Meziměstský divadelní soubor J.K.Tyl si opět zahrál v Broumově a s úspěchem

ANTONÍN KOHL

Středa, 9. května 2012

Sdílet na:

Diváci v Broumově měli možnost zhlédnout divadelní komedii Antonína Procházky Klíče na neděli. Komedie o době nedávno (nebo dávno?) minulé. Ale o hře víc nenapíši. Kdo chtěl, viděl a bavil se. Kdo ne, škoda slov. Sešel jsem se v divadle v Meziměstí těsně před další zkouškou s režisérkou Irenou Kozákovou a principálem souboru Janem Kašparem, abych se dozvěděl zase něco víc o meziměstském souboru.

Jak se vám v Broumově hrálo a jaký pocit jste měli z odezvy diváků?

Režisérka Irena Kozáková: V Broumově se hrálo dobře, jako vždycky. Vždyť část našeho souboru jsou herci ze souboru broumovského a tak do Broumova jedeme vždy částečně na domácí půdu. A broumovský divadelní divák je dobrý divák. Dokonce je znát, že se v Broumově vytvořil stálý okruh lidí, kteří do divadla chodí pravidelně a mají divadlo rádi. Na jejich reakcích je to pak pochopitelně znát.

Jsem pochopitelně velice rád, že divadlo v Meziměstí si dokázalo udržet a provozovat soubor, který drží laťku kvality představení vysoko, a tak nejenže dobře navázal na dlouholetý a kvalitní meziměstský soubor Marie Boháčové a Míly Hladíka, ale po již mnoha letech fungování nového souboru v režii Ireny Kozákové mohu napsat, že je místy i lepší, zejména v komediální rovině. A vypěstoval si také svého skalního diváka, který když si přečte, že hraje soubor meziměstský, neváhá a jde do divadla. K tomu jistě pomáhá výběr divadelních her. Jak je vybíráte?

Především a hlavně s ohledem na diváka. Hrajeme pro diváky a ne pro poroty. I když soubor, pokud chce postoupit na postupových přehlídkách někam dál, tak se porotě prostě nevyhne. Ale nějak se nám ekluje dělat představení „avantgardněmoderně" pro obdiv poroty, zatímco divák by už spokojen nebyl. Stále u nás vítězí představení v klasickém střihu, na který je divák zvyklý, vyžaduje jej a my necítíme potřebu si diváky odradit.

Pak byl výběr hry ovlivněn také tím, že jsem chtěla, aby hrály všechny ovečky souboru. Takže jedno z hledisek je vybrat hru, která je vhodná pro náš soubor jak podle počtu herců, tak jejich schopnosti pro jednotlivé role. A pak ještě hledisko divadelního diváka, který miluje komedie. Pročetla jsem mnoho her a do jedné jsem se doslova zamilovala. Jenže finanční podmínky a požadavky autorského práva byly takové, že bychom na to prostě neměli ani náhodou. I to je jistý důsledek naší doby. Naopak ke cti autora Klíčů na neděli pana Antonína Procházky slouží, že nám osobně poskytl autorská práva za symbolickou korunu.

Co vás se souborem čeká nyní?

Co nás čeká a nemine je postupová divadelní přehlídka v Miletíně. Moc se těšíme, a proto ze mne víc nedostaneš. Divadelníci jsou vždy pověrčiví na zakřiknutí. Ne proto, že by to byli nějací strašpytlové, ale proto, že to prostě funguje. Jak víš, my nyní fungujeme tak, že děláme jednu hru za dva roky. Jeden rok nacvičujeme a jeden rok jezdíme a hrajeme. Je to tím, že vytíženost herců i v jejich povoláních je taková, že větší angažovanost na divadlo by ani nebyla možná a z činnosti sloužící pro pobavení by se stala řehole na mučidlech, a to by bylo kontraproduktivní. Jednou jsme to zkusili, ale byla znát silná únava, objevila se i obávaná „ponorka" a tak honem pryč. A vše je zase dobré. Divadlo se musí dělat pro radost. Diváka i herce, včetně režiséra.

Jak finance? Peněz je vždycky málo. Jak jste na tom v „úsporné době"?

Principál souboru Jan Kašpar: Málo, ale zatím je kde prosit. Město nás podporuje. Naštěstí máme v divadle zdarma celé zázemí, bez něhož soubor nemůže vůbec existovat. Město nám dále dávalo 10.000 korun, letos to už ale bude 7.500 korun. A s tím musíme vyžít. Přitom náklady všude rostou. Doprava, autorská práva, materiál na kulisy nebo kostýmy a rekvizity, pokud si vše neseženou herci nějak doma, nebo u přátel. Přepravujeme se autobusem. Včetně kulis a rekvizit v přívěsu.

Jak se soubor baví mimo vlastní divadla. Existuje ještě něco takového?

Režisérka Irena Kozáková: Ale ano. Jsme družná banda. Není to sice jako za starého souboru, kdy se na Meziměstských divadelních hrách juchalo na Provizorce i s hostujícími soubory do tří hodin ráno. Doba je jiná. Ale dokážeme se sejít třeba na zahrádce a pobavit se tam. Není to často, ale bývá to moc hezké. V Miletíně budeme teď spát i s řidičem autobusu v campu, tak se asi také dobře pobavíme. Některé soubory jezdí jen auty. Aut musí být několik a řidiči pak bývají bez piva k večeři smutní, a to se přenese i na ostatní. Nám vyhovuje autobus.

Co byste rádi ještě sami dali do našeho rozhovoru?

Režisérka Irena Kozáková: Chtěla bych tady opravdu pozlatit naše divadelní techniky. Jiřího Žemličku, Toníka Zeleného ve zvukové a osvětlovací kabině, dědu Jiřího Kašpara coby výtvarníka, architekta scény a malíře plakátů, ale i Honza není jen principál, ale mákne i fyzicky. Třeba na tvorbě ruchů a zvuků pro současnou hru se prostě zvukař i Honza nádherně vyřádili. Bez dobře fungujících světel, zvuků, ruchů a pěkné a funkční scény by herci měli sotva úspěch. Kvalita divadelního představení je výsledkem všech. A na techniku není vidět ani při děkovačce. Jsou to mravenečkové v pozadí. Ale důležití.

Děkuji paní režisérce Ireně Kozákové i principálovi souboru Janu Kašparovi za ochotu i čas na rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů. Nejdříve v Miletíně.

Foto Jan Záliš