Kladsko. Poláci a Češi. Co o sobě víme?

JINDŘICH HORKEL

Sobota, 15. dubna 2017

Sdílet na:

Vyhnání původních obyvatel z Broumovska poznamenalo lidi i krajinu. Přišli lidé, kteří zanechali své širší rodiny ve vnitrozemí.

Poláci na druhé straně hranice, i po zkušenostech z roku 1939 se Sověty, utíkali, celé rodiny, stovky kilometrů až někde z východu z Litvy a z Ukrajiny do částí německého, bývalého rakouského, Slezska. To od počátku 1. tisíciletí z velké části patřilo Českým panovníkům, až je Marie Terezie prohrála s pruským Bedřichem Velikým. Po konci II. světové války zdejší Němci museli opustit svou vlast stejně jako Němci sudetští.

Mluvil jsem o tom se svým dlouholetým kamarádem Leszkem v kavárně Sisi v polských Lázních Kudova. Jeho žena o něm říká, že je "čechofil". Jak ho znám, má úžasný rozhled o historii a dění v Česku. Možná stejný, jako v Polsku. A dovede srovnávat.

Mimo jiné řekl: "Kolik let jsme žili pod nadvládou cizích zemí. Češi, Slováci, Poláci. A dnes jsme svobodní. Kdyby se na to někdo podíval historicky, musel by být šťastný. Místo toho jsme na sebe jak psi. Ve sněmovně je to u vás stejné jako v Polsku. I vláda – to je tragické. Malý stát a hádáme se. A zase nacionalismus. Dokud se národy s láskou neobejmou, nejen Poláci, Češi, Slováci, nejenom Němci, nebude dobře. Naděje je mládež. Státní hranice otevřené – plakali jsme radostí. A dneska je problém. Vizi, že se budeme setkávat, Poláci, Češi, Slováci nebo Němci svobodně a neomezeně, pít kávu, čaj nebo na pivo, obdivovat krásy, které všude jsou trochu jiné, tu snad už ti mladí nepošlapou."

Nechali jsme evropskou politiku a vrátili se k situaci na Broumovsku a v sousedním Kladsku. Lešek pokračoval: "Po konci světové války byl problém. Kladská země byla odpradávna Česká země. Na konci světové války patřila Prusku, "vítěznými mocnostmi" byla dohodnuta hranice na Nise. Konec války, v Polsku komunistická vláda. Na jaře, v létě, na podzim, i na začátek zimy 1945 převážejí lidi od východních hranic "původního" Polska, které už neplatí, nejvíc ze západní Ukrajiny (Lwów, Stryj, Sambor) na západ. Majetek, co unesli na zádech. Tragédie. Němci odtud utekli a Poláci o tom nechtěli mluvit. A samozřejmě to všechno zachránili Sověti, jako u vás. Velkorysost Stalinova: 1948 Československo, 1956 Polsko, pak Maďarsko... Důsledky dodnes. Naši rodinu přihnali do Kladska. Dole ještě bydleli Němci, nahoře my. Pak je odsunuli. Nechali i sůl v kredenci. A Poláci se báli, protože nikdo nevěděl, zda zůstane nebo také půjde. Němci říkají, že byli vyhnáni, my z východu jsme asi "chtěli"?

Otázku jistot a strachu obyvatel, že se původní vlastníci vrátí, odbyl Lešek slovy: "Zatímco u vás udělaly tlustou čáru Benešovy dekrety, i když chápány jako nespravedlivé, polský stát nic tak razantního neudělal a to musel vyřešit čas... Dnes už potomky původních vlastníků k těm budovám, zahradám, polím nic neváže."

O tom, že každý národ je jiný a jinak nese křivdy nebo ponížení, svědčí i poválečný vývoj. Zatímco u nás došlo k nějakému vzepření až v roce 1968, v Polsku bylo povstání krvavě potlačeno už v roce 1956. A Lešek připomněl ještě jednu významnou událost, nejen pro Poláky. "Obrovský problém byl pro komunisty rok 1965, kdy polský episkopát pod vedením primase Stefana Wyszynskiho poslal zprávu německým biskupům v Západním Německu, volající po usmíření. "Udzielamy przebaczenia i prosimy o przebaczenie" - My odpouštíme Vám a vy odpusťte nám. To byl začátek nových nejen polsko-německých vztahů."

Leškovi se vybavovaly nové a nové, většinou bolestné vzpomínky, které se mi těžko poslouchaly. Měl jsem v životě větší štěstí než on, že jsem na Broumovsko přišel až počátkem tohoto století. S úctou hledím na své spoluobčany, kteří to přežili. Nakonec se Lešek přece jen vrátil k obavám a důsledkům dlouho nevyjasněných majetkových poměrů po odsunutých Němcích: "Dodnes nejsou vyřešeny všechny majetkové vztahy. Šlechtická sídla, kostely, ale i některé venkovské domy, statky. Byla doba, že se zdálo, jakoby se chtěli původní majitelé z Německa vrátit. Mnozí starší lidé to ještě mají v sobě, pro mládež to už naštěstí není problém. Po válce se stávalo, že Poláci obsadili statek a topili dřevem z vytrhaných podlah, protože se Němci vrátí, tak jim to tu zničíme. A dodnes se vlastnický vztah úplně nenavázal.

Původní osídlení je v Polsku na východ od Opole, tam lidé byli, jsou i budou stále. Tam to je "moje země, můj majetek". U nás jakoby tu nikdo nebyl. Byl – nebyl – dnes jsme tu my... Je to problém této země. Je to tu smíchané z Polska, z různých oblastí, a různí lidé. Moc lidí z Kladska odjelo do centra Polska. Změna v Polsku přichází až s Evropskou unií. Možnost získat dotace a granty nutí stát k přijetí nových zákonů a vypořádání poměrů. A věci se začínají měnit. Staří zůstávají na vesnici, mladí jdou do měst. Lidé z měst, co mají peníze, vykupují pozemky, statky, hlavně lidé před důchodem, a opravují."

Tu se Lešek rozplýval nad festivalem Za poklady Broumovska, nad aktivitami v Neratově a v dalších místech i na polské straně hranice. Jistě jsme rádi všichni, že začínáme žít jako dobří sousedi a mít k sobě stále blíž.

Fotografie Broumova Jana Wienerová