Odpověď Stanislava Pitaše na anonymní reakce

A už vůbec mne ani ve snu nenapadlo, že jednoho dne sám pocítím, jak chutná bezmoc a bezpráví. Drtila mne zoufalá zbabělost mých rodičů, posléze kamarádů i celé společnosti. A já měl pocit, že z jejich strachu se odvíjela všechna neštěstí naší země a já měl čím dál větší důvod nenávidět režim, který z mých rodičů, kamarádů a z takřka celé společnosti dělal poslušné ovce. Všudepřítomný strach ze systému, který si lidé DOBROVOLNĚ zvolili při volbách do Národní fronty, z některých lidí dělal neskutečná monstra, která se neštítila ničeho. Druhá skupina lidí, aby si nezadala s režimem, si raději nechala trhat mandle konečníkem, aby nemusela otevřít ústa. Režimu se, až na pár výjimek, podařilo společnost zpacifikovat. Lidé si začali namlouvat (ulehčovat svému svědomí), že nemá cenu močit proti větru, že se stejně nic nezmění a že i ty dlouhé vlasy u mladých mužů si zaslouží pohrdání a trest, neboť „se to nenosí". Strana a vláda měla jiné představy – jiný vzor o mladém člověku.

A to byl do jisté míry hlavní důvod, proč jsem začal nosit dlouhé vlasy. Prostě jsem chtěl nějakým způsobem dát najevo, co si o komunistickém zřízení myslím. Byl to v době mého mládí jistý protest. Než jsem časem pochopil, že daleko účinnější je pero a papír. Začal jsem psát stížnosti na příslušníky StB, na funkcionáře KSČ a jiné šmejdy, které jsem posílal na patřičná místa. Vždycky jsem se ale řádně podepsal. Prostě jsem chtěl nést následky svého jednání. Tím narážím na dnešní anonymy. Takhle by mě to nebavilo. Takhle to dokáže každý pitomec. Podporoval jsem petice a hladovky za propuštění politických vězňů. Distribuoval a rozmnožoval jsem samizdaty a půjčoval exilovou literaturu, kterou jsem vozil z Hrádečku a z jiných míst. Byl jsem na rozdíl od mých rodičů přesvědčen o tom, že tato práce má cenu. Myslel jsem si, že přispěji k sebevědomí společnosti. Doufal jsem, že to může mít společensko-očistný význam. Dělal jsem to ze dvou důvodů. Jedním z nich bylo to, že jsem o svém počínání byl přesvědčen, že je to správná věc. Druhým důvodem bylo znechucení nad lidmi, kteří stagnovali. Nechali se bez boje zařadit do pasivní polohy a zcela ji přijali. Již neměli svoji vlastní fantazii, svoji hrdost.    

Ovšem fašistický režim Komunistické strany svými ataky vůči Chartě 77 mnohé lidi začal přesvědčovat o tom, že ne každý čistič výloh, topič v kotelně, přikulovač sudů v pivovaru či dlouhovlasý muž musí být automaticky nevzdělanec, nepřítel nebo chuligán.

Moji rodiče zavčasu poznali, že cesta, kterou jsem se vydal, není rozhodně jednoduchá, že není pro slabochy, ale, že je spravedlivá. Otec již zapomněl na svoji ruku, kterou jsem mu zlámal, když mě chtěl ve spánku ostříhat. I já mu odpustil. Naopak bych řekl, že začal být na mé chování a kriminály pyšný, i když je snášel neblaze. Matka začala veřejně kriticky pojmenovávat bolševické sračky a obhajovat mé vlasy se slovy, že na vlastní kůži poznala, že v žádném případě nelze soudit člověka podle toho, co má na sobě. Po posledním mém odsouzení již byla upoutána na lůžko a přesto bombardovala Okresní prokuraturu nemilosrdnými dopisy, kde psala, že je pyšná na to, co dělám. A přitom musela vědět, že se již nikdy neuvidíme. Neškemrala o přerušení mého trestu, abychom se alespoň mohli podržet za ruku a v tichosti se rozloučit. Věděla, že bych tento milodar od bolševické lůzy nikdy nepřijal. Vždycky jí a mně šlo o to, abych šel z kriminálu vzpřímený, nezlomený. Tu radost komoušům bych nikdy neudělal. Bylo mi jasné, že když si pohrávám s hovnem, že musím umět nést následky.

Nechtěl bych, aby to, co jsem nyní napsal o svých rodičích, vyznělo tak, že jsem jimi pohrdal či je přehlížel. Naopak, nesmírně jsem si jich potom vážil a respektoval. Vozil jsem jim samizdaty a živě se zajímali o činnost CH77. I když jsou již několik let po smrti, tak jsem stále hrdý na to, že dokázali odolat komunistické propagandě a nikdy si s touto zločineckou organizací nic nezačali. A kamarádi? Přátelství, která vznikla v době temna, bez mobilů a internetu, přetrvávají dodnes. Tyto vztahy byly kaleny výslechy StB a jinou persekucí. Scházíme se do dnešních dnů a máme si stále co říct.         

Myslím si, že se to moc dneska nenosí. Nechceme nebo nedokážeme sdělovat přátelům a svému okolí, co si myslíme a jaká je pravda, a zpečetit toto svým podpisem. Vždyť i rozchody neřešíme z očí do očí, ale smskou. Dokud se nebudeme chovat zodpovědně sami, tak jakým právem to chceme od těch zločinců na Hradě, ve vládě a parlamentu?

Trochu mne mrazí, jak někteří reagují na kandidaturu Vladimíra Franze na post prezidenta ČR. Ano je počmáraný od hlavy až k patě. Já sám na svém těle nemám vytetovanou ani tečku, ale ani ve snu mne nenapadlo ho podle toho soudit. Cožpak za ním není vidět práce, kterou vykonal.   Ano jistě není vyžraný jako bývalý ministr Kocourek, který uměl tak bravurně odklánět miliony, kterými okradl svoji rodinu. Zcela jistě by se nezúčastnil takového trapného divadla, které předvedla bývalá ministryně Parkanová, když kdákala společně s kotlíkářem Janem Vyčítalem v předvečer Bushovy návštěvy song na podporu amerického radaru. To opravdu tohoto establishmentu nemáte dost? A mohli bychom JUDr. Franze srovnávat s dalšími darmožrouty z nejvyšších pater politiky, ale je to zbytečné. Kdo chce dojít k poznání, ten si cestu najde. Informací o Vladimírovi Franzovi je na internetu dost. Právě nyní se domlouváme, že by mohl v říjnu dorazit do Šonova, takže pokud to dopadne, budete mít možnost se s ním sejít i osobně. Já s tím, jak pan Vladimír Franz vypadá, žádný problém nemám a rozhodně budu raději, když mě bude ve světě zastupovat potetovaný prof. JUDr. Vladímír Franz než zloděj Václav Klaus. PROSTĚ JÁ CHCI ZMĚNU A TU MI NIKDO Z OSTATNÍCH KANDIDÁTŮ PROVAŘENÝCH STRANICKOU POLITIKOU NEMŮŽE ZARUČIT! BYLO BY TO Z BLÁTA DO LOUŽE.

Doufám, že v tomto textu najdou také odpověď všichni ti, kterým leží v žaludku můj syn Martin, který je ve výkonu trestu za loupežná přepadení. V žádném případě nemohu souhlasit s tím, co udělal. Ale také jsem neměl žádnou šanci to nějak ovlivnit. Ve společné domácnosti s Martinem a jeho matkou jsem žil půl roku, a to, když se narodil. Mohu jenom doufat, že z vězení si vezme to málo dobrého, co vězení nabízí (doplnit si vzdělání, jazyky apod.) My spolu nijak nekomunikujeme, neboť můj pohled na celou věc se radikálně liší od pohledu jeho. Toto je má jediná a taky poslední reakce na anonymní hrdiny. Vážím si každého, kdo má vlastní názor, byť s ním nemusím souhlasit, ale lidmi, kteří se schovávají v davu a neumí se podepsat, tak s těmi se zahazovat nemíním. Zde je můj mail sgpitas@gmail.com a každý, kdo má skutečně zájem se o mně něco dozvědět, nebo chce se mnou o něčem polemizovat, rád odpovím. Tečka.