Zločin a trest

Začátkem roku 1945 se již zdálo, že se válka broumovskému regionu úplně vyhne. Jako děti jsme si snad tehdy ani neuvědomily, co to válka vůbec je. Vždyť jsme přece chodily do školy, do houslí, hrály jsme si, neměly jsme hlad. Nepamatuji si, že by nad Broumovem proletělo někdy nějaké letadlo, nepoznaly jsme hrůzy vraždění a bombardování. Ale když máma denně vyhlížela listonoše a některé ženy chodily s pláčem pod naším oknem a ukazovaly dopis, že ten její „ist vermisst nebo gefallen“, začal jsem alespoň tušit, že svět není v pořádku. Máma mi nikdy o válce nevyprávěla, četla mi jen dopisy od táty. O vzdělání a výchovu v tomto směru se postaral můj polický děda, ale o tom bude ještě řeč v jiné kapitole.

Nedaleko Broumova vybudovali Němci v roce 1944 zajatecký tábor. Zajatce si mohli objednat na úřadě místní občané na různé domácí práce. Vzpomínám na dva francouzské zajatce, kteří u nás několik dní řezali a štípali na dvoře dříví. Ráno je přivedl německý voják a odpoledne je zase odvedl. Tehdy jsem snad poprvé viděl vojáka se zbraní. Máma jim dala v poledne oběd a zabalila ještě dost jídla s sebou. Byl to můj první přímý kontakt s jakýmsi ještě „poklidným válečným stavem“. Neměl být ale bohužel posledním.

Několik týdnů před koncem války, když Wehrmacht už hnala Rudá Armáda za Jezeřími horami, došlo některým obráncům Broumova, že se mu Rusové nebudou moci vyhnout. Jednoho dne začal před naším domem neobvyklý stavební ruch. Nějaký fanatický blb, který měl za úkol zajistit obranu Broumova, dostal nápad. Postavit od líce našeho domu k protějšímu domu přes celou silnici barikádu. Stavbu prováděli francouzští zajatci pod dohledem ozbrojených vojáků. Barikáda měla vypadat jako obytný dům. A tak Němci postavili u našeho domu něco na způsob Potěmkinových vesnic. Fasáda dvoupatrového domu z hobry, přibité na silných kládách vedla napříč silnicí. V papundeklové fasádě byla zasazena zasklená okna včetně záclon, na střeše seděl komín z hobry. Celý ten nesmysl měl působit na ruské tanky dojmem slepé ulice a obrátit je zpátky na cestu do Moskvy.

Naproti nám bydleli Krausovi, měli kožešnictví a tři dcery. Nejmladší Renatě bylo šest, její dvě sestry byly o deset roků starší. Renata byla moje první láska. Hráli jsme si nedaleko protějšího domu na dvorku, když se k nám opatrně přiblížil jeden francouzský zajatec. „Kartoffel, Kartoffel“, stále opakoval. Renata šla domů a přinesla mu jednu bramboru. „Noch, noch, wenig“, prosil Francouz. Večer jsem vyprávěl o mém setkání se zajatcem mámě. „Měl jsi přijít hned za mnou, já ti dám zítra pro ně brambory a chleba.“ Nemohla mě vysvětlit, že ti lidé mají hlad. Toho zajatce v jeho hadrech vidím dodnes. „Proč jsme mu proboha jen tenkrát nedali brambor víc.“ Tahle vzpomínka se mi celý život vrací, zůstala mi jako stínem na duši. Druhý den mi máma dala tašku brambor a chleba, ale už jsem to neměl komu dát. Ještě předešlého dne k večeru došlo totiž na stavbě barikády k tragické události a žádní zajatci už nepřišli. Celý ten trapný nesmysl s barikádou byl již takřka před dokončením. Zajatci prováděli na lešení poslední osazování trámů, když jednomu zajatci vypadla těžká dřevěná kláda z ruky. Nešťastnou náhodou spadla přímo na hlavu dohlížejícího německého důstojníka. Druhý den jsem šel po škole hned za mojí kamarádkou, u Krausů v kuchyni šla jedna řeč o úrazu toho důstojníka. Slečny Krausovy už byly o události dobře informovány a toho důstojníka hrozně litovali, jedna dokonce plakala. Měl prý rozbitý obličej a uražený nos. Z vyprávění Krausových jsem se později dozvěděl, že toho francouzského zajatce ještě ten den po nehodě na cestě do zajateckého tábora zastřelili pro pokus o útěk.

Trest

Několik dní po dokončení barikády přišli vojáci a začali část barikády bourat. Udělali do spodní části fasády velký otvor, aby jím mohlo projet nákladní auto. Další dny byl před naším domkem opět čilý provoz. Od rána do noci kolem nás jezdila nákladní auta s německými vojáky nebo s nějakým materiálem. Za nimi proudily nepřetržitě po tři dny pěší útvary německých vojáků. Občas se mezi ně zapletlo i nějaké menší vojenské vozidlo, ale tank jsem za celou válku neviděl. Vojáci se nikdy ani na okamžik nezastavili, jeden po druhém vybíhali z řady, natahovali ruce a křičeli „Wasser, Wasser!“ Před každým domem, kam jsem až z okna dohlédl, stály ženy s kbelíky vody a podávaly vojákům vodu. Máma jim kromě vody ještě dala chleba, nestačili ani poděkovat a už spěchali zpátky do řady. Pokud se dá o řadě vůbec mluvit. Zůstalo mi to v paměti dodnes, vybavil se mi stejný obraz jako v dokumentárních filmech z pochodu zajatců po prohrané bitvě o Stalingrad. Vojáci prchali před Rusy broumovským výběžkem a přicházeli přes Meziměstí od Starostína. Dnes je tato obec hraniční obcí s Polskem. Před začleněním České republiky do Schengenského prostoru zde byla do roku 2007 celnice. Trosky německé armády procházely Broumovem do vnitrozemí, na Náchod. Zanedlouho po odchodu posledního německého pěšáka, snad za dva dny přišli první Rusové. Žádné tanky nebo těžká vojenská technika. Skutečně přicházeli tak, jak je známe z filmu. Celé tisíce jich šlo pěšky, mezi nimi občas nějaký voják na koni. Někteří se vezli na nákladních vozidlech, dokonce si pamatuji, že hráli na harmoniky. Byli jsme celý den vykloněni z okna, nepůsobili vůbec nepřátelsky. Máma mě nechala bez obav se dívat. Jeden voják, zřejmě to byl důstojník, přišel k nám do domu a dal se s mámou do řeči. Když zjistil, že mluví česky, tak s ní delší čas mluvil a přivedl nám na dvůr hříbě. A tak jsme měli několik dní na zahradě koníka. Dali jsme jej potom panu Sagnerovi, co bydlel pár baráků nad námi. Měl ve stáji dva koně, se kterými tahal z hynčického a ruprechtického polesí dříví z lesa. Ruprechtický pamětník pan Šimon mi vyprávěl, že když se pan Sagner vracel s koňmi ze Špičáku, tak se vždy zastavil v hospodě v Hynčicích a poručil tři rumy. První vypil ještě u pultu a po jednom rumu dal z dlaně napít každému koni.

Rusové nebyli v Broumově dlouho, ale máma jela pro jistotu do Police pro dědu, aby k nám přišel hlídat. Polický děda pocházel z Hlavňova. Měl ševcovskou živnost a se svou rodinou žil v Broumově až do zabrání Sudet Němci. Po Sudetech sebral zbytek rodiny, ševcovský stroj, verpánek, kopyta a další ševcovskou výzbroj, která dnešním ševcům už moc neříká a koupil baráček v Polici nad Metují. Zemřel se ševcovským kladívkem v ruce ve svých 82 letech.

Děda zůstal nějaký čas u nás. Uměl rusky, protože byl za první světové války v Rusku. Na půdě se u nás ukrývalo pár dní několik sousedek, ale přežily to všechny bez úhony. Děda si snad tenkrát ani rusky nepošprechtil, nepamatuji se, že by se k nám někdo dobýval. Horší časy pro německé obyvatelstvo nastaly teprve po odchodu Rudé Armády.

Rusové opustili Broumov. Po ulici se začaly trousit skupiny civilistů s puškami, příslušníci tzv. Rudých gard. Ale život běžel dál, scházeli jsme se s kluky jako za války. Hráli jsme na silnici fotbal hadrovým balonem, vodili jsme na klacku obruč od kola, cvrnkali kuličky. Mluvili jsme samozřejmě německy. Chvíli nám trvalo zbavit se běžného pozdravu, kterým jsme se celé dětství zdravili. „Nazdar“ nebo zkráceně „Zdar“ je totiž německy „Heil.“ Nebýt jednoho šílence a nacismu, tak se v Německu kromě „Guten Tag a Grüss Gott“ takto zdraví dodnes. Jednoho dne v noci zabouchal někdo na dveře. Máma byla vystrašená a poslala dědu, aby se podíval, kdo je venku. „Gusti, Gusti,“ křičela máma a běžela chodbou. Ve dveřích stál táta. V německé uniformě, hubený na kost, ale živý a zdravý. Krátce před kapitulací, když Rudá Armáda hnala zbytky Wehrmachtu za Javořími horami, dal velitel vojákům, kteří byli z broumovského regionu rozchod. Otec šel sám, prošel celý hřeben Krkonoš, přešel vršky Javořích hor a vyšel na Janovičkách. U olivětínského pivovaru jej zastavili dva příslušníci Rudých gard. Měl štěstí. Narazil na dva skvělé muže, na skutečné lidi, které v té vypjaté poválečné době nehnala do ulic pouhá touha po pomstě, ale přišli dohlížet na pořádek. Otci zřejmě pomohla také jeho perfektní čeština, vychodil za první republiky českou střední školu. Oba muži, když jim vysvětlil, že má v Broumově českou ženu a rodinu, jej propustili. Otec se hned přihlásil na příslušném úřadě a byl několik týdnů v zajateckém táboře za Broumovem. Z jeho pobytu v zajateckém táboře se zachoval dokument velitele tábora, na jehož základě měl otec povoleno opustit až do večera tábor za účelem docházky do zaměstnání. Chodil v civilu, ale na rukávě musel mít bílou pásku. Pracoval jako účetní v HD a shodou okolností seděl za stejným pracovním stolem jako před válkou u firmy Faulhaber.
Několik málo dní po návratu otce se vrátil do Police ke svému verpánku i děda. Seděl jsem u otevřeného okna a čekal na kamaráda. Nejraději jsme si hráli u nás na zahradě, v kůlně vedle králíkárny jsme měli pověšenou houpačku. Po našem chodníku, několik domů od nás se k nám blížil německý voják v uniformě. Před naším domkem se otočil, přešel silnici a zašel k protějšímu domu. Zastavil se u dvoukřídlových dveří. Na dveřích byl reliéf lví hlavy s těžkým kovovým kruhem. Voják uchopil klepadlo a několikrát s ním udeřil o lví hlavu. V prvním patře se otevřelo okno. Ozval se zoufalý výkřik: „Unser Sohn, unser Sohn!“ V okně jsem zahlédl paní, měla rozpuštěné šedivé vlasy a zřejmě křičela na muže, aby šel otevřít. Ti lidé mi tenkrát připadali mnohem starší, než byli moji rodiče. Jejich šestnáctiletého syna odvedli na vojnu teprve nedávno. Když už Rusové stáli před Berlínem, povolal Hitler na záchranu své tisícileté říše ještě děti a starce. Najednou se vyřítili z druhé strany ulice od mostu dva muži s puškami. Než stačil otec toho kluka seběhnout se schodů a otevřít dveře, tak ho ti dva odvedli za barák. Šedovlasá žena svého syna už nikdy neuviděla.

Dvě vraždy, jeden zločin.
Vražda francouzského zajatce byla zločinem.
Vražda německého kluka byla trestem. Trestem, protože jeho rodiče byli Němci.

Doslov

K napsání těchto příhod mě přimělo shlédnutí dokumentu o postoloprtském masakru a většinou souhlasné komentáře veřejnosti na internetových stránkách k tomuto i podobným případům. Bylo tam tehdy zastřeleno přes pět set civilistů včetně dětí. Nejsem právník a neumím zvážit nebo hodnotit oprávněnost kolektivní viny.

Mým velkým stínem na duši je rovněž účast na kolektivní vině. Za čtyřicet let jsem nevynechal jediný prvomájový průvod, účast na náměstích při oslavách Vítězného února, Říjnové revoluce, volil jsem kandidáty Národní fronty, aby vítězství komunistů bylo stoprocentní. Jako člen hudebního souboru jsem hrál stranickým organizacím, milicionářům, byl jsem v Pionýru, Svazu mládeže, ve Svazu Česko-sovětského přátelství, ve Svazarmu. Z obavy ze ztráty funkce vedoucího ve stavebním podniku jsem při pravidelných prověrkách souhlasil s vedoucí úlohou KSČ a po ročním zdráhání a přesvědčování i se vstupem spřátelených vojsk. V době studia na střední škole jsem společně s proletáři v továrnách a inteligencí na pracovištích souhlasil bez nejmenšího odporu s konáním a výsledky politických procesů. A to má jen český komunistický režim na svědomí desítky tisíc lidí.