A teď tu stojím já. Malíř z Broumova
V Páteční štafetě odpovídá Hynek Martinec, malíř z Broumovska (konkrétně z Machova), který žije v Londýně. Do tradičního formátu Páteční štafety vnáší netradiční formát autorské fantazie, kterou odpovídá na otázku diplomata Petra Tůmy.
Petr Tůma: Rád bych se do londýnského ateliéru zeptal malíře a machovského rodáka Hynka Martince, co a jak by namaloval na obraz, kterým by měl zachytit náš kraj, kdyby dostal zakázku od anglického krále.
Hynek Martinec: Co bych namaloval, kdyby mi anglický král zadal zakázku na Broumovsko.
Představme si, že by mi anglický král zadal zakázku na Broumovsko.
Z londýnského vlakového nádraží vyrážím směrem k Windsor Castle. Netuším, proč si mě král Karel III. pozval na audienci, ale takové pozvání se neodmítá. Po cestě přemýšlím, co by mohlo být jejím důvodem. Portrét královny Camilly? Vnuka prince George? Nebo snad konzultace o ekologickém zemědělství v České republice? Čím déle jedu, tím víc se moje fantazie rozbíhá.
Ve Windsoru jsem už několikrát byl. Vždycky na mě působil pohádkově a zároveň zneklidňujícím dojmem. Člověku se hned vybaví, kolik bohatství a moci se tu koncentruje, a jestli je vůbec možné v takovém prostředí žít a přitom rozumět obyčejným lidem, kteří nikdy nevyrůstali za hradbami zámku.
Po příjezdu k branám hradu se hlásím u audienční služby. Pod talárem se na mě usměje žena a s pevným hlasem oznámí, že sám pan král mě už očekává. Lehce znervózním. Najednou mám pocit, že tohle setkání možná nebude jen zdvořilostní.
Míjím kapli, stoupám mírným svahem parkem a vstupuji do hlavní budovy. Připadá mi neuvěřitelné, že stojím na místě, kde se odehrávají státnické návštěvy a historické ceremonie. A teď tu stojím já. Malíř z Broumova.
Zlaté dveře se zavřou a ocitám se tváří v tvář králi. Na okamžik mě napadne, že působí skoro jako laskavý dědeček z pohádky. Rychle se ale vracíme k formálnímu pozdravu. Usedáme na pohovku, na stole už čeká čaj Earl Grey, mléko a sušenky na patrovém podnosu. Interiér je laděný do teplých žlutých tónů se zlatými detaily. Jen několik současných rodinných portrétů mě lehce zarazí. Říkám si, že by si královská rodina zasloužila odvážnější portrétisty.
Když se konečně zeptám, čím mohu být nápomocen, král se zadívá z okna do krajiny kolem hradu a začne mluvit o místě, odkud pocházím. O Broumovsku. O Adršpašských skalách, hlubokých lesích, kopcích a tichu.
Vypráví, jak se tam s Camilou toulali bez ochranky, jak leželi na louce, jezdili na kole kolem Machova a jak nějaký čas bydleli přímo v broumovském klášteře. Odtud vyráželi do okolní krajiny, obdivovali barokní architekturu, ticho i rytmus místa a večeřeli na Hvězdě.
Mluví o kráse i smutku toho kraje, o paměti místa a pocitu dávného bezpráví, který je tam pořád přítomný, i když o něm člověk nemluví nahlas.
A pak přijde pointa.
Protože o jeho vztahu k Broumovsku prý skoro nikdo neví, napadlo ho pozvat právě mě. Požádá mě o cyklus obrazů, které by zachytily genius loci kraje, který mám pod kůží. Deset velkých pláten vystavených ve Windsoru, aby se návštěvníci mohli alespoň obrazem přenést do Broumovských skal. Nabízí mi zázemí, ateliér a čas.
Na chvíli oněmím. Že bych měl malovat broumovský cyklus pro anglického krále, mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších představách. A to mám fantazii poměrně bujnou. Dopiji čaj a zakázku s radostí přijímám.
Po několika měsících se vracím do Broumova. Vznikají desítky skic, akvarelů a poznámek. Finální obrazy pak maluji v londýnském ateliéru nedaleko Windsoru. Král se na ně chodí dívat a alespoň v mých představách se každý den znovu přenáší do broumovského kraje. Troufám si říct, že by z toho měl radost i Kilián Ignác Dientzenhofer.
A já? Já si znovu uvědomuji, jak silné místo to je. A že někdy stačí jen obraz, aby se krajina z Broumovska dostala až ke králi.
Jaký je Váš největší kulturní zážitek v poslední době?
Pravděpodobně bych zmínil výstavu americké fotografky Diane Arbus v Londýně, která zachycovala americkou společnost v letech 1950–1970. Její fotografie mají něco navíc, nejsou jen obyčejným dokumentem doby. Dokázala do nich vložit charisma a těžko popsatelnou hloubku. Fascinuje mě, jak se jí opakovaně dařilo zachytit lidský osud ve fotografii.
Na výstavy chodím často a kulturních zážitků mám hodně, ale tato výstava ve mně zanechala nejsilnější dojem. Kolem Vánoc jsem navíc po rozsáhlé rekonstrukci navštívil Národní muzeum v Praze a měl jsem z něj upřímnou radost.
Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i Váš největší jídelní prohřešek?
Nemám jedno konkrétní oblíbené jídlo, rád experimentuji a pokaždé když objevím něco, co mi opravdu chutná, mám z toho radost. Už přes dvacet let jsem vegetarián a je fascinující, jak se vegetariánství za tu dobu změnilo a obohatilo náš jídelníček. Dnes je nabídka tak pestrá, že už vůbec nemusím řešit, jestli jíst maso nebo ne, a to považuji za velký posun.
Můj jídelní prohřešek je asi smažený sýr s tatarskou omáčkou, pokaždé když přijedu do Prahy na návštěvu, prostě si ho musím dát. Normálně bych si ho nedal, ale jednou za rok je to opravdová radost. Jinak jsem spíše kavárenský typ, nejvíc si vychutnám dobrý černý čaj a třeba jablečný závin v kruhu přátel.
Kdybyste se mohl kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se zeptal?
Rád bych se zeptal svého dlouholetého kamaráda Bena Tufnella z Londýna, jak na něj nedávný pobyt na Broumovsku zapůsobil. Vím, že má rád krajinu a všímá si detailů, proto by mě zajímalo, co ho během pobytu nejvíc inspirovalo, co mu zůstalo v paměti a jaký dojem si odtud odnáší. Zajímalo by mě také, zda ho něco překvapilo, co by možná nečekal, a jak by svůj zážitek z Broumovska popsal někomu, kdo tam nikdy nebyl.
Děkujeme za možnost zveřejnit spolu s odpověďmi také fotografie akvarelů Hynka Martince, které namaloval na Broumovsku.
