Selhání veřejnoprávní televize

Neustálé ohánění čísly o počtu nakažených a úmrtích bylo nejlacinějším - a jak se brzy ukázalo, také velmi zavádějícím - lepem, na který se veřejnoprávní médium snažilo pravidelně lákat divácké můry. Jednotlivé zpravodajské vstupy se zacyklily v jednotvárných, nudných a nic zásadního nesdělujících reportážích.

Ještě během dubna mohl člověk sledovat zprávy z jakési setrvačnosti, po dvou měsících už jde o čirý sadomasochismus. Už dávno měl někdo z vedení ČT razantně říct: ok, hoďte tam nějakej rychlej souhrn, ale přestaňte lidi s tím virovým hovadem konečně strašit! Jistě, šlo by o odvážný manažerský krok, protože velká skupina diváků na tyto zprávy pořád slyší a neustále detailně studuje vše s tím spojené. Tato masa lidí ať je cílem pro komerční sféru, neměla by však být hybatelem a určovatelem veřejněprávního obsahu.

Jenže realita je přesně taková, a tak se z původně celkem seriózního média během koronavirové krize stal čirý bulvár, jenž o situaci reflektuje prvoplánově a hlavně nesmyslně. Nezbývá než doufat, že jde "pouze" o dramaturgické selhání, kdy setrvává v neotřesitelné pozici to, co bylo doposud na ČT nejcennější. Tedy její nezávislost.