Zvířecí adopce zahřejí u srdce

Nikola Hejzlarová, foto archiv Městského útulku a N. Hejzlarová

Neděle, 21. dubna 2024

Sdílet na:

„Vždycky říkám, že to je tu takové nádraží. Čekají tu na odvoz domů,“ říká mi paní Slováková, která je pověřenou pracovnicí Městského útulku v Broumově. Má na mysli opuštěné psy a kočky, čekající ve svých prozatímních pelíškách na svého budoucího páníčka, pár, či rodinu, jenž je zahrne svou péčí a láskou. Nastřádala jsem nějaké staré povlečení, deky a ručníky a chci je věnovat útulku v Broumově. Proto jsem se rozhodla je osobně předat a útulek navštívit. Pro veřejnost jsou v sobotu a neděli vymezeny návštěvní hodiny od 10 do 12 hodin dopoledne. Ve všední den můžete útulek navštívit po telefonické dohodě s paní Slovákovou. Je však více možností, jak pomoci.

Je sobotní dopoledne, krásný slunečný den. Sjíždím ze silnice vedoucí z Broumova směrem na Otovice. Kolem mého auta není už žádný dům. Ocitla jsem se na samotném okraji Broumova a vidím jen zelené louky a stromy s rozpínajícími se větvemi. Mířím po asfaltové úzké cestě k areálu čistírny odpadních vod. Dočasný domov pro opuštěná zvířata je schovaný za čističkou na okraji lesa hned vedle řeky Stěnavy. Auto nechám stát na kamenité ploše hned před čističkou vedle cyklostezky a dál pokračuji jen s velkou taškou, v níž mám věci, které chci darovat. Vím, že v útulku určitě nepohrdnou starým ložním prádlem, prostěradly, ručníky, dekami, pelechy nebo třeba i miskami. Je také možné darovat něco dobrého na zub, pamlsky, popřípadě i nějaké hračky. Avšak je nutné zvážit, zda-li je dar v použitelném dobrém stavu. Například natržená vodítka a obojky, nebo staré oblečení, které je spíš na hadry, nejsou vhodné dary. Je samozřejmě také možné přispět finančně na bankovní účet útulku.

Mezi kotci

Jen co se blížím krokem k útulku, už slyším štěkot těch chlupatých hlídačů. Pomyslím si, že to tu je dokonale odlehlé místo. U branky čekám, až si mě někdo všimne. Je tu na ceduli napsáno, že nesmím vstupovat. Nevidím zvonek, nejspíš by ho ale stejně nikdo neslyšel. Dívám se na pána, který běhá v uličce mezi kotci od jednoho k druhému. Hned, jak si mě všimne, hlásím: „Dobrý den, volala jsem včera paní Slovákové. Přivezla jsem staré povlečení a deky a taky bych si chtěla vyvenčit nějakého pejska.“ To už pán míří ke mně, aby mě pustil dovnitř. Kolem pasu má kapsičku na pamlsky. „Ano, vím o vás, moc vám děkujeme. Můžete tu tašku tady někde položit,“ říká s vděčným úsměvem a vyzývá mě, abych šla za ním. Pokyn vyslechnu a vstupuji do oné uličky mezi kotci. Není téměř slyšet vlastního slova. Přepadá mě úzkost. Při pohledu na ty štěkající chlupáče zamčené v kotcích se mi hrnou slzy do očí. Kotce jsou prostorné a čisté, ale přepadají mě myšlenky, jaké příběhy těchto opuštěnců musí být za nimi. Čím si někteří z nich museli projít, než se dostali sem, na místo, kde sice jsou zavřeni v kotcích, ale zaměstnanci útulku se jim snaží dát co nejlepší péči a lásku.

Oči jako dva knoflíky

Hned po mé pravici v prvním kotci si všímám béžového pejska vřele mávajícího ocáskem s poškozenou packou, který na mě jako jeden z mála neštěká. Má vrozenou vadu, ale vypadá tak mile, mladě, přátelsky. Na jmenovce na svém kotci má křídou napsáno jméno. Jmenuje se Rico. Pán mě ale vede k jinému kotci. Ukazuje na malinkou černou fenku hned naproti Rica. „Vezmete si tady Sindy. Vyberu vám nějaká vhodná vodítka. Lepší jsou dvě, pro případ, že by se vyvlíkla. Je taková bázlivá, bojí se hlavně cyklistů,“ upozorňuje. Sindy má oči jako dva knoflíky. Je klidná a je vidět, jak už se těší na procházku. Pán vybere vodítka a vlézá do kotce k Sindy, aby mi ji připnul a vyvedl z kotce. Shýbám se k Sindy, abych se s ní seznámila. Sindy mě hned oblizuje. Je tak přítulná a mazlivá. „Na jak dlouho můžu jít Sindy vyvenčit?“ ptám se a pán mě hned informuje, že venčení je dobré si naplánovat minimálně na půl hodiny. Po domluvě určitě můžete venčit i déle. „My si mezitím uklidíme kotec,“ říká mi s úsměvem.

Mlčky vycházím se Sindy po boku brankou z útulku a míříme si to jako dvě dámy na cyklostezku. Sindy jde klidně, nicméně vesele. Nějaké cyklisty sice potkáváme, ale bez problému je necháváme projet. Po cestě se potkáváme s další malou černou fenkou jménem Bibi. Sindy ji zná, je to sousedka z útulku. I Bibi má svůj příběh a jistě další etapa jejího příběhu v tento den započne. Se Sindy se procházíme po cyklostezce i po louce. Po nějaké době se Sindy začíná ohlížet po svém dočasném domově. Je na čase se pomalu vrátit.

V útulku nás už s úsměvem zdraví paní Slováková, která před chvílí do útulku dorazila. Doprovázím Sindy k jejímu kotci, kde na ní už čeká miska s jídlem a první pracovnice tu zrovna skončila s úklidem. Hned si všímám nového designu v jejím pokojíčku. A mám radost. Poznávám totiž bílo-zelené prostěradlo, které jsem přivezla, a teď Sindy slouží jako koberec.

V útulku se potkávám a seznamuji s panem Hurdálkem a jeho synem, kteří se zrovna vrátili z procházky. Zrovna vyvenčili již druhého psa jménem Ron. Pan Hurdálek mi prozrazuje, že jsou v útulku poprvé a že přijeli z Náchoda. Také se dozvídám o úmrtí jejich pejska, jenž odešel o svátcích. „Pejsek nám chybí. Zatím se ale rozmýšlíme, tak chceme alespoň takhle pomoci. Ještě jednoho si na venčení vezmeme, viď?“ povídá a mrká přitom na syna. Chlapec s úsměvem přikyvuje.

Bibi čeká nová domov

Mezitím se do útulku vrací Bibi v doprovodu staršího muže se ženou. Ujímá se jich paní Slováková s dotazem: „Tak si Bibi berete?“ Oba hned přikyvují. „Já vám tady mezitím, co jste byli na procházce, připravila očkovací průkaz a darovací smlouvu,“ říká paní Slováková páru a ukazuje mu všechna očkování, která má Bibi už za sebou, a vysvětluje jim následnou vhodnou péči... Manželé, kteří si přijeli pro Bibi, pocházejí až od Dvora Králové nad Labem, si už Bibi přijeli vyvenčit po čtvrté a teď si ji konečně odvážejí domů. „Nám předchozí fenka taky umřela. Jelikož bylo doma prázdno, chtěli jsme si nějakou zase pořídit. Měli jsme jasno, že bychom si chtěli vzít nějakou fenku z útulku,“ říkají mi manželé, kteří si pejska nadšeně odvádějí k autu.

V útulku zvířátkům poskytují veškerou péči veterinární. Při samotné adopci zájemce nehradí žádné poplatky. Adopce je velmi individuální, ale určitě není nijak složitá. Zájemci musejí prokázat, že o opuštěné zvíře mají zájem. Zvířátko si může osvojit osoba starší osmnácti let a s platným občanským průkazem. Před samotnou adopcí je také nutné si dobře promyslet, zda má zájemce na zvířátko dostatek času a doma vhodné podmínky k chovu. Někdy je třeba i jisté dávky trpělivosti, některé kočičky nebo pejsci mají za sebou různé i nehezké vzpomínky. Fenku Bibi například její předchozí pán zavíral ve sklepě. Je také třeba počítat s tím, že mazlíček může mít různé zlozvyky, které se pracovníkům v útulku nepodařilo odhalit. O všem ostatním jsou pak zájemci o adopci informováni, nebo se mohou na cokoliv zeptat a nechat si poradit.

Existuje ale ještě další možnost. „Jestliže si zvíře někdo z jakéhokoliv důvodu nemůže osvojit, a přesto by chtěl pomoci, je možná Virtuální adopce. Jde o adopci, při které pejsek nebo kočička zůstávají bydlet v útulku, ale virtuální majitel mu přispívá měsíční částkou,“ vysvětluje paní Slováková. Pokud by nastala situace, že si zvířátko někdo adoptuje, virtuální adopce bude ukončena, případně převedena na jiné zvíře. Svého oblíbence mohou lidé i jezdit venčit. „Jsme moc vděčni za jakoukoli pomoc a ten hřejivý pocit za to stojí. Jak se píše na naší webové stránce, koupit si pejska, je jen otázkou peněz, ale vzít si pejska z útulku, je věcí srdce,“ uzavírá paní Slováková.

Více informací na www.mpbroumov.cz a všechny čekající na peróně jejich nádraží najdete i na Facebooku Útulek Broumov.

Tento článek byl podpořen Journalismfund Europe v rámci výzvy Local Media for Democracy a vznikl na Simulátoru žurnalistiky, který pořádal zpravodajský web Naše Broumovsko.