Z Broumova do Nepálu

Text a foto: Martina Joudalová

Sobota, 18. února 2023

Sdílet na:

Putování Martiny Joudalové do Nepálu – díl 1.

Když jsme se v srpnu 2019 plni dojmů vrátili z Mont Blancu, říkala jsem, že se nikdo nemusí bát, že výš už nepolezeme. První týdny po návratu jsem o pravdivosti svých slov vůbec nepochybovala, ale jak šel čas, začalo nám všem být jasné, že Alpami to neskončilo.   

Nejdřív jsme si s Romanem pohrávali s myšlenkou na návštěvu Elbrusu na Kavkaze, ale potom jsem uviděla fotky jednoho z nepálských treků, a bylo rozhodnuto. Co jsme věděli jistě, bylo to, že nechceme nikde ve vertikální poloze viset na laně na ledovci (pro velkou radost našich rodin), ale chceme si užít Himaláje nohama na zemi. Líbila se nám představa zmizet někam na měsíc mimo civilizaci a Nepál je k tomu destinace přímo ideální. Vybrali jsme si nejoblíbenější trek v Nepálu – Annapurna Circuit, který vede kolem horského masivu Annapuren. Začíná v nadmořské výšce okolo 900 m.n.m. (Besisahar), nejvyšším bodem je sedlo Thorong La ve výšce 5419 m.n.m. a končí ve vesnici Naya Pul opět zhruba v 900 m.n.m. Celý trek má okolo 200 km, ale většina trekařů si trasu různě upravuje, a tak jen zřídkakdy natrefíte na někoho, kdo trasu prošel přesně v tomto sledu. Na treku spíte a jíte u místních lidí, v různých hostelech nebo úplně nahoře v horách v turistických ubytovnách.

První letenky do Nepálu jsme koupili na listopad 2020, ale z důvodu covidové pandemie byl Nepál pro turisty uzavřený po celou podzimní sezónu, a tak nezbývalo než čekat. Měli jsme alespoň dostatek času zajistit si potřebná očkování a vyřešit otázky kolem pitného režimu. Voda v Nepálu totiž není pitná, a tak je potřeba kupovat si po cestě vodu balenou anebo si vodu do pitné formy upravovat sami. Dají se použít chlorové tablety, SteriPen (dezinfekce pomocí UV záření) nebo filtrační systémy např. od firmy Sawyer, který jsme nakonec využívali my. Systém funguje tak, že špinavou vodu naberete do sbalitelných plastových lahví, které se k filtru prodávají, našroubujete filtr a do vybrané lahve nebo vaku vám vytéká voda čistá. Výhodou tohoto systému je sbalitelnost a ekologie. Filtr v batohu opravdu moc místa nezabere a člověk za sebou nenechává odpad z prázdných plastových lahví. Jediná nevýhoda je, že vysoko v horách, při mínusových teplotách je potřeba si filtr vzít na noc do spacáku nebo pod bundu, aby nezamrzl a nepopraskaly póry ve filtrační membráně. Další variantou je koupit si vodu v tzv. Safety Water Stations, která je čištěná pomocí ozónu a kterou zajištuje správa oblasti Annapuren (nespoléhala bych na to, protože spousta těchto míst bylo nefunkčních, když jsme tudy procházeli).

Druhý pokus jsme naplánovali přesně o dva roky později na listopad 2022. A světe div se, i naši zaměstnavatelé nám tento smělý plán tolerovali a z pracovních povinností nás na celý měsíc uvolnili (za což jim ještě jednou děkujeme).

Po měsících pečlivých příprav trasy, potřebného vybavení a cestovatelských dokumentů jsme vyrazili!

Když jsem se na pražském letišti rozhlédla po odletové hale, musela jsem se smát. Bylo ihned jasné, kdo letí do Nepálu. Všichni ti dobrodruzi, kteří letěli s námi, měli velké krosny, pohodlné sportovní oblečení a všude kolem panovala uvolněná atmosféra. Odlet nebyl žádný med. Zas a znovu nám let přesouvali. Nakonec jsme odletěli kolem půlnoci a já děkovala své prozíravosti, že jsem nám nechala v Dubaji na přestup 7 hodin místo plánovaných 2, takže jsme po nástupu do letadla naprosto bez nervů zavřeli oči a nerušeně usnuli. Před námi byl zhruba 7hodinový let. Do Dubaje jsme přiletěli na terminál č. 2, ale protože se do Nepálu létá z menšího terminálu č. 3, museli jsme se přesunout mezi terminály letištním autobusem. Přesun nám zabral asi 30 minut. Let z Dubaje do Káthmandú trval 3 hodiny a ke konci byl zpestřený výhledem na Himaláje v čele s Mount Everestem. Při západu slunce to byl pohled vskutku skvostný. Po přistání nás čekalo byrokratické kolečko završené udělením měsíčního turistického víza. Posbírali jsme naše krosny jen tak pohozené v letištní hale na zemi (žádné pásy na zavazadla) a spěchali před letiště chytit taxi na hotel. Venku už byla tma (v Nepálu je o 4 a tři čtvrtě hodiny více než v ČR), přesto bylo před letištní budovou rušno. Taxikáři se předháněli v nabízení svých služeb. Roman ještě chvíli domlouval cenu s řidičem a už jsme se řítili po cestách, kde se počet proudů udával hustotou dopravy a přednost na křižovatkách se vymáhala hlasitým troubením. Bylo nám ihned jasné, že jsme se ocitli ve světě úplně jiném, než je ten náš, evropsky uhlazený. Ale těšili jsme se na to, co nám přinesou dny následující.

Ráno jsme vyrazili ulicemi Káthmandú zařídit vše potřebné před odjezdem do hor. Sotva jsme otevřeli dveře hotelu, v jasném slunci se nám naskytl pohled na hlavní město jedné z nejchudších zemí na světě. Ulice jsou zde prašné, jen některé hlavní tahy mají asfalt. Všude jezdí motorky, skútry, kola a auta. Jezdí se tu nalevo. Všichni troubí, zmatení turisté se uhýbají, většinou ale na špatnou stranu, takže je tu spousta chaosu a troubení. Jen Nepálci jsou v klidu. Zvyklí na tento každodenní mumraj. Zboží vystavené v obchodech je pokryté všudypřítomným prachem. V Thamelu (turistická část Káthmandú) je to jinak. Tu kavárna, tu pekárna nebo restaurace. Obchody s místním čajem, medem, hlavně ale obchody se suvenýry a sportovním vybavením, které lákají na zaručené originály světových horolezeckých značek. Nejdříve jsme potřebovali směnárnu, abychom vyměnili americké dolary za místní nepálské rupie (NPR). Rozhodně si nepředstavujte chladnou, čistou a tichou směnárnu evropských poměrů. V Nepálu je to obchod jako každý jiný. U vstupu cedule s aktuálními kurzy a kouzelnou frází No Fees – Bez poplatku. Dostali jsme plný balík bankovek, z nichž některé rozhodně neodpovídaly našim představám o platném platidle. Kolikrát byly popsané propiskou, nebo fixou. Měli jsme obavy, jestli nám je v obchodech vezmou, ale nebyl to žádný problém. Přeci jen, Nepálci jsou rádi za každé peníze, které jim turisté přináší. Byl čas snídaně, a tak jsme zahnuli do jedné z bočních uliček, která lákala na restauraci s místní kuchyní. Uvnitř to vypadalo asi jako v garáži. Možná že většina z nás má i ty garáže v lepším stavu. Ale byl to zážitek. Zjistili jsme třeba, že místní palačinka je velmi sytá buchta, žádná tenká placka, na kterou jsme zvyklí my. Po snídani jsme se přesunuli na místní turistický úřad, kde se vydávají povolení do hor. My jsme potřebovali povolení pro vstup do horské oblasti Annapuren (obdoba vstupu do národního parku) a také trekařské povolení. Vyplňovali jsme časový harmonogram treku, kde chceme začít, kdy a kde končit, dokládali jsme fotografie, kontakty na blízké, potvrzení o pojištění… Chodili jsme z jedné fronty do druhé, ale asi po 2 hodinách jsme v rukách vítězoslavně třímali trekařské karty a už zbývalo zařídit poslední věc, a to lístky na autobus do Besisaharu. Došli jsme na autobusové nádraží, u přepážky jsme zaplatili 1200 NPR, dostali jsme lístek s odjezdem v 6:30 h následující den a pokyny, z jakého nástupiště autobus odjede. Cestou na hotel jsme se stavili na večeři a pokračovali v ochutnávání místních specialit. Roman si dal Chicken Biryani. Je to hromada kořeněné, barevné rýže a uvnitř té hromady je kuřecí maso. V tomto případě ale hromádka kuřecích pařátů a kostí. Myslím, že ho chuť přešla celkem rychle. Já jsem si dala Momo knedlíčky, které jsem znala z různých cestopisů. Je to obdoba pirohů. Nepálci je plní zeleninou, masem, sýrem, bramborami… Variací je nespočet.

Brzy ráno, ještě za šera, jsme vyrazili na kilometrový pochod k autobusovému nádraží. Nechávali jsme si časovou rezervu a věděli jsme proč. Hledali jsme nástupiště č. 31. Postavili jsme se tam, kde jsme 31. nástupiště tušili, ale po pár desítkách minut jsme znejistili. Jestli ony ty číslice v nepálštině nebudou úplně jiné než ty naše arabské. No jistěže byly. Co je u nás 11, v Nepálu vypadá jako 99. Mají trojku, stranově převrácenou trojku, trojku vzhůru nohama a jiné legrácky. Když jsme vyřizovali turistická povolení a hledali který formulář vyplnit, všiml si nás průvodce z jednoho hotelu a zcela bezelstně nám vysvětlil, co budeme potřebovat, kdy jít do jaké fronty atd. Na autobusovém nádraží to bylo podobně. Zeptali jsme se pána ve středních letech, jestli netuší, odkud jede bus do Besisaharu. Prohlídl si náš lístek plný nečitelných symbolů, někomu zavolal a už nás vedl k malému autobusu, který byl až na naše dvě místa plný. Roman, jako kdyby to byla běžná praxe, hodil naše 60litrové krosny mladým Nepálcům, kteří na střeše autobusu rovnali zavazadla, až jsem se bála, jestli tak drobní kluci mohou naše batohy udržet. Ale udrželi. V autobuse jsme potkali pár známých tváří ze včerejšího vyřizování povolení, mávli jsme na rozloučenou našemu zachránci a už jsme se za zvuku nepálské hudby hnali ulicemi Káthmandú. Dveře autobusu zůstaly otevřené, v nich stál jeden z mladíků a neustále dokola křičel několik pro nás nesrozumitelných hesel. Lákal lidi stojící na zastávkách, aby jeli s námi. Peníze od lidí, kteří přistoupili až cestou, jim totiž šly do kapsy. Po prvních chvílích euforie, že jsme konečně na cestě, jsme začali vnímat množství prachu z ulic, které k nám proudilo otevřenými dveřmi. Hudba hrála stále dokola stejná a autobusové sedačky byly hrozně malé, úplná muka pro naše kolena. Cesta, která měla trvat 8 hodin, nakonec trvala hodin 10.  Ale bylo vůbec s podivem, že starý rozhrkaný autobus cestu serpentýnami nahoru a dolů zvládl. Nejdříve po asfaltu, potom po prašných cestách a nakonec stezkou, o které jsem dost pochybovala, že je vůbec sjízdná. Do Besisaharu jsme se dostali kolem 16. hodiny. Ještě jsme se ani nestačili pořádně rozhlédnout po vesnici a už se někde zčistajasna objevil mladík, že shání 2 lidi do džípu do Syange, kam jsme přesně potřebovali! V džípu nás jelo celkem šest. Řidič, my dva, mladý pár z Anglie a jejich průvodce. Jestli jsem před chvílí v autobuse pochybovala o sjízdnosti některých cest, tady jsem si byla jistá, že tudy prostě neprojedeme! Doteď to nechápu, ale projeli jsme. Ačkoliv i džíp vypadal, že už má nejlepší sezóny za sebou, šílenou jízdu našeho řidiče vydržel, i když mu přes půl cesty na palubní desce svítila kontrolka slabé baterie, nad kterou řidič jen mávnul rukou. A tak jsme o dvě hodiny později stáli ve vesnici Syange (1100 m.n.m.) a obhlíželi, kde složíme hlavu. Ubytovali jsme se v hotelu, který stál hned u silnice a kde byl krásný výhled na vodopád.

Ráno jsme vstávali brzy. Ještě jsme netušili, jak nám bude s plnými krosnami do zpěvu a jestli budeme schopni sestavený denní plán dodržovat. Když jsem celý trek plánovala, držela jsem se doporučení lékařů specializujících se na výškovou medicínu. Pro správnou vysokohorskou aklimatizaci je potřeba stoupat pozvolna. Člověk by neměl spát o více než 500 výškových metrů výše než předchozí noc. A kromě dostatečného odpočinku je třeba přijmout i doporučené 2 litry bezkofeinových tekutin denně. Ke snídani jsme vyzkoušeli čapátí – pšeničnou placku na způsob tortilly. Podává se různě. Můžete si ji namazat třeba džemem nebo medem. Naše putování jsme začali v oblasti rýžových polí, v údolí řeky Marsyangdi, podél které vedla trasa našeho prvního dne. Občas bylo nutné řeku přejít na druhý břeh přes jeden z mnoha visutých mostů na trase. Obloha byla jasná a slunce pálilo tak, že jsme se chvíli po startu převlékli do kraťasů a krátkých rukávů. Kolem poledne jsme se zastavili ve vesnici Chamje, kde jsme poprvé ochutnali Dal Bhat. Je to nepálská specialita horských oblastí, doporučená trekařům právě pro svoji vydatnost. Dal Bhat je vlastně hromada rýže, čočková polévka, vajíčková placka, brambory na různé způsoby, a když je možnost, tak i kousek něčeho zeleného (většinou dušené ředkvové listy) a kvašená zelenina. Výhodou Dal Bhatu je to, že sotva se do jídla pustíte, už vám za zády stojí Nepálec s dotazem, jestli chcete přidat. Přidat si můžete cokoliv. Za cenu jednoho jídla můžete spořádat klidně půl kila rýže a litr čočkové polévky. Roman se s postupujícím kalorickým deficitem naučil sníst porci Dal Bhatu asi tak pro 3 lidi. První den jsme zakončili ve vesnici Tal (1700 m.n.m.), což v nepálštině znamená jezero. Úplně jsme to nechápali, protože jezero nikde nebylo. Je to vesnička na úrovni vodní hladiny řeky Marsyangdi. Na začátku vesnice jsme se dozvěděli, že nedávné monzunové deště strhly most za vesnicí a vesnicí tak nejde projít dál. Pro pokračování bylo potřeba se kousek vrátit a pokračovat po druhém břehu. I když jsme měli ještě poměrně dost času do setmění, rozhodli jsme se tu zůstat a ubytovali jsme se u jedné mladé Nepálky hned na začátku vesnice.

Na pokračování se můžete těšit zase za týden.