Z Broumova do Nepálu 3

Text a foto Martina Joudalová

Sobota, 25. února 2023

Sdílet na:

Putování Martiny Joudalové do Nepálu - díl 3.

Následující den jsme se místním autobusem přesunuli z Ranipauwy přes Jomsom až do Tatopani. Cesta je dlouhá 70 km, ale trvá několik hodin, protože jde opět spíš o úzké stezky na břehu vysoko nad tekoucí řekou než o silnice tak, jak je známe my. Do Tatopani jsem se moc těšila. Jsou zde totiž venkovní horké lázně. Za symbolické vstupné se můžete s místními naložit do nádrže s horkou vodou. Navíc vedle na baru si můžete koupit pivo nebo cider, a užívat si tak příjemné zakončení horského putování. Trek zde sice oficiálně nekončí, dá se odsud pokračovat ještě na Poon Hill (vyhlídkové místo na Himaláje), ale protože jsme měli ještě další plány, tak jsme si s indicko-holandskou dvojicí zajistili džíp, který nás následující den dovezl do Pókhary. Pókhara je krásné jezerní město v samém srdci Nepálu. Ačkoliv je to velmi vyhledávaná turistická lokalita, oproti hlavnímu městu Káthmandú je to velmi čisté a klidné místo. Ubytovali jsme se v New Annapurna Guest House. Majitel hotelu Surya byl opravdu člověk na svém místě. Každé ráno nám připravil snídani v nádherné hotelové zahradě a splnil vše, co nám na očích viděl. Byl to člověk zcestovalý a měl přehled. Dalo se s ním bavit o aktuální situaci ve světě, vysvětloval nám politickou situaci v Nepálu a napětí spojené s probíhajícími volbami. Vyprávěl nám, jak se v Nepálu žilo v době covidu, kdy byla země pro turisty uzavřená, a v neposlední řadě nám doporučil řadu zajímavých míst, které stály za navštívení.

Život v Pókhaře se blížil tomu, na co jsme byli zvyklí z domova. Po týdnech strádání jsme si mohli zajít do kavárny, pekárny, ochutnávat místní kuchyni, nechyběla ani kuchyně kontinentální, a uvolněné místo v krosnách začalo plnit množství nakoupených suvenýrů. Celé dny jsme objevovali okolí města. Nově otevřená lanovka nás vyvezla na kopec Narangkot, odkud je krásný výhled na nedaleké Himaláje i na celou Pókharu. Na protějším kopci nad jezerem Phewa stojí World Peace Pagoda, velká sněhobílá stúpa s množstvím zlatých soch Buddhy. Navštívili jsme také muzeum hor, které je od turistické části města trochu stranou, ale za půl hodiny svižné chůze jsme byli na místě. Muzeum má dvě patra. Zaobírá se nejen horolezectvím, ale i etnickými skupinami žijícími na území Nepálu, nebo ekologií. Prohlédnout si můžete vystavené horolezecké vybavení, které mapuje neuvěřitelný pokrok v tomto odvětví, dokument o Hillaryho škole v oblasti Solo Khumbu anebo obrovský cepín vytvořený z tun odpadků, které byly sesbírané v okolí základního tábora Mount Everestu. Strávili jsme tu několik hodin a byli jsme nadšeni.

Z Pókhary jsme se autobusem přesunuli do NP Chitwan, který je vyloženě v nížinách (cca 200 m.n.m.). Výlet nám zařídil náš kamarád Surya, a tak jsme ho měli s veškerým servisem. Ve městě Sauraha, což je vstupní brána do národního parku, na nás čekal odvoz přímo k resortu, kde jsme byli ubytovaní. Po obědě a seznámení se s bezpečnostními pravidly nás místní průvodce vzal na první krátkou obhlídku do parku, kterou jsme zakončili u řeky při nádherném západu slunce. Během následujících dnů jsme se do místní přírody zamilovali. Vstávali jsme ještě za tmy, abychom byli v parku co nejdříve, a měli tak šanci vidět, jak se tu příroda probouzí. S místními průvodci jsme se vydali do částí, kde se starají o slony, navštívili jsme vesnici, kde žije kmen Tharu, prošli jsme samým srdcem džungle, šplhali po stromech, potkali nosorožce, opice, všemožné ptactvo a krokodýly a vyslechli jsme si nemálo zajímavých historek ze života v divočině. Obzvlášť působivá byla ranní projížďka v loďkách, které byly vytesané z kmenů stromů tohoto parku. Byly úzké, ale překvapivě stabilní. Na zádi stál převozník s bidlem a s nulovou námahou posouval loďku vpřed. Všude bylo ticho, mlha nad řekou stoupala a člověk nevěděl, jestli koukat spíš napravo nebo nalevo. Náš netrénovaný zrak kolikrát téměř přehlédl krokodýla, který plul řekou jen kousek od nás. A po setkání s nosorožcem uprostřed divočiny mě dokonce přestalo mrzet, že jsme neviděli tygry, kteří tu také žijí. Pátý den ráno jsme zamáčkli slzu v oku, s Chitwanem se rozloučili a přesunuli se zpátky do hlavního města.

Život v Káthmandú nemohl být oproti Pókhaře nebo Chitwanu rozdílnější. Byl uspěchaný, přelidněný a plný prachu. Do odletu letadla zbývalo ještě celých pět dnů, a tak jsme se rozhodli město poznávat na vlastní pěst. Nejdříve jsme zašli do restaurace Czech Pub v centru Thamelu. Spoluvlastníkem je horolezec Honza Trávníček, díky kterému je tak v Nepálu místo, kde si můžete dát guláš s knedlíkem, koprovou omáčku, řízek s bramborovým salátem, smažený sýr nebo třeba ovocné knedlíky. Po týdnech hladovění v horách je tohle místo opravdovou oázou. Když jsme se posilnili, začali jsme s objevováním UNESCO památek v údolí Káthmandú. Postupně jsme navštívili Bhaktapur – starodávné město, které je jedním ze tří královských měst v regionu. Jede sem malý autobus z hlavní zastávky, kolem které panuje obrovský zmatek. Boudhanath – jednu z největších budhistických stúp na světě, která má díky přilehlému klášteru s tibetskými mnichy úžasnou náboženskou atmosféru. Chrámový komplex Pashupatinah, nejsvětější místo hinduistů rozkládající se kolem řeky a přilehlého kopce. Opravdu nás překvapilo, že zatímco davy turistů proudí kolem, na hranicích na zděných podstavcích u řeky probíhá za doprovodu pozůstalých spalování mrtvých těl zemřelých. Swayambhunath neboli opičí chrám s nejstarší nepálskou stúpou, ke které vedou strmé schody je známý mimo jiné množstvím rozdováděných opic všude kolem. U chrámu je často dlouhá fronta věřících, kteří čekají, až se na ně dostane řada a budou se moci poklonit Buddhovi. Na druhé straně, na úpatí kopce jsou tři velké zlaté sochy Buddhy. Každá je okolo 20 metrů vysoká. Historickým centrem Káthmandú je bezesporu královské náměstí Durbar square plné Hinduistických chrámů. Většina turistických památek po zemětřesení v roce 2015 prošla rekonstrukcí, ale stačí zahnout do nenápadnější uličky za rohem, a máte pocit, že některé budovy na vás spadnou. Možná k tomu ani nemají daleko. Ne všechna místa ve městě jsou to, co chce svět vidět. Chudinská čtvrť s obrovskou skládkou, vyhladovělí toulaví psi a žebrající děti nejsou tím, co si turista fotí, přesto to v něm zanechá hlubokou stopu. Byli jsme v Nepálu už 4. týdnem a líbilo se mi, jak jsme se dokázali začlenit do společnosti. Ničemu jsme se nedivili, na nic jsme nespěchali, dokonce ani na jídlo v restauraci ne. Troubící dopravní prostředky nás nechávaly chladnými, čtyřproudovou silnicí jsme zkušeně a bez mrknutí oka prokličkovali na druhou stranu, Roman s místními v obchodech smlouval o cenách, jako kdyby nebylo nic přirozenějšího, a tak nám dny ubíhaly jeden za druhým, až nadešel poslední večer. Téměř se slzou v oku jsme se rozloučili s Nepálci v naší oblíbené restauraci a nad ránem jsme ještě v kraťasech a triku čekali na odlet letadla do míst nám tak dobře známých. Po divokém přestupu v Dubaji jsme ještě téhož dne večer padli do náruče kamarádům, kteří nás na pražském letišti přivítali v zimních bundách.