Děti těžko povedeme ke čtení s mobilem v ruce
V Páteční štafetě odpovídá Lenka Meierová z polické základní školy.
.jpg)
Anna Lukášková: Ráda bych se zeptala paní Lenky Meierové, učitelky z polické základní školy, jak ona vnímá vztah dnešních dětí ke knihám. Jako pedagog má k dětem velmi blízko a její pohled z každodenní praxe by pro mě byl určitě inspirativní. Zajímalo by mě, co děti ke čtení nejvíce přitahuje, co je naopak odrazuje a jak se podle ní tento vztah v posledních letech proměňuje.
Lenka Meierová: Všichni jsme dnes zrychlení, zahlcení a mnohdy z nutnosti všechno stíhat i povrchní. V tlaku každodenních povinností občas volíme tu nejrychlejší cestu, jak dítě zabavit. Žádné ožužlané leporelo, opakovaně společně přeprohlížené a převyprávěné.
Možná to není úplně fajn začátek a takovou odpověď jsi asi, Aničko, slyšet nechtěla. Tak začnu jinak. I když je knížka kvůli jiným lákadlům upozaděna, v mnoha rodinách má stále své zásadní místo. Pedagogický optimismus tedy zatím neztrácím. Je na nás dospělých, průvodcích dětí světem, abychom jim tu krásu a potřebnost ukázali.
Ať jsou pokrok a digitalizace jakkoli užitečné, tempo je závratné a nese s sebou i určité odosobnění a změnu priorit. Někdy zapomínáme, že malé děti se učí nápodobou a těžko je budeme vést ke čtení knih s mobilem v ruce. Je pak smutné sledovat rostoucí trend logopedických vad a horší schopnosti se vyjádřit, když dětem místo povídání si a čtení před spaním nabídneme displej jako záruku jejich zabavení a našeho vlastního klidu. Staromódně si myslím, že displej nepatří ani batoleti do kočárku.
Věřím v lidi, v sílu rodiny, v komunikaci a v dobrou inspiraci.
Mám radost, že u nás na Policku to ještě není tak zlé. Mnoho dětí má z rodiny silné podněty a čtou rády, což je pro nás pedagogy obrovský náboj. Věřím v lidi, v sílu rodiny, v komunikaci a v dobrou inspiraci. Všechno škola sama nezvládne a nedožene, nejsme kouzelníci. Jak zmínil v jednom z minulých rozhovorů Šimon Mach, je potřeba táhnout za jeden provaz.
Máme velké štěstí, že naše škola táhne za jedno lano s polickou knihovnou (děkujeme, Aničko!). Všechny ty společné besedy a dílny jsou ukázkou nadstandardní spolupráce. Pro děti z prvního stupně je to nesmírně inspirativní – z některých se i dnes dokážou stát knihomolové, kteří by do knížky nikdy nečmárali, a někteří dokonce píšou i vlastní literární pokusy.
Jako učitelé máme v rukou počátky čtení, tedy zásadní dovednost. Osvědčuje se mi metoda Sfumato a skvělým motivačním krokem v 1. třídě je Slavnost slabikáře, kde „umluvím“ rodiče k zakoupení knížky místo bonbonů. Stále si děti píšou čtenářské deníky, učíme se básničky, společně debatujeme o četbě a připravujeme čtenářské dílny.
Snad tohle neskončí ani se sebevíc zrychlenou a digitální dobou. To bych si moc přála.
Co Vás těší na životě na Broumovsku?
Jsem v první řadě Machovačka. Vesničanka. I když dobře – dnes už jsem většinu svého života hrdá Poličačka. Nelituji svého dávného rozhodnutí nezůstat po studiích v Praze. Tam už bych dnes asi ani učit nechtěla.
Máme tu totiž krásně! To, co mi dříve připadalo samozřejmé a přehlédnutelné, je pro mě dnes nepostradatelné. Jsem závislá na kráse naší vlnité krajiny, na skalách, paloucích, prosluněných pasekách a roklích. Miluji samoty s lidovou architekturou, tajemno zaniklých obcí, místní příběhy a pověsti. Úplně nejvíc pak západy slunce třeba ze Slavného nebo z Bukoviny… Moc bych si přála, abychom tu „zapomenutou“ krásu našich skal dokázali uchovat.
Mám tu silné kořeny, cítím propojení s generacemi z matčiny i otcovy strany. Jsem patriot a baví mě místní fajn lidi. Jak už psali moji předchůdci v této štafetě, lidé k sobě u nás mají blíž. Znají se – moje babička s tvojí babičkou spolu přinejmenším pásly krávy, ne-li jsou rovnou příbuzné. Ne vždycky je to výhoda, ale i to k našemu životu tady patří. Jsem velmi vděčná za dnešní svobodu pohybu naší přírodou bez ohledu na státní hranici. Moc dobře si pamatuju doby, kdy v Machově končil svět Lhotou…
Jaký je váš největší kulturní zážitek v poslední době?
„Na první dobrou“ je to hudební projekt Klicperova divadla, Filharmonie HK a skupiny RAZAM s I. Marešovou: A pak usnu a vstanu (pocta Zuzaně Navarové). Pro mě to byl naprosto ojedinělý zážitek – hudební, herecký, taneční, skvělá choreografie. Takže teď v dubnu si to zopakuju!
Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i váš jídelní prohřešek?
Těžko říct. Většina jídel je pro mě „TOP“, a to i když ostatní třeba ohrnují nos. Mám babiččinu školu: jí se všechno a jídlo se nevyhazuje. Tak to dělám a dělám to s chutí. Mnohdy si říkám – bohužel. A druhé „bohužel“ – jen málokdy jím zdravě a střídmě. Je to pro mě velká výzva, do které se zatím neumím pustit: odepřít si požitkářství v podobě sladkostí, uzenin nebo zabíjačkových výrobků. Ale zkusím se nad tím zamyslet…
Kdybyste se mohla kohokoli z Broumovska na cokoli zeptat, koho a na co byste se zeptala?
Moje otázka neletí daleko. Oslovila bych mladého učitele, ochotníka, lezce, sporťáka a dobrodruha Jirku Trnovského ml. „Trndo, můžeme se těšit na další ročník Cestovníku? Máš už v hlavě letošní koncept tohoto parádního festivalu, kterého jsi otcem? A kam bude směřovat vaše letošní, jistě zase dobrodružná, výprava?“
