Kulturní zážitky Stanislava Pitaše

STANISLAV PITAŠ

Čtvrtek, 16. října 2014

Sdílet na:

Vážení spoluobčané, dovolte mi, abych se s vámi podělil o své kulturní zážitky z minulého měsíce v našem regionu.

V sobotu 20. září dopoledne jsme byli na znovuotevření kostela sv. Markéty v Šonově s komentovanou prohlídkou v rámci cyklu (Ne)tušené souvislosti. Je to úžasný pocit, když vidíte tuto historickou památku po mnoha a mnoha letech v tomto stavu. Ještě přede dvěma lety byla některá místa pro návštěvníky nebezpečná. Kostel sám byl ve velmi neutěšeném technickém stavu. Vím to, neboť v kostele již řadu let pořádám koncerty a vždy jsme museli tato místa zabezpečit tak, aby se žádnému návštěvníkovi nepřihodilo nějaké neštěstí. Kostel spíše okna neměl, než měl a tak jsme je museli před každým koncertem zadělávat alespoň igelity, abychom zamezili průvanu a případně nepršelo na posluchače.

Dnes má kostel novou střechu, okna, mříže na nich, natřené věže a okapy. Když už jsem u těch okapů, tak i když jsem laik, tak si myslím, že se tam neměly dávat od okapů svody (které budou podmáčet základy stavby, protože končí 20 cm od ní)), nýbrž chrliče, které by v dostatečné vzdálenosti chrlily vodu od kostela. A námitka, že by dopadající voda ničila fasádu, je blbost, neboť kostel nemá fasádu až k zemi. Po celém obvodu kostela je 1,5 metru vysoká pískovcová podezdívka. Takhle úzké svody, na tak velkou odváděcí plochu, nemám ani já na svém podstatně menším domě. Už vidím, jak je bude kdo čistit. A co dokáže rozpojený svod je krásně vidět na bývalé restauraci Regina v Broumově.

I když jsem nadšený z opravy sv. Markéty, tak si nemohu odpustit těchto pár, dle mého názoru, nedostatků, jako jsou výše zmíněné okapy a dále skla v nových oknech. Byli jsme upozorněni nadšenou pracovnicí kulturní péče na to, že některé skleněné tabulky v oknech nejsou špinavé, ale že byla snaha vrátit i původní sklo. Nevím, školy nemám, ale selský rozum snad ano, a toto je pro mne informace o ničem. Kostelu, jeho historickému významu a poslání to na jeho důstojnost nepřidá. Prostě si myslím, že když se dávají nová okna, tak se mají dát i nová skla, obzvlášť v tak nedostupných místech. Spíš by mne zajímalo, jaký historický význam mají ty popraskané skleněné tabulky. Jak v této výšce a s mřížemi před okny, bude někdo vyměňovat to popraskané sklo. A upozorňuji, že se nejedná jen o pár tabulek.

A když už na tomto znovuotevření byla i paní Burešová z památkové péče v Broumově, tak mi nedalo se nezeptat na osud fary v Šonově. Nestačil jsem se divit, jaký zájem mají památkáři o kulturní památky. Co všechno dělají na její záchranu. Když jejich činnost porovnám s rokem 2010, kdy jsem jako místostarosta Šonova, žádal, aby donutili majitele této významné památky pana Študenta, něco dělat na její záchranu, a aby neohrožovala svým technickým stavem občany obce, tak nyní žasnu. Neudělali NIC. Jestli berou jako úspěch to, že pana Študenta konečně po několika letech viděli na vlastní oči, tak to opravdu smekám. Už v roce 2010 jsem paní Burešové říkal to, co dneska. Na některé lidi prostě dobrá vůle a slovo neplatí, ale finanční postih. Proto by mne zajímalo, jestli památkáři využili svého práva a udělili pokutu (v jaké výši) panu Študentovi za to, že ničí co oni mají v popisu práce chránit. Znám případy, kdy památkáři vyloženě buzerovali kvůli prkotině a zde se podílejí na holocaustu.

Na závěr musím poděkovat pánům Dědovi a Lanžimu, protože jsem přesvědčen, že bez nich by kostel v Šonově dál chátral. A nejen v Šonově. Hluboce si vážím jejich práce a snahy. Přeji jim mnoho sil, a aby neztráceli naději a víru, že jejich energie není někdy patřičně oceněna. Doufám, že jsme z Šonova nebyli s Dášou a manželi Brandejsovými jedinými, kdo si přišel vychutnat tu radost do sv. Markéty. Díky výše zmíněným pánům je sv. Markéta opět středem zájmu odborníků a široké odborné veřejnosti. Je třeba si uvědomit, že obec Šonov bez kostela sv. Markéty je jaksi o ničem.

Pánové, hluboce se klaním.

Téhož dne jsme byli pozváni do Hejtmánkovic, kde se odehrávala neskutečná akce pro dospělé a děti. Svatba Polárky a Cukříka, dvou poníků. V naprosto dokonalém prostředí Jízdárny a přilehlém okolí se bavily stovky lidí. Dokonalý catering zajistilo Centrum Walzel s profesionální obsluhou. Počasí přálo a tak si všichni přišli na své. Hlavně děti, pro které byly připraveny různé soutěže a hry. Samozřejmě i jízda na koních. Ovšem, co byl dle mého vrchol dne, byla přehlídka zvířat farmy Wenet. Protože farmu znám, tak vím, že se jednalo jenom o zlomek toho, co farma má. Naprosto dokonalé ustájení všech zvířat (tam by se měli někteří chovatelé učit) a perfektní prezentace farmy. Když si představím, že ještě večer před touto akcí pršelo, tak mne jímá hrůza.

Několikrát pánové Martin Netík a Martin Weber přivezli pár zvířat i k nám do Šonova, když jsme ještě dělali Dětský den, protože to mělo ještě význam, tak si zhruba umím představit tu úmornou práci a stres při nakládání a ustájení zvířat.

Prostě v Hejtmánkovicích v areálu Jízdárny jsem viděl vše propracované až do posledního detailu. Od toalet po neustálý úklid areálu. Stavebně dotažené věci hraničící s perfekcionalismem. Sem se měli přijet podívat někteří občané z Šonova, aby viděli, jak má vypadat akce pořádaná pro veřejnost. Je totiž nemyslitelné v dnešní době pořádat třeba rybářské závody bez toalet a občerstvení provozovat z kufru auta. To není o penězích, ale o buranství a neúctě k soutěžícím a divákům. Představa, že toto všechno mohlo být v Šonově, mne dojímá. Jak mi totiž povídal Mirek Netík, tak původně chtěl koupit v Šonově Šolcovnu, ale kvůli závisti některých lidí ke koupi nedošlo a svůj podnikatelský záměr zrealizoval v Hejtmánkovicích.

Další výlet jsme si udělali v sobotu 27. září. Vyrazili jsme s přáteli na Slavnosti piva do Meziměstí do Walzlovky, a musím konstatovat, že jsme udělali dobře. Ač chci či nechci, profesionální deformaci se nevyhnu a vše posuzuji okem člověka, který se 25 let pohybuje v pohostinství a pořádáním kulturních akcí. Umím si alespoň trochu představit, co obnáší zajistit hladký průběh takové slavnosti. Už jenom ty přípravy včetně propagace musely být šílené. Pohled na tento barák a jeho interiér je neskutečný. Když si vzpomenu, že ještě před třemi lety rostly stromy z oken a dneska je to chlouba nejenom města Meziměstí, nýbrž celého kraje.

Když mi kdysi Pavel Netík vyprávěl, jaké má plány s touto ruinou, tak jsem zprvu nevěděl, zda si ze mne nedělá legraci. Měl jsem obavy, že pro jeho plány je tento region malý a kupní síla obyvatel nedostatečná. A co si budeme namlouvat i závist, obzvlášť v tomto výběžku, hraje svoji významnou roli. Ale časem jsem poznal, že Pavel ví přesně, co chce, a zaplať pánbůh za tyto lidi, kteří se nezaleknou velkých výzev.

Někomu se může zdát, že bratrům Netíkovým pochlebuji, ale jsem člověk, který dokáže ocenit dobře odvedenou práci, a nestydím se za ni veřejně poděkovat. Život není o tom někoho pomlouvat a přát mu jenom to nejhorší. Já lidi, kteří dokáží vymyslet a vytvořit pracovní místa pro druhé a dělají něco nad rámec společenské normy, uznávám a hluboce se před nimi klaním. A je jedno, zda to jsou Mirek a Pavel Netíkovi, nebo pan farář Martin Lanži s panem Jakubem Dědem. Je mi také jasné, že takových nebo podobných lidí je zde víc a i jim patří můj obdiv.

Nová Walzlovka bude mít brzo první narozeniny, přeji ji, aby měla dostatek slušných hostů a štěstí na personál.