Rozhovor s vítězkami broumovské části projektu Příběhy našich sousedů

Jak jste se k tomuto projektu dostaly?

Anita: K projektu jsme se dostaly díky paní učitelce Jindřišce Vašákové. Vybírala totiž pár studentů na prezentaci Příběhy našich sousedů. Přišel nám to jako dobrý nápad, tak jsme do toho šly. (smích)
Elisabeth: Já se k projektu dostala úplně náhodou, když se o něm zmínili spolužáci. Zaujalo mě jejich povídání, proto jsem si zjistila něco o minulých pamětnících, a nakonec se rozhodla do projektu zapojit.
Klára: Tento projekt znám už od prvního ročníku, kdy jsem se byla podívat na prezentaci Příběhů našich sousedů v Dřevníku. Minulý rok jsme si se spolužačkami řekly, že bychom se mohly zapojit i my.

Kde jste přišly na paní Kopáčkovou?

Anita: Jsme s Elisabethou sestry a paní Kopáčková je naše prababička. Jelikož nám ráda vyprávěla o její minulosti, navrhly jsme ji ostatním a všichni souhlasili.

Jak složité jsou přípravy jedné takové prezentace, např. časově nebo technicky?

Anita: Příprava na natáčení probíhala tak, že jsme si nejprve od Tomáše a Pavly vypůjčili kameru a diktafon. Ve škole poté proběhla zkouška obou vypůjčených věcí, aby se při natáčení pamětníka něco nepokazilo. Samotné natáčení nebylo zas tak složité, ale nejtěžší byl čas. Vybrat to nejdůležitější a nejzajímavější a nacpat to do pěti minut. Po škole jsme pak trávili čas vybíráním časových úseků ve volných učebnách s interaktivními tabulemi.
Elisabeth: Příprava prezentace nebyla nějak zvlášť náročná. Díky tomu, že jsme se příběhu tak věnovali, nám netrvalo dlouho sestavit text, nebo připravit pár fotek na odprezentování. Upřímně jsme vše trénovali společně s obecenstvem, které nám dělali spolužáci, snad jen pětkrát. Těžší pro nás bylo vybírat outfity, jelikož jsme chtěli, aby naše prezentování vypadalo alespoň trochu esteticky. Řekla bych, že příprava prezentace, byla na projektu to nejlehčí.
Klára: K natáčení příběhu jsme potřebovaly kameru, diktafon. Po natočení jsme si několikrát prohlédly námi natočená videa z vyprávění paní Kopáčkové. Časově náročné bylo sestavení osnovy příběhu a vybrání důležitých pasáží tak, aby celý příběh plynule navazoval.

Do jaké míry jsou sondy do života pamětníků důležité pro mladé lidi ve vašich letech?

Anita: Tyto sondy mají ukázat především mladým lidem, jak se dříve žilo a co se dříve dělo. Měli bychom si uvědomit, že se toho mnoho změnilo a že je docela štěstí, že žijeme v této době. Každý by si toho měl vážit.
Elisabeth: Určitě hodně. Nebo alespoň podle mě. Kolikrát si totiž ani neuvědomuje, jak moc je náš život, oproti životu našich předků, lehký. Prakticky se o něj nemusíme nějak zvlášť prát. My žijeme, oni přežívali.
Klára: Je hodně důležité vědět, v jaké době žili naši předkové a co v životě zažili.

Jak reagují na vaši aktivitu spolužáci, zajímá je to vůbec?

Anita: Naši spolužáci nás v tom velice podporovali. Několik z nich nás přišlo dokonce podpořit i na veřejnou prezentaci. (smích)
Elisabeth: Překvapivě ano! Byli přímo nadšení z naší výhry a velice nás podporovali, hlavně před prezentací, když nás svírala nervozita. Taky se na našem úspěchu podíleli.
Klára: Někteří spolužáci zájem projevili, přišli zhlédnout příběh do Dřevníku.

Jak se vám spolupracovalo s paní učitelkou Vašákovu, která tvořila pedagogický dohled?

Anita: S paní učitelkou Vašákovou se mi pracovalo velmi dobře. Jelikož paní učitelka nedělala pedagogický dohled poprvé, věděla, co je to nejdůležitější a to, co se do prezentace nejvíce hodí.
Elisabeth: Bez ní by ten projekt byl úplné nic. Byla takový náš průvodce, jelikož jsme se hodněkrát v projektu ztrácely. Lepší dohled jsme snad nemohly dostat.
Klára: Dobře, byla nám oporou a poradkyní.

Kam plánujete jít po absolvování Masarykovy školy? Hodláte svůj budoucí život nějak spojit s tématy, které jste prezentovaly v projektech nadace Post Bellum?

Anita: Ještě se tak nějak pořád rozmýšlím, ale jeden z nápadů je obor zdravotnictví.
Elisabeth: Svojí pracovní budoucnost spíše směruji do zdravotnictví. Ale ráda bych zkušenosti z projektu propojila s koníčky.
Klára: Plánuji se přihlásit ke studiu na zdejší gymnázium. Zatím jsem o své budoucnosti moc nepřemýšlela.

Na závěr jedno aktuální téma: jak náročná je pro vás současná situace, je lepší distanční nebo prezenční výuka?

Anita: Podle mě je o mnoho lepší prezenční výuka. Přes obrazovky mi výuka přijde nezáživná a všechno jde pomaleji. Některé učivo nejde jen tak lehce pochopit, když vám ho někdo nevysvětlí na tabuli nebo na papíře.
Elisabeth: Distanční výuka mi vůbec nevyhovuje. Jsem člověk, co se potřebuje socializovat a vzhledem k tomu, že jediné, co dělám dopoledne je, že sedím u počítače a opisuji zápisky, nebo sleduji výuková videa, na mě dopadá mnoho únavy. Rozhodně preferuji být ve škole!
Klára: Já preferuji prezenční výuku, která nás naučí více.

A ještě krátké shrnutí od paní učitelky Jindřišky Vašákové:

Spolupráce byla super - výtvarný talent holek Středových pomohl určitě k vítězství a technické věci perfektně zvládala a zařizovala Klára Lukašáková. Děvčata prokázala schopnost spolupracovat a zároveň schopnost vypořádat se s úkoly samostatně, nemusela jsem jim u všeho asistovat.