Za vambeřickým Poutníkem a skalními hřiby

Text a foto Bára Fialová

Neděle, 23. března 2025

Sdílet na:

Když se řekne Vambeřice, možná se vám vybaví místní krásná bazilika nebo Vambeřická poutní cesta. Věděli jste však, že jeden z poutníků stojí zkamenělý nad vesnicí? Vydejte se s námi do krajiny skalních hřibů, kde na vás v lese vykouknou Blíženci, Hlava lamy nebo kamenný Fotel.

Je osm ráno a na prázdném prostranství před Bazilikou Matky Boží s dlouhým, širokým schodištěm ještě leží stín po mrazivé noci, ale holubi na zářících střechách chrámu už čechrají svá křídla na slunci a modré nebe slibuje nádherný den. Pomalu projíždím centrem „Slezského Jeruzaléma“ a kochám se ztichlou atmosférou jindy rušného poutního místa. Dnes mě však nezajímá ani soška Matky Boží korunovaná milovaným Janem Pavlem II., ani 70 kaplí křížové cesty, ani dvanáct místních bran, a tak jednou z nich vyjíždím z náměstí Nejsvětější Marie Panny a cestou podél říčky s biblickým jménem Cedron jedu až na úplný konec obce. Ten se nachází pod severními svahy východní části polského národního parku Stolové Hory.

Nikde nikdo. Auto nechávám u cesty na konci vesnice, pod lesem je ještě stín a pěkná zima, zmrzlé bahno mi křupe pod nohama. Na hřeben vyrážím po modré značce, mám v úmyslu podívat se na vyhlídku na věži Pielgrzym a pak udělat malé kolečko a prohlédnout si místní skalní hřiby. Na rozcestníku s mapou nacházím upozornění před padajícími stromy, ale dnes je tak slunečné a bezvětrné počasí, že bez obav vykročím vzrostlým lesem.

Kolem dokola hřbety hor

Zakrátko identifikuji nejhlučnější sousedy. Ze všech stran se ozývá energický tlukot datlů, který by bujná fantazie mohla zaměnit za skřípění dveří chaloupky na kuřích nožkách, případně rozhýbávání ztuhlých dřevěných končetin místních entů. Dopolední slunce vrhá do bukového lesa dlouhé stíny, z vesnice vyjou psi a já nechávám údolí pod sebou. Za chvíli vystoupím do útulného sedýlka vystlaného suchým listím a kolem dokola se černají jen zalesněné hřbety Stolových hor. Obejdu uzlovatý kořen, doufám, že není bludný, a stoupám teď již březovým lesem, kde se na mě cvrlikajíc přiletí podívat neposedné sýkorky. Tvít, tvít, mudruje ještě nějaký pták nad nimi, ale toho už nevidím. V dálce se enti stále protahují.

Cesta na hřeben je dlážděná kameny, balvaništěm také procházím, vršek kopce se začíná zubatit skalkami a vše je pokryté vrstvičkou čerstvého prašanu. Přicházím na rozcestí pod Poutníka, kam vede krátká odbočka po zelené. Tato trasa je rozhodně pro zdatné trekaře, s trochou nadsázky se dá hovořit o jedničkovém lezení. Rukama nohama se vyškrábu na vršek, na malé skalní náměstíčko, odkud vede kovové schodiště na vyhlídku na skále a když se nabažím výhledy na Góry Bardzkie a dolinu Klodzka, seskáču zase dolů a po lesní pěšině se dostanu na červenou turistickou značku.

Kamennou bránou

Tady na mě mezi stromy začínají vykukovat roztodivné kamenné útvary: Blíženci (Bližniaki), kteří se z různých úhlů pohledu různě přibližují a vzdalují. Hlava lamy (Głowa lamy), která vystrkuje hlavu z jehličnatého podrostu jako lochnesská příšera. Dvoupatrový zámek (Piętrowy zamek) a pak skála beze jména, ale jestli si nějak představuji obří želvu, která pluje vesmírem a na svém krunýři nese čtyři slony, kteří mají na zádech bájnou Zeměplochu, tak takhle. U některých skalek jsou informační panely, kde si můžeme (v polštině) přečíst o tom, jak skalní hřiby vznikly – jak byly před sto miliony let dnem křídového moře, kde se usazovaly pravěké sedimenty. Jak je dolní část skal tvořena měkčími horninami než vrchní a jak působením větru, vody a teplotních změn dochází k erozi, které tvrdší hornina odolává lépe, vzniká typický „hřibovitý“ tvar.

Přicházím k rozcestí, kde se červená značka odděluje od žluté – Dolnoslezské cesty papežské – a nacházím zde prostornou dřevěnou útulnu i s koši na tříděný odpad. Od ní už cesta sestupuje zasněženým lesíkem zase pomalu dolů. Z říše divů vycházím krásnou kamennou Bránou (Wrota) a po malé odbočce na červenou, která dále vede směrem na Hejšovinu a kam se jen zajdu podívat na poněkud omrzlý, ale krásně tvarovaný skalní gauč (Fotel), se vydávám po lesních cestách zpět do vambeřického údolí. Pokud ale neradi obcházíte, přelézáte nebo podlézáte padlé kmeny plné ostrých větví, doporučuji se vrátit zpět po zelené, kolem odbočky na Poutníka, a po modré dolů stejnou cestou.