Z Broumova do Nepálu 2

Text a foto Martina Joudalová

Neděle, 19. února 2023

Sdílet na:

Putování Martiny Joudalové do Nepálu - díl 2.

Kousek nad Talem byl první checkpoint. V dřevěné budce seděli policisté a vyžadovali ke kontrole naše turistické průkazy. Po pár otázkách typu: „Kolik dnů budete na treku?“, „Jdete jen ve dvou?“ nás nechali projít. Trasa tady ještě relativně v nížinách (výška okolo 2000 m.n.m.) byla hodně poznamenaná monzuny, které se letos oproti dřívějším sezónám opozdily, a tak jsme se museli občas vyhýbat sesuvům půdy nebo rozvodněným vodopádům. Kolikrát jsme viděli, že na obnově cesty se podílela celá vesnice. Cesta nám utíkala rychleji, než jsme čekali, a protože jsme se stále cítili svěží, po obědě ve vesnici Dharapani, kde byl druhý checkpoint a kde jsme měli původně v plánu přespat, jsme se v odpoledním slunci vydali znovu na cestu. Kousek za vesnicí se cesta začala prudce zvedat do kopce. Po vystoupání dlouhých schodů nás čekalo ještě pár km lesem, kolem strženého betonového mostu a stále výše, až jsme došli do malé vesnice Timang. Před večeří jsme si naordinovali procházku po vesnici a obdivovali pohled na západ slunce nad Manaslu, první osmitisícovkou, kterou jsme uviděli. Ne však na dlouho. Druhý den, sotva jsme zdolali první kilometry, objevila se před námi ledovcová stěna – pohled na majestátní stěnu Annapurny. To bylo nadšení! S každým dalším krokem mi přišla krásnější a majestátnější. Nemohla jsem se ubránit dalším a dalším fotkám. A protože jsme předchozí den vystoupali o více než 1000 výškových metrů, shodli jsme se, že není kam spěchat, a přesunuli jsme se jen o pár km do vedlejší vesnice Chame (jedno z horských center na trase). Před vstupem do vesnice je dlouhá budhistická mani zeď. Mani je válec, kterým si při průchodu můžete zatočit. Počet otočení by měl být lichý, protože jen tak budete mít štěstí. Vesnice je táhlá, spousta možností, kde se ubytovat, obchody se sportovním vybavením a pekárna! Pekárna se skořicovými šneky, croissanty a kávou. V Chame jsme se většinu odpoledne vyhřívali na sluníčku a odpočívali. Stihli jsme i první horskou sprchu. Tady ve 2700 m.n.m. ještě platilo, že teplá sprcha byla opravdu teplá. I když už zde začala krutá realita v tom, že sprcha byla zavedená do dřevěné kůlny, kde na vás stejně foukal studený vítr z venku.

Po většinu dalšího dne nás provázela majestátní skalní stěna Paungda Danda, která se nad řekou Marshyandi tyčí 1700 m vysoko. Jak jsme pokračovali, krajina se změnila. Ze zelené džungle se stala drsná oblast nízkých stromů a klečí. Minuli jsme několik visutých mostů, prošli pod skalnatými převisy, potkali i nepálské vězně při povinných pracích na polích, až jsme se kolem poledne dostali do oblasti známé pěstováním jablek. Ve vesnici Bhratang je dokonce jablečná farma, kde se můžete občerstvit moštem, ciderem nebo si koupit jablka jen tak na chuť. Nikdy by mě nenapadlo, že se bude jablkům dařit zrovna v Nepálu, ale tady byly aleje jabloní, kam jen oko dohlédlo. Zhruba po 12 km jsme došli do vesnice Dhikur Pokhari, kde jsme si dali krátkou pauzu, a poté pokračovali všemi doporučovanou delší trasou, která vedla po pravém břehu řeky Marshyandi do vesnice Upper Pisang. Příroda v této oblasti vypadá jako na plakátech. Nádherně modrá voda v řece, zelené keře, rozpálená půda a všude kolem vysoké hory. Pozdě odpoledne jsme dorazili do Upper Pisangu. Krásné starobylé vesnice, která stojí v příkrém kopci a kde se napříč celou vesnicí potulují krávy jen tak na volno. Po pozdním obědě jsme se zašli podívat na starodávnou stúpu, která stála na vrcholu vesnice. Od stúpy byl krásný výhled na protější stranu řeky, kde se nacházela Annapurna II. Po západu slunce se rychle ochladilo, a tak jsme spěchali zpátky do tepla.  

Ráno jsme vyrazili brzy, čekal nás přesun skoro 20 km. Rozhodli jsme se jít sice náročnější, ale za to krásnější vrchní cestou, která byla o pár hodin delší než dolní cesta údolím. Po pár km po rovině jsme začali traverzovat prudkými serpentýnami do vesnice Ghyaru (3700 m.n.m.), kde nás uvítala stařenka s čerstvě upečeným jablečným koláčem. Pohostinnost Nepálců mě nepřestávala udivovat. Byl další krásný den, slunce pálilo a my jsme se po většinu dne mohli kochat výhledy na masiv Annapurny a na zelené údolí pod námi. Poslední km se nám už pěkně pletly nohy. Odpoledne jsme dorazili do Bragy, která je předměstím Manangu, obchodního centra této horské oblasti. Protože jsme byli v nadmořské výšce už 3400 m.n.m., začaly se tu objevovat cedule a na nich rady, jak poznat výškovou nemoc a jak v takovém případě zareagovat. Nepálci třeba věří, že s aklimatizací tělu pomůže česnečka, a tak jsme si ji s chutí začali dávat každý večer. Kdyby nic jiného, alespoň nás zahřála. Ale je pravda, že za celý trek jsme žádnými nevolnostmi netrpěli.

Další den jsme odbočili z hlavní trasy treku a vydali se k Tilicho Lake (4919 m.n.m.), nejvýše položenému jezeru světa. První noc jsme přespali u jednoho farmáře ve vesnici Khangsar (3700 m.n.m.), který vliv česneku na aklimatizaci posunul na zcela jinou úroveň. Vybavil nás čerstvými stroužky česneku, které jsme měli podle jeho rady přikusovat k jídlu. Byly ale tak pálivé, že jsme si každý lehce ukousli a nenápadně nastrkali do kapes, protože nám bylo líto je odmítnout. Večer v Khangsaru jsem se poprvé bála, že trek nedokončíme. Začalo hustě sněžit a než jsme dojedli, bylo všude bílo a já věděla, že jakmile je sedlo pod sněhem, je neprůchozí.

Všechny obavy byly ale hned po probuzení pryč. Byl další slunečný den. Cesta do základního tábora pod jezerem (4150 m.n.m.) byla pořádně zvlněná. Stoupali jsme měsíční krajinou, před očima výhledy na Grande Barriére, obrovskou sedmitisícovou ledovou stěnu, až do 4300 m.n.m., a poté jsme postupně klesali přes dlouhé suťové pole, kterému se říká stezka smrti, protože je zde vysoké riziko padání kamenů z obrovských skal, které cestu lemují.

Na Tilicho Lake jsme vyrazili až po východu slunce. Po prvních kilometrech, kdy bylo stoupání celkem příjemné, přišlo na řadu další suťové pole, kde jsme s hrůzou sledovali, jak se utrhl kus skály a řítil se svahem dolů. Naštěstí lidi napravo pod námi minul asi o metr. Následovaly prudké serpentýny, kterými jsme se posunuli o 500 výškových metrů výše. Finální část k jezeru vedla po sněhu. Bylo na čase nasadit na boty nesmeky a jít dál. Když jsme došli k jezeru, šťastně jsme se na sebe zazubili, ale v tu chvíli se zvedl silný himalájský vítr, a proto jsme narychlo pořídili pár fotek a spěchali nazpět. Klesání bylo nekonečné, nohy nám klouzaly po kamenech a my jen doufali, že se ze svahu neskutálíme. Zvládli jsme to, a tak jsme si o 2 hodiny později užívali česnečky zpátky v základním táboře. Posilnili jsme se a vyrazili dál směrem ke Khangsaru. Za celý tento den jsme vystoupali téměř 1500 m a nachodili přes 17 km. Byl to asi nejnáročnější den, který jsme na treku zažili. Ve Shri Karce, kde jsme ten večer složili hlavy, lákali i na teplou sprchu, ale bylo to opravdu jen pro odvážné. Museli jste vejít v okolních mínusových teplotách do studené kůlny, otočit kohoutkem a věřit, že voda, která poteče, bude opravdu teplá.

Cestou do sedla nás ještě čekal přesun přes vesnici Yak Kharka (4018 m.n.m.), poslední trvale obydlené místo pod sedlem Thorong La. Po cestě jsme ochutnali čerstvý rakytníkový džus, specialitu této oblasti. Další den jsme překonali poslední visutý most přes řeku, další suťové pole a pozvolným stoupáním jsme dorazili do základního tábora pod sedlem. Základní tábor leží ve výšce 4500 m.n.m., a pokud člověk nechce vrcholový den stoupat téměř 1000 výškových metrů, občerství se tu a pokračuje dál do Thorong Phedi High Camp, který je situovaný ve výšce téměř 4900 m.n.m. A tak jsme to udělali i my. Stoupání do High Campu bylo kruté. Byly to příkré serpentýny. Myslím, že to byl slabý kilometr, během kterého jsme vystoupali dalších 400 metrů. Cestou bylo znát, že se už blížíme k hranici 5000 m.n.m., protože jsme se najednou výrazně zadýchávali a šli pomaleji než předchozí dny. High Camp se skládá z hlavní budovy, kam se chodí na jídlo, a spousty malých zděných přístřešků, kde jsou trekaři ubytovaní. No, co si budeme povídat. Okna v našem pokoji netěsnila, dveře se rozklížením nedaly skoro ani otevřít, ale byli jsme rádi, že máme kde složit hlavy. Nechtěli jsme přijít o drahocenné zásoby filtrované vody na vrcholový den, ale přesto jsme potřebovali tělo dostatečně hydratovat. Proto jsme pili jeden hrnek horkého čaje za druhým v relativně vytopené hlavní budově. Klasický čaj se kvůli obsahu kofeinu ve vysokých nadmořských výškách nedoporučuje, a tak byl ten citronový ideální variantou. Byli jsme rádi za naše spacáky s extrémem do -27°C. Ani jedinou noc jsme neměli problém se zimou, a to právě tady byla zima taková, že nám do rána veškerá voda v hydrovacích i lahvích zamrzla.

Na snídani jsme se vydali ještě za tmy. Dali si náš oblíbený tibetský chléb s medem a popíjeli horký čaj. Do sedla jsme se vydali v 7 hodin ráno, chvíli po rozednění. Noční mráz začal polevovat a já netrpělivě čekala na první sluneční paprsky, které začnou rozehřívat moje zmrzlé prsty. Cesta do sedla nám trvala lehce pod 3 hodiny. Tempo jsme nastavili, řekla bych výletní. Člověk se při rychlejším tempu zadýchával, a navíc měl tendenci neustále něco dokumentovat. Naprosto mě ohromil cyklista, který kolo táhl ve sněhu před sebou. Když jsem si potom při sestupu uvědomila, že ho musel táhnout i dolů, než byl terén alespoň trochu sjízdný, měl můj plný respekt. Jakmile jsem uviděla vrcholové modlitební praporky v sedle Thorong La, ve výšce 5419 m.n.m., přiznám se, za slunečními brýlemi se mi zaleskly slzy dojetí. Když se člověk zastavil a rozhlédl kolem sebe, uviděl jen sníh a hory kolem dokola. Ve vzduchu byla cítit jen čirá radost trekařů, kteří tu byli s námi. Natočili jsme si video na památku, pár fotek hor, nějaké fotky s námi a bylo na čase pomyslet na sestup do údolí na druhé straně.  Čekalo nás přes 10 km klesání. Nejprve po sněhu, potom postupně po kamení. Chvílemi se to ukrutně klouzalo, naštěstí jsme na boty opět nasadili nesmeky a v nejhorších úsecích jsme se mohly opřít o trekové hole. Postupem času bylo vidět, jak euforie ustupuje a kumuluje se únava. Potkávali jsme čím dál více vyčerpaných lidí, kteří se tak tak drželi na nohách. Bylo vidět, že jim těžký terén dává zabrat. My jsme většinu svahu téměř seběhli. Používáme totiž oba stejnou techniku. Šetříme kolena a než příliš brzdit, velmi uvolněně napůl chůzí a napůl v běhu klesáme. A tak už asi za dvě hodiny jsme byli na okraji Chabarbu, první civilizace od sedla. Posilnili jsme se rakytníkovou šťávou a Spritem a pokračovali do 3700 m.n.m. vysoké Ranipauwy. Na začátku města je chrámový komplex Muktinath, který je pro Budhisty jedním z nejsvatějších míst. Každý Budhista by totiž měl tento chrám minimálně jednou za svůj život navštívit. Ve městě jsme se ubytovali ve vyhlášeném hotelu Bob Marley. Je to asi třípatrový komplex. Místo s úžasnou atmosférou, kde se setkávají šťastní trekaři po právě úspěšně zdolaném nejvyšším bodě celého treku. Posilnit se tu můžete hlavně západní kuchyní, která je v horách nedostupná. Odhodili jsme krosny, dali si horkou sprchu a při čekání na večeři jsme se spojili se zbytkem světa. Radosti bylo velmi, neboť v horách nebyl mobilní signál ani internet.

Závěrečný díl putování přineseme příští sobotu.