Dětem můžeme usnadnit, aby rostly spolu s knihovničkou

-red-, foto archiv M. Slavíka

Pátek, 28. února 2025

Sdílet na:

V Páteční štafetě odpovídá Martin Slavík, vedoucí knihovny v Meziměstí.

Jana Ticháčková: Ráda bych se zeptala Martina Slavíka z knihovny v Meziměstí: Jak přimět děti, aby četly knihy a zajímaly se o příběhy více než o digitální technologie? A co si myslí o umělé inteligenci?

Martin Slavík: Jani, děkuji, vezmu to popořadě, jak přimět děti..., no, metod je spousta, můžeme je za kšandy pověsit na strom a nesundat, dokud nedočtou kapitolu nebo večer v peřince je pírkem šimrat po ruce, ve které drží knížku, ze které si čtou… Volil bych raději, co dítě víc baví. Ale vždy to bude dlouhý proces plný dobrodružství. Číst, pochopit čtené a rozhodnout se, jak s tím naložit, je dovednost, kterou rozvíjíme postupně a musíme se ji naučit každý sám. Nikdo to za nás neudělá, ani my za to dítě, ale můžeme pomoci s prvními krůčky. Můžeme vytvořit inspirující prostředí a čím více času a pozornosti tomu věnujeme, tím více to můžeme dítěti usnadnit a přitom pozorovat, jak roste spolu se svou knihovničkou. Musí se to stát nedílnou součástí našich životů… Svět knih je tak bohatý, tolik toho skrývá, že na svá tajemství sám naláká dost zvědavců, když jim pootevřeme dvířka, aby mohli nahlédnout a pokud si osvojili schopnost se tam pohybovat.

A aby se děti zajímaly o příběhy více, než o digitální technologie? Pokud jde o příběhy v knížkách, tak to nyní nedokážeme. Technologie vstoupily do tolika oblastí našich životů, že jsme nuceni se o ně zajímat, používáme je ke komunikaci, pracujeme, nakupujeme, bavíme se, vzděláváme a mnoho dalších věcí děláme s jejich pomocí. I my víme, že i pro nás je chvíle s knížkou vzácností oproti času s technologií, tak jak to můžeme chtít od dětí jinak? Vybudovali jsme jim svět plný technologií a teď chceme, ale nevíme jak, je před ním chránit. Je to na nich, jak se s ním vypořádají. A abychom jim mohli dát důvěru a nebát se o ně, můžeme jim ukázat, co vše dalšího k životu patří. Život sám jim ukáže. Vždyť úsměv se rozlévá a slza stéká po tváři, ne po displeji. Prostor, kde vše zažíváme, je uvnitř nás a asi je každému jasné, že bledým světlem monitoru jej neosvítíme. A pokud občas zaklimbáme, tak se život připomene, před tím neutečeme. Takže o ten nejdůležitější příběh, příběh našeho života, který sami píšeme a zároveň čteme, se rozhodně budeme vždy zajímat, protože vše, s čím se setkáváme, je jeho součástí. Pokud si uvědomíme, že ten příběh sami ovlivňujeme, budeme se zajímat o to víc a inspiraci můžeme nacházet právě i v knihách.

Umělá inteligence není moje téma. Je mi lhostejná. Je to pro mě taková trochu složitější motyka. Nástroj. Když budu chtít větší mrkev, musím stejně vzít motyku do ruky a odvést svůj díl práce. A tak jako motykou můžu okopávat řepu, můžu s ní také rozbít okno sousedovi. Podobné je to i s tím, čemu bych já nikdy nelichotil názvem inteligence, ale dobrá, ten název se vžil. Inteligence je projevem Života, toho života, který vědomě vytvořil pole pro své věčné projevování, v němž se odvíjí, čehož i my jsme součástí a jenž je nám stále v mnohém tajemstvím, které mým tématem je. Nenacházím štěstí v technologickém pokroku. Za svůj život jsem v knihovně prožil přechod od lístkového katalogu k elektronickému, takže dobře vnímám ten rozdíl. Období lístkového katalogu jsem si však dokázal užít a nevadilo by mi, kdyby trvala. V našem životě tolik nezáleží na tom, jaké nástroje používáme, ale co jimi vytváříme a jak to na nás působí. Pro mě má stejnou hodnotu život člověka, který běhá bosý po pralese, jako ten můj. Oba se smějeme, staráme o své děti a prožíváním poznáváme ta tajemství. A že my máme díky nástrojům leccos jednodušší? Nikdy ale to podstatné. Lepším člověkem se díky nim nestáváme.

Co Vás těší na životě na Broumovsku?

Je to můj domov. Těší mě možnost, být si kým chci v této malebné krajině obývané svéráznými lidmi a spoluprožívat tu s nimi velmi pestré tradiční i netradiční zážitky i nacházet klid v tichu roklí a zažívat tam sebe, a pak z vrcholů zpívat své objevené touhy do mraků, aby se naplnily a ony to, světe div se, den za dnem dělají.

Jaký je Váš největší kulturní zážitek v poslední době?

Můžu tři? Meziměstská tančírna Prima Jazz Bandu, „vyčůrky“ kapely Vrchol drzosti (to jsem musel, jsem jejich fanynka). A návštěva broumovské ZUŠky, když mě Štěpán pozval jako hosta na bubenický seminář. Už když jsem vešel do budovy, a pak po celou dobu, jsem se cítil jako (zformuloval jsem si to až později) v „Chrámu rozvoje schopnosti vnímání krásy“. Závidím a přeju dětem, které mohou ZUŠku navštěvovat, ty možnosti. Nemyslím tím jen nástroje, které mají k dispozici (když jsem viděl tu sbírku afrických bubnů, tak jsem málem radostí poskakoval, mně trvalo mnoho let, než jsem si na pořádný buben poprvé sáhnul, protože tu prostě nebyl). Myslím i na učitele, kteří s citlivou péčí doprovázejí své žáky na hranici neviditelných světů, kde končí řemeslo a začíná umění objevovat a vyjádřit to jemné, skryté, neuchopitelné, co v nás všech žije. Tam na mě kultura v jejích kořenech dýchá.

Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i Váš největší jídelní prohřešek?

Kynutý knedlík dědy Pepíka! A to z více důvodů: Je to vzácný rodinný recept po mojí babičce, který můj tatínek (děda mých dětí – odtud knedlíkův současný název) předal mé ženě, takže se z něho můžeme radovat dál. A také proto, že je tak výborný! Klidně bych ho přihlásil do soutěže dortů! A dále pro tu atmosféru u nás doma. Když někde poblíž kamen kyne, chodíme zlehoučka po špičkách, raději šeptáme, a hlavně nepráskáme dveřmi, abychom jej nevyplašili, nepolekali a on neklesnul. To však nebyl ten prohřešek, tím mým největším je podobně jako u většiny z nás to, že ne vždy si dostatečně uvědomuji, že na talíři se dívám na příštího sebe, že to, co sním, se pro příští dny stane mým tělem a energií k tomu, co udělám, že to ovlivní mou náladu i zdraví.

Kdybyste se mohl kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se zeptal?

Zeptám se Patrika Urbana z Meziměstí, kterého obdivuji a vážím si za to, že před nedávnem převzal mnohem náročnější štafetu – pořádání meziměstské volejbalové čtyřiadvacetihodinovky, jedné z tradičních místních svérázných akcí lidového sportu a zábavy, která už spojuje generace. „Patriku, je parta stále dost silná, aby mohly přibývat další ročníky a na co se můžeme těšit na tom letošním?“ Děkuji.