Počkáme, než ji utlučou. A zatím budeme klopit oči
Úterý, 1. dubna 2014
Potkáváme ji po Broumově. V ulicích, v centru na náměstí, někdy samotnou, někdy v hlučném hloučku. Je jí asi 45 a jmenuje se Věra. A většinou je ztřískaná k nepoznání.
Každý je strůjcem svého štěstí, praví jedno staré používané klišé. Nevím, neznám osudy této ženy. Samozřejmě, že je mi jasné, že si za svoji situaci převážně může sama. Její životní styl, její zodpovědnost, alkohol. Přesto si však při pohledu na její "zmalovanou tvář" říkám, proč si to nechá líbit? To už jí nelze pomoci? To jí už nemůže pomoci někdo jiný, když to evidentně nezvládne sama?
Povídá se, že když ji zmlácenou v bezvědomí přivezli do nemocnice, tak z ní pak tzv. na revers utekla. Ani policie neví, koho by měla obvinit z jejího utrpení. Respektive ví, ale ona to zapře a vrací se tam, kde to zase schytá.
Jednou jsem procházel kolem toho hloučku a zaslechl jsem jednoho z nich k ní mluvit: "Ty se nesměj, buď ráda, že máš ještě nějaké zuby". Styděl jsem se za sebe, že jsem neměl v sobě tolik síly, abych s tím "pánem" vytřel dlažbu. Pokud to někdo zvládne, uvítám, když uvidím někdy, taky tak v obličeji barevné, i její partnery.
Neobviňuji policii, ani úřady, snad ani rodinu. Ale tohle nemůže dobře dopadnout. A tak radši budeme klopit oči.
(Pozn. redakce - autor si nepřál zveřejnit své jméno. Jako ilustrační foto je použito logo občanského sdružení Rosa, které nabízí komplexní pomoc ženám - obětem domácího násilí)
