Stanislav Pitaš: Charta, můj osud

RENÉ HERZÁN

Čtvrtek, 19. ledna 2017

Sdílet na:

Byl jsem požádán, zda bych nenapsal pár vět o svém vztahu k Chartě 77. Kdo mi ji dal k přečtení a kde a kdy to bylo, komu jsem ji podepsal apod. Já hrozně nerad píšu a nerad se přehrabávám ve vzpomínkách. Nějaké nepříjemné situace z minulosti jsem se snažil z hlavy vytěsnit už dávno, abych na ně zapomněl.

A tak si už nějaké věci vůbec nepamatuji, nebo si na některé události vzpomínám tak nějak mlhavě. Říkal jsem si, nač žít vzpomínkami. Je potřeba koukat vpřed. Stejně nikoho nebude zajímat, co jsem prožil. Ale tím, že se každou chvíli objeví zvídavý student, nebo dostanu pozvání do nějaké školy, a ti všichni mají upřímný zájem o moji minulost, a něco se o sobě i dozvídám od kamarádů z té doby, tak zjišťuji, že na všechno zapomenout nelze. Mlha stoupá k oblakům...

V lednu jsou pro mne tři významná výročí. Před čtyřiceti lety vznikla Charta 77 i Anticharta a před osmačtyřiceti lety devatenáctého ledna 1969 umřel Jan Palach. Kde jsem se seznámil se základním prohlášením Charty 77, si již opravdu nevzpomínám, ale bylo to někdy v roce 1980 nebo 1981. V té době jsem začal jezdit na Hrádeček k Havlům a hlavně s Olgou jsem svůj úmysl podepsat Chartu konzultoval hlouběji. Pamatuji, jak mi kladla na srdce, abych si vše řádně promyslel a neunáhlil se. Že až se můj podpis zveřejní, že nic již nebude jako předtím.

Nicméně neustálé perlustrace příslušníky Veřejné bezpečnosti, štvavé články v deníku Rudé právo proti signatářům Charty 77, které ale byly v hrubém rozporu s tím, jak já jsem osobně některé signatáře znal a co jsem slyšel na rozhlasových stanicích Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, jsem se rozhodl v roce 1981 Chartu 77 podepsat. Můj písemný souhlas se základním prohlášením Charty 77 jsem odevzdal Standovi Borůvkovi a Karlovi Švorčíkovi. Oba pocházejí z Police nad Metují a oba jsou bohužel již na pravdě Boží. K podpisu došlo v Trutnově na půdě jednoho domu, kde jsem v té době bydlel. Nebylo mi ještě ani čtyřiadvacet let, když jsem se rozhodl vystoupit z davu a nést následky svého životního rozhodnutí.

Dneska s oblibou říkám, že disidenta ze mne udělal Jaroslav Kojzar (komunistický novinář) a díky Státní bezpečnosti jsem nekuřákem a majitelem nemovitosti. Tyto ambice jsem však nikdy neměl. Do podpisu Charty 77 jsem si vesele živořil v Trutnově a byl konzumentem marihuany, cigaret, milovníkem žen a piva. A myslel si, že to tak bude napořád. Ovšem po podpisu Charty jsem si uvědomil, jak zavazující byl tento krok a jak hluboce zasáhl do mého osobního života. Ani tak nešlo o to, že perlustrace se proměnily v persekuce, občas proběhlo nějaké to zadržení, vloupání Veřejnou bezpečností do mého vozu, domovní prohlídka, odebrání pasu a řidičského průkazu a nakonec i násilná hospitalizace v psychiatrické léčebně a vězení. Toto byly věci, se kterými musel signatář Charty tak nějak počítat a být do jisté míry na ně připravený.

Takže, kdykoliv jsem opouštěl byt, tak jsem s sebou nosil hygienické potřeby a trestní kodexy. Bylo nemyslitelné nemít doma skrýš pro psací stroj a rozepsané samizdaty. Na tohle všechno si člověk, který se rozhodl močit proti větru, zvykne a bere to s nadhledem. Ale jakmile byl můj podpis zveřejněn, tudíž jsem vyšel z anonymity, padla na mne tíha zodpovědnosti. Uvědomil jsem si, že již nehraji sám za sebe, ale už jsem součástí společenství, které se hlásí k vyšším mravním závazkům, a pokud nechci být jenom pasivním signatářem Charty 77 a utéct do víru velkoměsta, tak musím, byť se to může dneska někomu zdát směšné, změnit svůj životní styl. Ten den jsem vykouřil poslední cigaretu marihuany. Bylo mi nad slunce jasné, že právě toto by se StB líbilo. Už vidím ty titulky - Chartisti jsou banda feťáků apod. Sám na vlastní oči jsem viděl, jak nelibě nesli vyšetřovatelé fakt, že mi nemohou přišít nějaký ten kriminální čin. Nakonec se jim to v roce 1989 povedlo. Ale to je samostatný příběh.

Právě v době hrůzovlády KSČ a působením v Chartě 77 jsem se naučil to, co dneska mnoha lidem chybí, totiž, že chlap má držet slovo, umět nést následky svého rozhodnutí a že je třeba občas udělat něco i pro ostatní bez vidiny zisku. A také jsem se pod každý svůj text podepsal. Ne jako se to děje dneska.

Jako hloupou výmluvu jsem vždy chápal kritiky Charty, kteří mi říkali, že s textem prohlášení sice souhlasí, ale nemohou jej podepsat, poněvadž mezi signatáři jsou bývalí komunisté apod. Ano, v Chartě byli i bývalí komunističtí funkcionáři. To mne na Chartě bavilo, že tak různorodá společnost (duchovní, spisovatelé, profesoři, dělníci, my dlouhovlasí, přední umělci atd.) má společný zájem. Podařilo se jí spojit do této doby nespojitelné a díky tomu bylo názorové spektrum Charty 77 tak široké a konstruktivní. Od undergroundu, přes komunisty až k trockistům a duchovním.

Kritikům Charty jsem oponoval tím, že je vidět, že vůbec nepochopili podstatu Charty. Nebo spíš nechtěli pochopit. Prostě potřebovali si nějak omluvit svoji zbabělost. Teď mluvím jenom o těch, co souhlasili s textem, ale vadili jim někteří signatáři. Charta nikdy nebyla organizace a signatáři nebyli jejími členy.

Samozřejmě tomuto splynutí duší, z kterého vzešla Charta 77, předcházely dvě věci.
Za prvé soud se skupinou The Plastic People of the Universe. Václav Havel napsal: Stalo se cosi, co režim neočekával. Režim se domníval, že odsoudí bez zvláštní pozornosti několik dlouhovlasých výtržníků a tím, že bude celá věc zlikvidována, že se tak zbaví nebezpečí, které pro něho znamenala značná resonance této rockové skupiny u mladé generace. A najednou se ozvali lidé, u nichž nebylo lze očekávat žádné sympatie k těmto mladým hudebníkům.

Za druhé nelze opomenout fakt, že na podzim roku 1976 vstoupily v ČSSR v platnost mezinárodní pakty o lidských právech, které byly ratifikovány naším parlamentem. Charta jenom nastavovala zrcadlo moci v oblasti dodržování lidských práv a svobod - a to bylo přesně to, co ty různorodé skupinky spojovalo.

Po zveřejnění mého podpisu zahraničními médii a mém následném úniku StB do Vratislavi v prosinci 1981, kde jsme pomáhali Solidaritě s tiskem plakátů a distribucí, došla trutnovské StB trpělivost a začínala utahovat šrouby. V jedné prosincové noci roku 1982 jsem se s přítelkyní a půlročním děckem přestěhoval do Šonova, kde bydlím doposud. Stěhoval jsem se do baráku s jednou místností, v kterém mnoho let nikdo nebydlel a který jsem vůbec neznal. Do druhé místnosti byly zatlučené dveře prkny a zazděná okna. Se stěhováním nám pomáhalo asi 10 mých přátel a musím přiznat, že když všichni večer odjeli a my s malým děckem zůstali ve vlhkém baráku bez proudu, vody a s děravými kachlovými kamny sami, že na mne padla lehká deprese. Připadal jsem si jako ve vyhnanství. Abych to zkrátil. Zde mne dostala na starost náchodská StB a vše dostalo jiný spád. Ale to už je jiný příběh.

Na závěr chci dodat, že jsem svého podpisu nikdy nelitoval a nikdy jsem se nedostal do stavu, že bych svůj podpis odvolal. Celkový počet signatářů Charty 77 do konce roku 1989 byl 1883 statečných osob.

Končím, už mě to nebaví.

V Šonově dne 17. 1. 2017, Stanislav G. Pitaš, signatář Charty 77, člen Programové rady Česko-polského fóra, účastník protikomunistického odboje č. 489 a lepič plakátů.

Foto: Vladimír Drápal ze Setkání signatářů Charty 77, 7. ledna 2017 v Paláci Lucerna V Praze