Rozhovor s Mgr. Irenou Krejčovou
Paní Irena Krejčová, která učí na 1. stupni Masarykovy základní školy v Broumově, patří mezi ty kantory, jejichž třídnictví zasáhly pandemické vlny ve zlomových obdobích. V loňském školním roce finišovala se svými páťáky a letos začala učit u prvňáčků. Ani jedna etapa se neobešla bez distanční fáze, kdy se děti musely vzdělávat ze svých domovů. Jak náročné je pro učitele zvládnout situaci, pro kterou doposud neexistoval v dějinách školství ani nikde jinde precedens? I o tom je následující rozhovor.
Dá se současná situace svojí náročností přirovnat k čemukoli, co bylo předtím?
Myslím si, že ne.
A dá se to tedy vůbec zvládnout?
Se zpětným pohledem můžu říci, že se jak první, tak i současná druhá vlna, zvládnout dá. Je to ale o týmové práci pedagoga – asistenta – rodiče - žáka. S paní asistentkou Radkou Krupičkovou jsme v době distanční fáze pracovaly ve škole, vytvářely a kompletovaly jsme materiály pro domácí studium. Často jsme mívaly předávací schůzky s rodiči, samozřejmě při dodržení všech pravidel. Tím jsme také, kromě úkolů, získávaly zpětnou vazbu, jak se vše doma zvládá, většina rodičů spolupracovala a funguje i přes systém BAKALÁŘI. Takže ano, je to náročné, ale zvládáme.
Jak náročné je pro učitelku, která si pět let "vychovává" svoje žáky, aby se s nimi v závěrečném půlroce téměř neviděla?
Ano, je to velmi náročné. Problém byl i v tom, že v květnu se vrátili do lavic jen někteří žáci. V té době byla docházka dětí zcela v rozhodnutí rodičů. Nekonal se výlet ani společné akce. S některými žáky jsme se viděli až v den vysvědčení. A opravdu nebylo lehké udržet se s úsměvem a povzbudivými slovy při loučení po pěti letech a přáním všeho dobrého do dalšího života. Musím však zmínit, že se nám podařilo vytvořit už od 1. třídy takový kolektiv, kterým ani koronavirus významně nezatřásl. Víme o sobě, dětem se daří i na druhém stupni.
Jak to zvládali vaši žáci? Dalo by se třeba říci, že některým distanční forma výuky více vyhovovala?
Tím, že první vlna byla pro všechny zkušební, začáteční, tak někteří žáci vzali "dobrovolnost" jako prázdniny, ale i ty se nám podařilo časem zapojit do výuky. Aspoň částečně (smích). Ve druhé vlně už takové problémy nebyly.
Nyní jste opět v první třídě. Hned od října byly děti nuceny zůstat až do poloviny listopadu doma, jak se dá něco takového vysvětlit nejmenším žákům?
Děti byly naštěstí postupně seznamovány se situací ve škole i doma. Podobný stav zažily také v době, kdy navštěvovaly mateřskou školu. Stýskalo se. Chyběli jim kamarádi, škola i paní učitelka.
Jak probíhala distanční výuka s nejmenšími žáky a jak velké nároky to kladlo na jejich rodiče? Jaká s nimi byla spolupráce?
U prvňáčků není jednoduché pracovat distančně. Spolupráce s rodiči byla překvapivě výborná. Vážím si toho, že akceptovali naši formu spolupráce, kdy si chodili pro složky pracovních listů s pokyny pro vypracování. Byla zapotřebí jejich trpělivost, důslednost, čas. Mají svá zaměstnání, doma další školáky, prarodiče, o které se také starají.
Podařilo se v listopadu, po návratu do školy, úspěšně navázat na probírané "distanční" učivo?
Ano, celkem bez větších problémů. Jen jsme si připomněli základní pokyny pro školní práci, zopakovali jsme probraná písmenka, jejich tvary a navázali jsme na psaní, čtení slabik a počítání. Naštěstí jsou děti šikovné a daří se jim.
Je pro vás úlevné, že nyní mohou nejmenší žáčci chodit do školy i v nejvyšším stupni PSA? Jak zásadní je kontinuální, netrhaná výuka?
Je to úlevné. Přece jenom naučit číst a psát prvňáčka je mnohem jednodušší ve třídě a společně, než přes webkameru počítače. Pro žáčky, kteří teprve získávají školní návyky, dovednosti a vědomosti, je kontinuální výuka nezbytná. Také bych chtěla moc poděkovat Míše Krutilové, školní psycholožce. I díky ní a jejím třídním programům se nám daří vše zvládat.