Ředitel broumovského gymnázia, Karel Výravský, končí a bilancuje

RENÉ HERZÁN

Pátek, 13. července 2018

Sdílet na:

Po 15 letech končí ve funkci ředitele Gymnázia Broumov Karel Výravský. V následujícím rozhovoru bilancuje uplynulé roky a hodnotí školu i celé školství.

Proveďte nás prosím svým profesním životopisem!

Narodil jsem se 27. dubna 1959 v Náchodě. Po absolvování Gymnázia v Náchodě jsem byl přijat na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové k oborovému studiu učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů český jazyk - občanská nauka. Toto studium jsem ukončil státní závěrečnou zkouškou v roce 1983. Pro nedostatek učitelských míst mé aprobace jsem v srpnu 1983 začal pracovat jako vychovatel ve Středním odborném učilišti textilním ve Velkém Poříčí. V říjnu 1983 jsem nastoupil jednoroční základní vojenskou službu. Po návratu z této služby jsem začal od října 1984 pracovat ve Středním odborném učilišti textilním ve Velkém Poříčí jako učitel všeobecně vzdělávacích předmětů. Zároveň jsem byl i třídním učitelem. V roce 1987 jsem absolvoval kurz vedení školních knihoven a stal jsem se vedle funkce učitele vedoucím školní knihovny. V roce 1986 jsem byl jmenován do funkce výchovného poradce a zároveň jsem zahájil dvouleté specializační studium výchovných poradců na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studium jsem ukončil v roce 1988.

K 1. září 1988 jsem přešel do Středního odborného učiliště strojního a elektrotechnického v Hronově, kde jsem od února 1989 vykonával funkci zástupce ředitele pro teoretické vyučování. V roce 1990 jsem však pro názorové neshody s novým ředitelem školy z této funkce na vlastní žádost odešel a vrátil jsem se na Střední odborné učiliště textilní ve Velkém Poříčí jako učitel.

V 80. letech minulého století jsem se hodně věnoval prohlubování své odbornosti v českém jazyce. Pravidelně jsem se začal účastnit činnosti Jazykovědného sdružení při katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty v Hradci Králové. V září 1985 jsem úspěšně vykonal státní rigorózní zkoušku z teorie vyučování českému jazyku a byl jsem v roce 1986 promován doktorem pedagogiky. V témže roce jsem na katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty v Hradci Králové začal jako externí učitel přednášet dějiny slovenské literatury a teorii literatury. Svou činnost na katedře jsem však na počátku 90. let minulého století ukončil v souvislosti s nástupem na Gymnázium v Broumově, kde jsem se stal učitelem v roce 1991, a dojíždění z Broumova do Hradce Králové bylo neúnosné. V první polovině 90. let jsem vyučoval český jazyk na pedagogickém ústavu v polském Walbrzychu.

V roce 1993 jsem byl jmenován do funkce zástupce ředitele Gymnázia v Broumově. Tuto funkci jsem úspěšně vykonával do roku 2003. V roce 2003 jsem byl jmenován do funkce ředitele Gymnázia v Broumově a byl jsem jím patnáct let. V letošním roce vyhlásil zřizovatel školy, Královéhradecký kraj, plošné konkurzy na místa všech ředitelů středních škol, kterým skončilo šestileté funkční období. Do tohoto konkurzu jsem se nepřihlásil a k 31. červenci ve funkci končím.

Můžete sdělit důvody tohoto, pro někoho možná překvapivého rozhodnutí?

Profesně: syndrom vyhoření, provozní slepota, únava z neustále narůstající byrokracie a malé pravomoci ředitele proti jeho nesmírné zodpovědnosti.

Osobně: získat více času pro rodinu a pro sebe.

Proč jste vůbec vstupoval na svou pracovní dráhu do oblasti vzdělávání?

Protože jsem od malička chtěl být učitelem, aniž bych věděl proč. Byly to sice naivní představy o práci učitele, ale ta představa byla silně motivační, tak jsem za ní šel. A češtinu jsem si vybral proto, že miluji český jazyk, literaturu a obzvláště poezii. A občanskou nauku jsem si vybral proto, že jsem chtěl studovat v Hradci Králové a fakulta jinou pro mě vhodnou kombinaci tenkrát nenabízela, byla ještě čeština s výtvarnou výchovou, ale to by nedopadlo dobře.

Co je podle Vás to nejhezčí na učitelském povolání?

Kontakt s mladými lidmi. Možnost je pozitivně formovat, něco jim předat, někam je nasměrovat, pomáhat jim objevovat jejich vlastní schopnosti, dávat jim příležitosti, rozvíjet jejich kreativitu. A na oplátku od nich čerpat jejich mladický elán.

V době socialismu byla důležitá také fakta a informace, které jsem žákům předával, protože přístup k informacím byl omezený. Dnes může mít každý informací, kolik chce, a škola v tom nehraje tak důležitou roli. Důležité je se v těch informacích zorientovat a zůstat sebou samým.

Našel jste si jako učitel svou učitelskou filozofii? Máte své ideály od prvního dne až dodnes nebo jste teprve postupně poznával, co je ve vzdělávání správné?

Mou učitelskou filozofií je humanita. Taková ta havlovská všeobjímající humanita pravdy a lásky. Stojí za to do poslední chvíle bojovat za každého žáka, projevit mu tu lidskost, aby ji potom on, až si bude jistý sám sebou, projevil někomu dalšímu. To je koloběh humanity. To není o státní maturitě, to není o inkluzi, to není o imigraci..., to je o obyčejné lidské lidskosti. A já jsem měl v kantorském životě štěstí, že jsem kolem sebe vždy měl lidi, kteří vzdělávání chápali jako rozvíjení humanity, a mám je kolem sebe dodnes. A věřím, že i přes úpornou snahu státu zabít obecnou humanitu a nacpat vzdělávání do ŠVP (Pozn. redakce - školní vzdělávací program) se nám podaří tyto ideály ubránit.

A jaké ideály jste měl jako ředitel školy?

Zprvu velké, teď už žádné. Řediteli školy je dnes znemožněno mít ideály. Ředitel školy je vykonavatelem vůle státu, zvůle zřizovatele, rozmarů politiků a veselých nápadů rodičovské veřejnosti. A tak spíše než ideál měl jsem v poslední době snahu uchránit učitele od příšerně neskutečné byrokracie, která vládne nejen ve školství, ale v celém státě. Ale moc se mi to nedařilo, neboť jakákoliv pedagogická aktivita je doprovázena třemi papíry.

Kdybyste měl cizinci představit naše školství (třeba přímo to státní), jaké věci byste vyzdvihl?

Poměrně stabilní, kvalitně a dlouhodobě fungující systém vzdělávání. Široká nabídka oborů vzdělání vycházející vstříc zájmu žáků. Dobrá nabídka mimoškolních vzdělávacích aktivit (domy dětí a mládeže, unikátní systém ZUŠ), a to vše v dostupných cenách. A zatím stále dost nadšených kantorů, kteří jsou ochotni dávat žákům mnohem víc, než kolik by odpovídalo jejich platu.

Co byste naopak musel kritizovat?

Neustálou snahu rychle se měnících vlád o jakési reformy školství. I když máme Bílou knihu, každá politická strana a každý ministr školství (a že jich už bylo!) si ji vysvětlují po svém. Po každé přijdou s nějakým novým tématem a všichni na tomto stěžejním problému musíme intenzivně pracovat. A přijde nový ministr a intenzivně se pracuje na něčem jiném. A my ve školách sotva stihneme na tyto neustálé změny reagovat.

Špatná je také dvoukolejnost řízení státních škol. Zřizovatelem jsou obce nebo kraje, které také financují provoz škol, ale právní normy a peníze na platy dává stát. Školy tak musí sloužit dvěma pánům, o dvojité administrativě ani nemluvě.

Za zásadní problém dnešního českého školství považuji jeho přebujelost ve smyslu výrazně převyšující nabídky studijních míst na středních (potažmo vysokých) školách. Při dnešním systému financování na žáka to vede k boji o žáky a k tomu, že méně úspěšné školy mají při nižším počtu žáků existenční potíže. Pro žáky je to demotivující, protože se dostanou skoro na každou školu, kterou si vyberou. Jediným řešením je snížení počtu škol, ale stát to udělat nemůže, protože není zřizovatel, a zřizovatelé to neudělají, protože se bojí politických následků. A navíc redukce sítě státních škol ještě nemusí přinést kýžený výsledek, protože tu zůstává silný segment soukromých škol, který je schopen za zrušená státní studijní místa nabídnout svoje kapacity. Tohle se ví mnoho let, ale všichni se tváří jakoby nic a klidně dál stavíme Potěmkinovu vesnici teď zrovna vzorového inkluzivního školství.

Velkým tématem jsou třeba státní maturity…

Já chápu státní maturity právě jako snahu státu o regulaci sítě škol. Že jako méně schopní žáci, kteří vlastně neměli být v maturitním oboru, maturitu neudělají, a další méně schopní žáci si postupně přestanou maturitní obory vybírat a přesunou se třeba do učebních oborů. A některé školy pak patrně zaniknou. Ale nic takového zatím nenastalo, i když státní maturita běží už několik let. Každý rodič prostě bude chtít mít dítě s maturitou, když bude ta možnost. Výsledek státní maturity je pouze ten, že stát zjistil jakousi pofidérní minimální hranici vědomostí náctileté populace, ale nevím, k čemu mu to je dobré. A asi to neví ani on sám. Zkrátka se splnilo politické zadání - máme státní maturitu - hurá! Každá solidní škola si úroveň maturitní zkoušky hlídala sama a ty školy, které podváděly, prý podvádějí dál, neboť i pod dohledem školního maturitního komisaře se dá maturantům při státní maturitě trochu pomoci. A taky nevím, co dělají ti žáci, kteří na státní maturitu nedosáhli. Předpokládám, že když mají v devatenácti letech základní vzdělání, tak jsou asi na úřadu práce.

Můj závěr: státní maturita je státní humbuk a o ničem nevypovídá. Zrušit.

Je existence víceletých gymnázií pozitivem našeho vzdělávacího systému?

Jednoznačně ano. Při tomto hodnocení však vycházím z dobrých zkušeností, které máme s víceletým gymnáziem na naší škole (od roku 1991), a předpokládám, že obdobně je tomu i jinde.

Jako hlavní přednosti víceletého gymnázia se mi jeví:

• Na všechno je více času, výuka je o výuce a ne o kázni.
• Lze dělat jinak nemyslitelné aktivity.
• Žáky může učení bavit.
• Žákům může být dána mnohem větší samostatnost.
• Na žáky lze přenést mnohem větší zodpovědnost za své vzdělání.
• Žáci a jejich rodiče jsou se školou spokojeni.
• Žáci jsou kreativnější, samostatnější a sebevědomější.
• Žáci mají od útlého věku mezi staršími žáky mnoho pozitivních vzorů.
• Lze uskutečňovat "kulturní perpetuum mobile", tj. starší žáci učí mladší (zejména v nejrůznější mimotřídní činnosti – školní časopis, divadlo, sbor, sportovní turnaje, filmový klub atp.) a ti, když dojdou do jejich věku, jsou už lepší a opět učí ty mladší.
• Odchod žáků ze ZŠ umožňuje, aby všichni zažili během školní docházky hodně sociálních rolí.

Jako negativní zkušenost se nám jeví, že osmiletý pobyt ve stejném kolektivu způsobuje "ponorkovou nemoc" a na menší škole něco jako syndrom vyhoření ve vztahu mezi učiteli a žáky, že už si ke konci studia jakoby nemají co dát.

Celkově můj názor na víceletá gymnázia vyznívá dosti elitářsky, ale já jsem přesvědčen, že každý národ elity potřebuje. Potřebujeme elity v tom nejlepším slova smyslu = pozitivní, chytré, schopné, kreativní a slušné mladé lidi, kteří mají chuť něco pro společnost udělat a všechny nás někam posunout. A to, s prominutím, inkludované děti nedokáží - ani ty hloupé, ani ty chytré.

Vaše gymnázium patří k těm nejlépe hodnoceným. Jaké jsou podle Vašeho názoru jeho největší klady?

Každá škola pro dobré fungování potřebuje:

• dobré materiální zázemí,
• skvělé učitele,
• kvalitní žáky,
• sebereflexi.

Tyto čtyři atributy Gymnázium v Broumově má a to jsou také jeho nejvěší klady.

Má Vaše gymnázium nějakou filozofii? Pokud ano, jak se ji snažíte předat svým učitelům?

Jak jsem již zmiňoval výše, je to lidskost jako umění pochopit toho druhého. Nejen, že učitelé budou chápat své žáky, ale i žáci by měli vidět své učitele jako lidi. Tato filozofie se nedá předat, ta se může jedině sdílet. Sdílet s učiteli (s lidmi), kteří mají tyto hodnoty v sobě. Proto jsem vždy věnoval výběru učitelů a zaměstnanců školy nesmírnou pozornost a proto také žádný nový zaměstnanec nedostal hned smlouvu na dobu neurčitou, neboť některé hodnoty se u lidí objeví a prověří až po nějakém čase společné práce. A nedojdeme-li ke shodě hodnot, můžeme se v klidu jako rozumní lidé rozejít.

Někdy prý bývají gymnázia příkladem zastaralé didaktiky. Samý výklad, monologická "řízená diskuze", množství zbytečných poznatků, memorování žáků a jejich nulová aktivita v hodinách apod. Platí to také u Vás?

Do jisté míry ano, i když si nejsem jist, proč se tomu říká zastaralá didaktika. K cíli (to je pro mě kompetentní žák v úrovni dané věkem) lze dojít různými cestami. A žáci by podle mě měli poznat všechny. Mám ve škole skvělé učitele, kteří klasickým výkladem, s křídou a s tabulí udělají se žáky více práce než jiný s interaktivní tabulí, deseti tablety a plejádou tzv. moderních vyučovacích metod. Ale mám i učitele, kteří umí tzv. moderně, ale přitom sofistikovaně dovést žáky k výukovému cíli. Na "mé" škole v této oblasti panovala úplná volnost, ať každý učí, jak je mu to nejbližší. A z toho vzniká docela pestrá paleta přístupů, forem a metod. Pro mě je důležité, jaký to má směr a zda kantoří vědí, kam své žáky vedou.

Jak jste kontroloval potřebnou kvalitu výuky na své škole?

Měl jsem zpracovaný evaluační systém školy, ale jeho popis a vysvětlení by byly na samostatnou kapitolu. Tak jen stručně - základem kontroly kvality výuku byly hospitace moje a mého zástupce, testování žáků v různých fázích jejich vzdělávací dráhy na škole, dotazníky o spokojenosti žáků a rodičů s kvalitou výuky a sledování uplatnění absolventů v dalším studiu či v životě.

A když jste jen tak procházel školu, na co jste nejvíce upíral svůj zrak?

Asi to bude znít směšně, ale na nástěnky. Z nich poznám, jestli učitelé se svými žáky dělají něco zajímavého a jestli se s tím chtějí pochlubit. Dnes je ovšem hlavní nástěnkou školy náš facebook a já myslím, že je to opravdu dobrá nástěnka.

Vedle kvality pedagogického sboru pro mě byla prioritou také estetika školy, tedy nejen nástěnky, ale čisto, malby, odpočinkové zóny, bezpečnost atd. Estetické prostředí velmi příznivě podporuje celkové klima školy a pozitivní klima školy má zásadní význam pro efektivitu všech činností školy.

Vyjadřovali se žáci (respektive rodiče) ke kvalitě vzdělávání? Jak jste na jejich případné podněty reagoval?

Ano, vyjadřovali. Využíval jsem k tomu dotazníková šetření, která se pravidelně každý rok opakovala v různých bodech vzdělávací dráhy žáků na naší škole. Dotazníky o spokojenosti se školou jsem dával žákům i rodičům. Také všichni mohli vznášet připomínky přes školskou radu anebo za mnou prostě jen tak přijít a svůj problém mi sdělit. To jsem měl dokonce nejraději. Řešil jsem všechny připomínky, byť to byly třeba dětské názory žáků primy. Žáci musí vědět, že má ředitel o jejich názory zájem, což neznamená, že jim ve všem vyjde vstříc. Někdy se všem uleví už jen tím, že problém nahlas pojmenujeme. A obdobně jsem přistupoval i k připomínkám rodičů, byť jsem někde výše psal, že rodiče občas mívají veselé nápady. Ale i o těch je možno si popovídat.

No a když jsem došel k závěru, že připomínky jsou oprávněné, podnětné, zajímavé, pak jsem se snažil je realizovat.

Jakým směrem by se měla škola dále rozvíjet?

Asi to bude znít nafoukaně, ale ona už je rozvinutá dost. V tom smyslu, že každé rozvíjení znamená změny, změny musí někdo realizovat a to odčerpává lidem energii a odvádí je od toho, co mají dělat s chutí - učit. Klasickým příkladem jsou evropské projekty. Z nich se sice dají pro školu a pro učitele získat peníze, ale úsilí na získání a realizaci těchto projektů je tak enormní, že na takové malé škole, jako je naše, už na nic jiného nezbyde čas.

Takže rozvíjet školu pro mě znamená udržovat její současný dobře fungující systém a opatrně zvážit, jaké změny jsou pro školu natolik potřebné, že se vynaloží úsilí na jejich zapracování do systému.

Co však je nezbytné rozvíjet stále, jsou moderní komunikační technologie, výuka jazyků, matematiky a češtiny.

Kdybyste si mohl splnit jedno přání – které by to bylo?

Odejít ze školství. Ne proto, že by se mi hnusilo. Když odmyslím všechny ty administrativní a jiné příšernosti, stále mě to se žáky ještě baví. Ale jsem ve školství už 35 let, z toho 10 let jsem dělal zástupce ředitele a nyní jsem patnáctým rokem ředitelem. Prostě bych chtěl změnu. Zkusit na stará kolena něco úplně jiného. Ale na šedesátiletého kantora už nikde nečekají, tak jsem se rozhodl zbavit se alespoň toho ředitelování a být ještě chvíli normálním kantorem a sám sebou.