro violoncello, ho zlákalo moře tak, že se při procházce prostě svlékl a vykoupal. Ovšem nezůstalo to bez následků, které se projevily při samotném koncertu. Hekking doslova napsal: "Ale špatně to tehda dopadlo, večer při koncertu skoro celou první větu krvácel z nosu. Hrál přitom překrásně, ale nebyla to hezká podívaná."

Josef Suk zase vzpomíná na jedno odpoledne u kněžny Meklenburské. Sama, žačka Franze Liszta, ráda, a ne úplně špatně, hrála na klavír. "Vyzvala nás, abychom si s ní zahráli Dvořákův kvintet. Když jsme skončili, pravila: ‚To nám to šlo krásně!‘ – ‚Ja, ja,‘ pravil suše Wihan, ‚je možno být královskou výsostí, ale přitom Dvořáka moc špatně hrát.‘ Za chvíli přinesli moučník. Wihan ochutnal a dával najevo velkou nespokojenost. ‚Nechutná vám, profesore?‘ tázala se vévodkyně.
‚Nechutná! – kdepak – naše švestkové knedlíky!‘
‚A co je to?‘
Wihan se bez slova zdvihl, šel do kuchyně a za dvacet minut byly české švestkové knedlíky na dvorní tabuli."

24. 7. 1900 otiskly Humoristické listy tento vtip: "Nový doklad toho, že naši hudební virtuosové provádějí pravé zázraky: Člen Českého kvarteta, p. prof. Wihan, roztříštil si čelo a jest úplně zdráv!"

Dnešními slovy můžeme říct, že Wihan byl velkým gurmánem. V dopise Karlu Bendlovi třeba napsal: "Dostanete-li se do Milána, najděte Ristorante Biacci, byla tam znamenitá vlašská kuchyně. Nejlepší risotto a vše ostatní." Řídil se heslem: "Není hřích, co přichází do úst, nýbrž to, co z úst vychází."

A samozřejmě víno! Ke každému jídlu se musela podávat pouze značka vína, která k němu patřila. V Lázních Dušníky měl místo, kam chodil na vynikající pečená kuřata, ke kterým pil rýnské. Když pozval na kuřata svou sestru Hedviku s rodinou, včetně malého synovce Karla, objednal pro všechny rýnské. A když se sestra ozvala, že pro dítě snad ne, odpověděl jí zamračeně: "Na kuřata se pije rýnské!" a muselo to platit i pro malé dítě! Přes to prostě nejel vlak.

A doma měl skvostnou sbírku těch nejkvalitnějších doutníků a u každého z nich "cedulku", od koho a kdy ho dostal. Vůně doutníku mu údajně vyvolávala vzpomínky na dárce.

V roce 1903 mu byl v Madridě udělen Rytířský řád Isabelly Kastilské, v roce 1905 v Bukurešti Rytířský řád Carola I. a v roce 1909 ve Vídni Rytířský řád Franze Josepha I. (Od roku 2020 je čestným občanem Města Police nad Metují.)

Zpráva o tom, že Německo vyhlásilo na začátku srpna 1914 válku nejprve Rusku a potom Francii, zastihla Wihana v Mohuči. Ve společnosti dvorských radů a vysokých hodnostářů okomentoval začátek války slovy, za která mohl být klidně i uvězněn. Řekl totiž: "Wilhelm ist ein Idiot!" V kontextu nadcházejících událostí měl sice pravdu, ale v danou chvíli si asi ani neuvědomil, jak riskuje.

V roce 1919 seděli společně v kavárně Hanuš Wihan a dirigent Václav Talich. Najednou si Wihan povzdechl: "To je divné!", aniž by pokračoval dál. A po chvilce, kdy Talich na povzdechnutí už skoro zapomněl, řekne Wihan: "Beethoven!" To už dirigentovi nedá a zeptá se, co tím proboha Wihan myslí. Ten se na něj chvíli dívá a pak mu odpoví: "No, že Beethovenovi člověk rozumí, až když má umřít!"

Určitě se takových střípků a střepů odehrálo během Wihanova života mnoho. Ale postupem času zapadaly prachem, zmizely z lidské paměti a dnes už není nikdo, kdo by je dokázal vzkřísit. Ale i tato hrstička dokáže snad doplnit portrét pana profesora Wihana několika nesmělými tahy...

Foto archiv autora