Výstavu Okuje ještě žhavé v undergroundovém klubu Eden uvedl básník Jaroslav Erik Frič

RENÉ HERZÁN

Středa, 6. září 2017

Sdílet na:

Jeden můj dávný přítel, nedávno po smrti, v jednom rozhovoru řekl: "Tento národ v roce 1938 ztratil sebedůvěru, v roce 1948 sebeúctu a v roce 1968 i svědomí. Je to děsivá pravda, chladně a krutě vyjádřená. Vzpomněl jsem si na tu větu, když jsem četl v replice Jana Pohorského z roku 2013 na jeden článek Revolver Revue slova: "Část našeho národa absolutně neví, co je čest, morálka, a co to vůbec je občanský postoj." Řeč je o tomtéž, slova stále platná.

Chceme mluvit o díle, ale dílo bez charakteru je mazanina, makulatura, bezduchá zrůdnost, snad ještě v lepším případě kýč. Sešli jsme se proto, mimo jiné, abychom vychutnali díla vizuálního umění, tří tvůrců, evidentně pracujících s ohromným nasazením, s robustní silou.

Zdálo by se, že nejstarší z tvůrců do této jakoby kategorie spadá možná nejméně, ale vůči tomu bych protestoval. Jemnost se tříbí lety, síla bývá právě v křehkosti, jemných závanech vtipu, nadhledu, snad i (sebe)ironie. A proto grafiky. Koláže. Surreálně snově rozevláté, nástinově tajemné, načechrané v pevně graficky sevřené paletě, ve vějíři, který vede fantazii více směry, potěšuje obrazotvornost a přesvědčuje pozorovatele svým sice rozvolněným, nicméně po výtce profesionálním perfekcionismem.

Slova o národě a cti a morálce, a o globálním občanském postoji jsem však neřekl náhodou. Každé dílo je výsledkem soustředění celého života, se všemi zkušenostmi, se všemi zásadními životními postoji a činy, se zcela zvláštním vnitřním ustrojením, zvláštním řádem, podle kterého byl každý z nás jinak na svět poslán, aby jiné svědectví vydal, právě ve své s nikým jiným nezaměnitelné jedinečnosti.

Chce-li se někdo dovědět více o životní pouti zde svá díla uvádějících tvůrců, od nejstaršího Jan Pohorského (*1950), přes čtyřicetiletého Davida Szalaye (*1977) až po nejmladšího Petra Vaňka (*1987), internet mu poskytne údajů dostatek, a pokud vím i nějaké katalogy či písemné materiály jsou také k dispozici. Nic z toho zde tedy nebudu suplovat. Pokusím se velmi subjektivně pouze nahlédnout na zásadní pojem vizuality v umění ve spjatosti se životem všednodenním, snad i na něco, co se skrývá za touto vizualitou, za záměrem umělce, s tím, jak se může snoubit jeho snaha v harmonii s výsledným dílem.

Dříve, než jsem začal mluvit o díle, zmínil jsem se o charakteru, bez kterého – ať už je jakýkoli – je dílo nemyslitelné. Je jeho vizitkou, průkazem, identifikační kartou.
Líbí se mi odstavec z facebookovské stránky Jana P.: "Denní, mnohdy noční rituál u domácí, velice intimní zdi nářků, léta intenzivně používám jakékoliv techniky na zbavování se frustrací a tenze... prostě meditace, modlitba, tvůrčí úlet. Blízká je pro mne tvorba koláží, velkých, malých, rozměrných. Většinou jsem tvořil na zeď prostoru, kde jsem právě bydlel. Velice jednoduché, slepovaný kancelářský papír A3, polotovary upravené a nazvětšované kopírkou, při lepení jsem obsah vymýval, saze se lehce usazovaly do roztodivných struktur, které se dají doplňovat barvou, nebo jsem ve výsledném zakončení koláž vyfotil a postupně dokončil v AdobePhotoshop a připravil k možnému vytištění."

Zdaleka mi ještě nebylo dvacet, když jsem si poznamenal větu, která se přesně přimyká – mohu-li tak soudit – i ke kolážím, resp. grafikám Jana Pohorského: "Každá inspirace je erotická." Érós chápeme a cítíme velmi široce. Dle mythologie byla jeho matkou bohyně lásky a krásy Afrodíta a otcem bůh válečných bitev – bůh války Árés.
Érós nepřišel tedy na svět pouze spojením čisté lásky, ale také vyrostl z chaosu, díky svému otci Áréovi, jehož podíl na Érótovi, který se vznáší na svých zlatých křídlech s lukem a šípy, je zjevný. Řekové po Érótovi toužili, milovali ho a uctívali, a ten jim za to na oplátku sesílal šípy lásky dolů. Koho postřelil, v tom zaplanula láska. Érós byl jako malý roztomilý, veselý, ale také podle úlohy i zlý, jakožto pravý syn bohů. Zeus ho chtěl zabít hned po narození, poněvadž věděl, že šípům Éróta podlehne každý – i on sám. S lidmi je to pak zcela zřejmé, a život celý je vlastně především klopýtáním kolem tohoto tématu, tajemného, hlubokého, nevypočitatelného. A abychom ukončili příběh: Afrodíta Éróta už jako chlapce ukryla přes Diem do hlubokých lesů, kde se o něho staraly divoké lvice. Když vyrostl v statného a krásného muže, vrátil se k matce na Olymp, kde byli všichni tak okouzleni jeho krásou, že ho vzali mezi sebe. A od té doby se nezměnitelně plete do života lidí i přesahů božských, bez nichž se neobejde život člověka ani nejvýsostnější jeho projev – umění.

Jeden z mých velkých oblíbenců, Federico Fellini, odpovídá v jednom rozhovoru na otázku, co pro něho znamená slovo umělec, takto: "Umělec je podle mého člověk, který je svým démonem k něčemu volán a který na toto volání musí odpovědět. A když tak učiní, je vymrštěn do jakési jiné galaxie, jejíž tvary jsou velice mlhavé a s níž udržuje zvláštní tajné a povědomé vztahy. Umělec nedělá to, co chce, nýbrž co může a právě toto napětí se nazývá umění."

Jméno "Szalay" znám už někdy z hlubokého dětství, z půle 50tých let. Jejich rodina provozovala ubytovací hostinec v beskydské Horní Lomné, v dobách, kdy tam ještě nepronikla turistická prefabrikace, v dobách čistých prázdninových obzorů vysoko v horách, na věkovitých pastvinách syrově rámovaných vysokými ohradami z dobytkem odřených kulatin, v dobách, kdy nám v září rodiče říkali kouzelnou větu: "Jsi opálený jako Ašant." V onom hostinci byl taky menší divadelní sálek, nádherně vonící starým dřevem a kostýmovými šatníky. V létě pak několikrát přijiždívali zájezdní loutkoherci a hráli pro nás děti jedinečné hry o Škrholovi, o Doktoru Faustovi nebo Donu Šajnovi. Loutky byly velké jako ti menší z nás dětí. Představení jsme sledovali fascinovaně, a do smrti na některé repliky nezapomenu: "Co zde činíš, zbožný mnichu?" – "Já zde činím náboženství!" – nebo nepřekonatelná otázka: "Hodin moc-li?" apod. Ty loutky mi velmi připomínají některá díla Davida Szalaye. Jejich špičatost, zaostřenost, napjatý dramatický výraz a zábavná karikaturnost, která život nás dětí neomylně rozveselovala. U Davida Szalaye jsou některé rysy karikaturní spíše sžíravě daumiérovské nebo chmurně existenciální typu goyovských Caprichos. Skutečné umění není a nemůže být pouhý výkon. Tak daleko můžeme sami vidět, jak daleko sami jsme. Je to opět ono následování činnosti až po samotném bytí a utkvění v čase a prostoru. Na výkonu, jakkoli je právě u Davida Szalaye v jeho čtyřiceti letech až neuvěřitelně rozsáhlý a různorodý, v jádru nezáleží na prvním místě. Primárně běží o ztělesnění myšlenky, představy, záchvěvu měnlivosti obrazu, ztvárnění této myšlenky v tělo, nikoli vdechnutí něčeho dodatečného nějakému druhu tělesnosti, hmoty, materiálu. Materiál nesmí myšlenku udusit, musí jí ožít, zpívat, tančit, veselit se, a pouze takto opravdu žít. To se Davidu Szalayovi daří znamenitě. A – jak už jsem říkal – detailně si rozsah jeho díla a mnohost jeho činností a profesních aktivit můžete v klidu prohlédnout internetově.

Jedinečným tvůrcem je rovněž nejmladší z dnes zde uváděných, s ohledem na věk ale právě nejvíce brutální, ba až nevázaně punkerský, troufl bych si říct, Petr Vaněk. Jeho curriculum vitae sotva třicetiletého si můžete snadno počítačově vyhledat, tím zde zdržovat nechci. Rozhoduje výsledek, energie, nadšení pro určitý a jedinečně svůj způsob tvorby, ba doslova vášeň k němu. Motorky! Všichni jsme milovali ty Harleye Davidsony, válečné Indiány, ty spanilé jízdy nedohlednými dálnicemi tajemné země nezměrné rozlehlosti, právě onu – a nejinak než – Bezstarostnou jízdu! U Petra Vaňka přímo cítíme tu dřinu a úsilí, přitom prováděné s obdivuhodnou lehkostí, klidem a vyvážením fyzického napětí. Žádné tupé namáhání. Naopak je pro mne dokladem věty, kterou rád používám: "Namáhej se, snaž se – ale nepoť se při tom." Bohužel na vlastní oči vidím Vaňkovy práce až nyní, ač jsem pečlivě studoval to, co mi poskytly digitální technologie. Hmota přímo fyzická na místě, fabrický pach olejů, barev, benzínu, nafty, vazelíny se nedají ničím suplovat. Vyrostl jsem na ostravské periferii při nočním odpichu vysokých pecí, v oranžových kouřích dusíkáren, ve stínu koksoven, plynojemů a nekonečných potrubí, do školy jsem tramvají projížděl pod uhlím přeplněnými vozíky, které se blankytně a nezapomenutelně vznášely na nebi mého dětství. Proto jsou mi tato díla Petra Vaňka tak blízká. Je však mnohem a mnohem dále. Rozmýšlí nad způsobem, jak své motorky oživit, rozburácet je po nějaké odlehlejší silnici, vdechnout jim zkrátka život ve zvláštním smyslu prehistorických potvor a jiného arzenálu jurských parků. Rádi a se zatajeným dechem ho budeme pozorovat a leonardovsky věřit v toužebné oživení těchto monster.

Znamenitě píše Arthur Breiský o umění i životě a jejich vzájemném vztahu a nasvětlování, jakož i o smyslu tohoto prolínání: "Umění má připravovat dojmy, intenzivnější oněch, které u nás vyvolává život. Neboť má býti sublimní náhradou, útěchou za život, laudanem, skýtajícím nám zapomenutí jeho strašných chvil, novým životem, který vyhledáváme ve chvílích rozčarování, nudy nebo bezcestí."

A všichni tři přítomní tvůrci nám dávají tuto naději, za což jim děkujeme.

V undergroundovém klubu Eden v Broumově probíhá od 1. 9. do 29. 9. výstava DAVIDA SZALAYE, PETRA VAŇKA a JANA POHORSKÉHO. Klub je otevřen denně do 15. 9. (kromě soboty a neděle) od 10 - 15 hodin. Potom se lze na otevření výstavy domluvit na čísle 605 082 738. Avšak minimální počet návštěvníků je pět. Vstupné na tuto jedinečnou výstavu je dobrovolné a lze využít i bar (originální dílo Petra Vaňka) k občerstvení.

Foto Jindřich Oplt