Poklona Broumovsku s vedoucím městské knihovny v Broumově Janem Meierem

JINDŘICH HORKEL

Sobota, 14. ledna 2012

Sdílet na:

Při příležitosti prohlídky výstavy „Michal Čepelka – Typohrátky, PC grafika", o které jsme na těchto internetových stránkách již psali, jsem se setkal s Janem Meierem, díky jemuž lze v Městské knihovně v Broumově nejen najít zajímavé knihy, ale občas i vidět díla lidí, o kterých jako naprostý laik vůbec nevím. I když mne třeba všichni ujišťují, že Čepelka je přes své mládí vlastně již známý grafik, obávám se, že nebýt Městské knihovny a jejího vedoucího, dověděl bych se o něm, a možná nás bude víc, za sto let z jeho nekrologu.

A to není první případ. Již před několika lety mne natolik zaujala výstava obrazů Josefa Lisáka z Police nad Metují, který maloval své obrazy převážně z „té druhé strany Broumovských stěn", že jsem jej navštívil v Náchodě, kam se později odstěhoval. Nezapomenu na jeho vyznání, když mi řekl: „Víte, já jsem maloval na Policku, chodil jsem do Machova, Stárkova, nahoru do skal, ale až ve svých sedmdesáti letech jsem překonal svůj odstup a odhodlal se nakreslit několik obrazů z Broumovska."

Takže mi nedalo, než se Jana Meiera zeptat: „Jak vy to děláte, že vždycky dokážete do knihovny přivést někoho, o kom vůbec nikdo neví nebo je to originální tvůrce. Když vezmeme třeba Josefa Lisáka. Toho jste objevil pro Broumovsko. Tak se mi to zdálo."

Já si myslím, že to tak není. Že to jsou lidi, o kterých se trošku ví. Konkrétně Michal Čepelka vystavoval již dvakrát na Náchodském výtvarném podzimu, je to student zdejšího gymnázia, který měl své práce na té velké souborné gymnaziální výstavě, je to náš čtenář, takže je to samozřejmé. A když člověk bydlí v Broumově 50 roků a ještě má trošku nějaká tykadla přes ty „stěny" (Broumovské stěny, které oddělují Broumovsko od ostatního území republiky – pozn.red.), tak není divu. Mám pár dobrých známých a přátel v takových těch výtvarných kruzích, řeknu třeba i intelektuálních, což zní sice skoro jako nadávka, ale já to tak neberu. Takže si o lecčem zajímavém řekneme. A když jste mluvil o panu Lisákovi, už před dávnými lety přišla nabídka ředitele Textilního muzea v České Skalici doktora Havlíka, že tam vystavuje nějaký pan Lisák z Police, jestli bychom neměli o jeho výstavu taky zájem. Vzali jsme ho k nám pozdě, to byla výstava, která měla patřit do radnice, do velké výstavní síně. Pak jsem teprve zjistil, že pan Lisák se s mojí maminkou zná úplně od dětských let. To jsou ty náhody, které pomůžou připravenému. Asi je to tím, že žiju dlouho a znám tady pár lidí.

Mne zaujalo, že jste na literárním pásmu pro důchodce loni na podzim ke každému autorovi, kterého jste tam prezentoval, dokázal říct osobní poznámku. Že jste se s těmi lidmi potkal. Kromě Jiráska, samozřejmě.

No to byl soused, jenom jsme se trochu minuli, asi o sto let.

Bylo to velice příjemné. Ty lidi něčím zaujmete nebo se k nim nějak vetřete?

Snažím se lidi, které se zvu, zaujmout. Když to budu dělat tak, jako to dělají někteří jiní kolegové, tak bych toho asi moc nepořídil. Napsat: „Vážený (kdysi soudruhu) spisovateli, zveme vás na besedu do naší knihovny" tečka, hotovo, to neumím. Ten člověk musí z našeho pozvání vidět, že o něj máme skutečně zájem, že o něm něco víme, že ho známe. Že ho máme rádi. Že to setkání bude mít smysl i pro něj. A trochu tam ještě vždy přihraji to Broumovsko, že jsme tady takoví stranou a že to je pro nás, a to je pravda, že to je pro nás vždycky událost, když sem přijede někdo takový.

Když sem ti vaší hosté přijíždějí poprvé, a vy se s nimi setkáváte na půdě Broumovska, dají se jejich reakce na toto naše prostředí nějak zobecnit?

Většinou jsou překvapeni a líbí se jim tady. Konec konců, pan Kundera po své návštěvě napsal, že „Broumov je konec světa, ale pěkný". Je pregnantní. Je zajímavé, že v broumovské regionální literatuře většina autorů z těch současných nebo z těch nedávných – Škvorecký, Jaroslav Červenka (Cervenka se píše, ten žije v Americe), a pár dalších – když píší o Broumově z doby, kdy jsme tady všichni vyrůstali (Jan Meier se v Broumově narodil – pozn.red.), tak to je, jako by si od nás pes kůrku nevzal, je to takové zvláštní. Ale ti, kteří sem přijedou, neříkám dnes, ti to berou jinak a jsou Broumovem okouzleni. Prostě líbí se jim tady a bývají překvapeni. Protože mají někdy zprostředkovaně ty informace o tom, jaký je to tady konec světa. Každý z nich si tu něco najde. Vzpomínám třeba na naprosté nadšení Petra Šabacha z guláše v hospodě na Střelnici. A většiny dalších z naší přírody, ale i z výstavnosti města, celé jeho dispozice.

Zrovna dnes jsem psal do Teplic nad Metují, kde dělají takové regionální portfolio zajímavých citací o městě. Knihovna je dává dohromady na své stránky. Tak jsem tam posílal takový kousek ze životopisu Egona Bondyho, z jeho vzpomínek na padesátá léta „Prvních deset let". V třiapadesátém roce tu byl na krátké brigádě, což nám řekl, když přijel na besedu sem do Broumova v roce 1991. Byl tady na brigádě na Bischofsteině jako zeměměřič. To jsme jeli zrovna na Bischofstein, vezl nás dr. Košťál z gymnázia, a ten Bondy tak jásal nad tím, jak tam je krásně a říkal: „Jezděte sem hodně, protože sem už dlouho jezdit nebudete. To až uvidí Japonci, tady bude závora, tady bude závora, sem se už nedostanete".

Tak tolik Jan Meier z Městské knihovny v Broumově.

Snad budeme mít sami tolik vůle a moudrosti, že tu přemíru krásna a dispozic k vnímání duchovních kvalit v našem prostředí budeme umět pro dobro, radost a povznesení druhých využít sami. Nebudeme čekat, až na to přijdou třeba ti Japonci. A dokážeme společně najít způsoby, jak předvést naše bohatství ostatnímu světu a současně tím povznést život nás tady. Jak jsem kdysi četl na jednom plakátu: „Broumovsko není ráj na zemi, ale hodně se mu podobá."