Z který strany to přijde
Jak mohli Britové ovládnout půlku světa? Čtěte nedělní fejeton Pavla Frydrycha.
.jpg)
Letadlo proplulo mraky a dole se najednou objevila země. Louky, pole, silnice a cesty, stromořadí, voda a lesy… A než jsme přistáli, vystoupili z letadla, prošli všechny kontroly a zapálili si první cigarety na Ostrovech, začalo svítit slunce.
Návštěva Anglie není kulturní šok – v prvních minutách a hodinách je to jenom šok. Šufťa to nakonec shrne do lapidární věty: „Koukal jsem z letadla a viděl, jak najížděj na kruhák.“ Já jsem do telefonu později všem říkal, že je to tady jeden psychopat vedle druhého: „Všichni jezdí v protisměru!“
Vlak, který vozí cestující z letiště do centra, byl asi trojnásobně dražší, než jak jsem si to našel na webu. Takže jsme nakonec jeli autobusem. Ale nevadí – vždyť svítí slunce.
Na dálnici jsem si vzpomněl na dialog ze seriálu Červený trpaslík. Díl se jmenuje „Pozpátku“ a Dave Lister s Kocourem se zastaví u patníku, na kterém je nápis Nýdnol, 871 Lim:
„Nýdnol. Já vím, co to je. Počkej. Nýd-nol, Nýd-nol, to je v Bulharsku.“
„Určitě?“
„Jasně. Zemák byl můj nejoblíbenější předmět. Nýdnol, Bulharsko, rostlinná výroba, nerostné bohatství a blízko Bosny.“
„A co je to Lim?“
„Lim, to bude bulharsky kilák. Máš v hlavě piliny?“
„Tobě to pálí. Jsem rád, že jsem s tebou jel.“
A protože vím, co je to lim, nakonec mě na dálnici nepřekvapila značka oznamující, že sjezd bude ve vzdálenosti 2 m. Ale radši jsem se rychle podíval před sebe, jestli náhodou odbočka není hned po dvou metrech. (No, stejně jsem se díval doprava, takže i kdyby ta odbočka po dvou metrech byla, nestihl bych ji zaregistrovat.)
Když jsme po setmění nastupovali do doubledeckeru, docela nás překvapilo, že přijel z druhé strany, než jak jsme očekávali. Dokonce jsem měl chvilku panickou chuť autobus oběhnout, abych mohl nastoupit.
„No jo, stará dobrá Anglie,“ napadlo mě. „Tady nikdy nevíš, z který strany to přijde.“
Další den jsme zjistili, že i eskalátory jezdící nahoru jsou vlevo. Pozpátku dokonce mají i velikost některých mincí, kdy jsou pence větší než libry. Vracení drobných je v cizině vždycky trochu sázka do loterie, ale vlastně jsem to nikdy neřešil. Co se mincí týče, měl jsem v ruce jen jednu jedinou s portrétem Karla III., na všech ostatních byla ještě královna Alžběta. A zatímco já jsem hned první den našel na Elizabeth Street 50 pencí, Šufťa sebral z chodníku dánskou korunu.
Po pravém eskalátoru jedeme dolů do metra. Vagóny jsou nízké, tak nízké, že i já se svými 180 centimetry (tedy necelých 5 stop a 11 palců) dosáhnu bez problémů na strop. Tomáš, který trpí na zalehlé uši při letu, nám po vystoupení z letadla s radostí oznámil, že tentokrát mu ani nezalehly uši. Horší to bylo v metru – bylo slyšet každý svár kolejnic, každý pohyb nejen vagónu, ve kterém jsme byli, ale i těch ostatních. Většina cestujících londýnského metra při cestě cudně mlčí a večer si léčí zalehlé uši z podzemky. A tak jsme se snažili – pokud to šlo – jezdit doubledeckerem. Bylo hezké si sednout nahoru, nad řidiče, do novinářské brázdy a dívat se před sebe. Jen mě trochu v jedné zatáčce zarazila větev platanu. Byla odřená a se zbytky červené barvy londýnských autobusů. Jeli jsme tuhle trasu několikrát a vždycky se nám povedlo se větvi vyhnout.
Přestože jsou u přechodů v centru šipky s popisy look right → a ← look left, v jednu chvíli jsem málem skočil pod kola elektromobilu. Naštěstí to byla škodovka, takže by to bylo aspoň trochu ověnčeno domovem.
„No jo, stará dobrá Anglie. Tady nikdy nevíš, z který strany to přijde.“
A samozřejmě elektrické zásuvky. Museli jsme si koupit redukci, abychom mohli nabít mobilní telefony.
„Tady je úplně všechno na palici,“ řekl jsem. „Nechápu, jak mohli ovládnout polovinu světa.“ „Asi to bude tím,“ odpovídal Šufťa, „že je všichni čekali zleva a oni přišli zprava.“
Ať už to bylo, jak chce, vlastně bylo v Londýně dobře. Zvlášť, když víme, že Nýdnol, Bulharsko, rostlinná výroba, nerostné bohatství a blízko Bosny.
