Stokrát chválím Gottův čas

PETR ŠTĚPNIČKA

Středa, 2. října 2019

Sdílet na:

O Karlovi Gottovi se říkalo, že až umře, něco se zákonitě musí změnit. Bylo to zčásti nadsazené konstatování, které nicméně vhodně ukazuje na ikoničnost této osobnosti populární hudby.

Gott, jakoby by tady byl od nepaměti, ovlivňoval generace, jeho plakáty zdobily zdi našich (pra-pra) rodičů, nešlo ho nevnímat, bez ohledu na žánr, který člověk poslouchal nejraději. Mravokárci či hudební kritici si vždy našli mnoho důvodů k pranýřování.

Těm prvním ale bere vítr z plachet konstatování Gottových kolegů, kteří o něm v naprosté většině mluví s obdivem, včetně jednoho z předních zástupců disentu, Ivana "Magora" Jirouse. Pro kritiky je zase vítaným terčem Gottova lacinější osmdesátková produkce (případně vše, co přišlo poté). Jen těžko však lze ignorovat kvalitu repertoáru z let šedesátých i sedmdesátých, a samozřejmě mimořádnou kvalitu zpěvákova hlasu.

Karel Gott jako jeden z minima českých umělců uspěl v Americe, adorovalo jej Polsko, v Německu byl brán jako "domácí". Je celkem jedno, jaký postoj k němu kdo zaujímal.

Nyní je vhodné utlumit své názory a v tiché pokoře vzdát respekt největšímu zpěvákovi československých dějin.

Foto z archivu Davida Novotného