Žije v Broumově a ve svých 92 letech hraje každý den na klavír

Jindřich Horkel

Neděle, 8. července 2012

Sdílet na:

Na Broumovsko se přistěhoval z Prahy v roce 2000, když po 60 letech aktivní činnosti skončil svoji práci v pražském rozhlase. Dnes již 92letý Zdeněk Kostka byl celý život zaměstnán v hudební redakci Československého a později Českého rozhlasu. Stále ještě hraje denně na klavír. Vlastní rozsáhlou sbírku hudebních artefaktů.

Kdo je Zdeněk Kostka?

Narodil se v Sukoradech u Hořic v Podkrkonoší 21. června 1920 v rodině učitele, což bylo i jeho původní povolání. Vystudoval však ještě gymnázium v Jičíně, kde v roce 1942 maturoval. A protože ho to táhlo k hudbě, odešel ve stejném roce do Prahy na konzervatoř. Již při studiu na konzervatoři byl zaměstnán v rozhlase, kde si na své vzdělávání vydělával. Jakmile se po skončení 2. světové války znovu otevřely vysoké školy, pokračoval, již jako pianista Československého rozhlasu, ve studiu hudební vědy na Univerzitě Karlově. Zde také začátkem 50. let promoval. Doktorskou práci o „předsmetanovských pianistech“ mu při odevzdání odmítli, protože nechtěl vstoupit do komunistické strany.

Pro své schopnosti zastával v tehdejším hudebním životě i jako nestraník řadu významných pozic. Byl mimo jiných sborů sbormistrem Pražského pěveckého sboru Smetana, který pod jeho vedení měl téměř 120 členů. Jako klavírista rozhlasu doprovázel řadu vynikajících interpretů na turné v zahraničí. Podle svých slov jen Benátky navštívil 32krát. V rozhlase pracoval celý život, i dlouho po odchodu do důchodu. Definitivně se s touto prací rozloučil až v roce 2000, kdy se odstěhoval na Broumovsko. V Broumově si koupil domek, aby byli s manželkou blíž dceři, která se sem již dříve provdala.

Hudební sbírky a kolekce Zdeňka Kostky

Celý život sbíral partitury, gramofonové desky, zvukové i obrazové záznamy a podepsané fotografie, které dnes tvoří sbírku, zahrnující stovky položek. V jeho fonotéce je spousta CD desek s klasickou hudbou. Když v 50. letech nařídil ředitel rozhlasu likvidaci nosičů z Ameriky a z Německa, zachránil tehdy Zdeněk Kostka několik stovek desek s nahrávkami klasické hudby. K tomu i několik desítek vzácných magnetofonových nahrávek vynikajících interpretů z děl světových skladatelů. Vlastní také rozsáhlou kolekci podpisů s osobním věnováním od muzikantů, se kterými se přímo setkal. Objevují se zde jména jako Igor Stravinskij, Aram Chačaturjan, Emil von Sauer (poslední z žáků Ference Liszta) a řada dalších.

Velkou ambicí Zdeňka Kostky je najít pro své sbírky důstojné umístění a perspektivní využití ke vzdělávání studentů v hudbě, i pro badatelskou činnost. Současně má stále zájem osobně učit ostatní klasické vážné hudbě rozumět a umět ji poslouchat. Zatím se mu však podařilo v Broumově získat pouze zájem Klubu seniorů o uspořádání přednášky s jeho vlastní interpretací několika skladeb. Sám k tomu dodává: „Je mi líto, že jsem tu na Broumovsku nenašel prostor pro uplatnění svých znalostí, hojných zkušeností a schopností.“

Chci přibližovat klasickou hudbu lidem povídáním, aby jí rozuměli

Zdeněk Kostka se opakovaně vrací k tématu poslechu a porozumění klasické hudbě: „Například Šeherezáda Nikolaje Rimskeho-Korzakova. To je muzika. Hned na začátku přichází Šeherezáda a zazní ta krásná melodie. Nevím, kde ji ten Korzakov vzal... Třeba to bych chtěl lidem přiblížit, povědět jim, o co jde. Nebo Radúz a Mahulena Josefa Suka, to je něco ohromného. Jenom se k tomu musí posluchačům něco říct, aby postihli souvislosti. Takže tak to myslím. Zpřístupnit lidem povídáním, které by jim vyhovovalo, aby rozuměli. Třeba co bylo to ‚ta-ta-ta tááá‘ kdysi z Londýna – Osudová symfonie čís. 5 od L.v.Beethovena. Také Dvořák, Smetana. Z Českých luhů a hájů, skladba, při které si stačí jenom představit, že stojím třeba na Řípu a koukám...“