Je mi tady dobře a jsem tady doma
Pátek, 18. února 2022
Páteční štafetu převzala Dáša Zbořilová, kterou mnozí dobře znají z broumovské Ulity, či školy. Minulý týden jí štafetu předal Vojtěch Vašák.
Vojtěch Vašák: Měl bych dotaz na Dášu Zbořilovou z Ulity. Pokud je mi známo, Dáša se do Broumova před lety přistěhovala z jižní Moravy. Rád bych se jí tedy zeptal, co jí přivedlo zrovna sem a nakolik život na Broumovsku naplnil její tehdejší očekávání? A jelikož vím, že je Dáša velmi aktivní v mnoha ohledech, rád bych se ještě zeptal, jestli má nějaký vysněný projekt nebo plán, který by ráda na Broumovsku realizovala (nebo si přála, aby byl realizován)?
Dáša Zbořilová: Dobrý den, zdravím všechny čtenáře Páteční štafety a píšu upřímně, že jsem byla opravdu překvapena, kdo a na co se mě při této příležitosti ptá. Zdravím Vojtu Vašáka a doufám, že budeme mít někdy možnost se setkat opět i osobně anebo třeba pracovně. Budu se těšit.
Tedy pro Vojtu odpovídám, že do Broumova jsem poprvé přijela z Brna (pocházím z Mikulova) v roce 2000. Kdo si vzpomene na tehdejší kulturní oživování broumovských kostelů pod názvem Týden pro broumovské kostely, vzpomene si možná na fotografku, která pobíhala při všech koncertech v kostelích a zběsile dokumentovala, co se dalo. S dítětem vždy někde poblíž (dceři jsem se již mnohokrát omluvila). To byly moje první kroky mířící k Broumovu.
Při první návštěvě Broumova jsem měla intenzivní pocit, že tady mám žít, že tady mám své „doma“. A za půl roku jsem se sem s dcerou odstěhovala. Nikdy bych toho ale nebyla schopná, kdyby třeba jen některé okolnosti mého tehdejšího života byly o trochu jiné. Broumov a Broumovsko pro mě byly jen místem na mapě. Až po přestěhování se do Broumova jsem zjistila, že máme zřejmě v rodině zakódovaný „severojižní tah“. Našla jsem zde totiž svou vlastní rodinu, se kterou jsme již mnoho let nebyli v kontaktu, a vzpomněla si na černobílé pohlednice kláštera, jež nám kdysi z Broumova teta posílala. Toto vše by se ale nikdy nestalo, kdybych nejdřív v Brně nepoznala Yvu a Honzu Piňosovi a Mojmíra Poláčka z Collegia pro arte antiqua. Byly to právě jejich myšlenky kulturního oživování broumovské krajiny a myšlenky na vybudování komunitního centra na faře v Heřmánkovicích, které mě sem přivedly. Ani jednou jsem toto rozhodnutí v sobě nezpochybnila. I když vše nakonec bylo úplně jinak.
Byly to – a dodnes jsou – skvělé broumovské roky; potkala jsem – a dodnes zde potkávám – neuvěřitelně mnoho zajímavých lidí. Byla jsem se svým foťákem na všech „prvních“ koncertech v místních barokních kostelích pořádaných Collegiem pro arte antiqua. Zažila jsem jako fotoreportérka den s Václavem Havlem a mohla si zdokumentovat jeho návštěvu Broumovska v roce 2001, kdy přijel podpořit aktivity tehdejšího občanského sdružení Tuž se, Broumovsko! Honzy Piňose a akce Mojmíra Poláčka a Petra Bergmanna. Kdo si chce zavzpomínat více, tak zde:
Objevila jsem zde i svoji barokní krajinu. Navíc jsem se nakonec vrátila i k mému původnímu povolání a získala v Ulitě, a v posledních dvou letech i na gymnáziu, práci svých snů – prostě bonus za bonusem. Je mi tady dobře a jsem tady doma. Alespoň sem za námi může z Moravy přijet, kdo chce. A všichni, kdo za námi jezdí, vidí Broumov a okolní krajinu jako skvělé místo k životu.
Naplnění svých tehdejších očekávání neřeším. Už vím, že nakonec jsem získala mnohem víc, i když úplně jiných prožitků, než jsem si ve svých očekáváních dokázala tehdy představit.
Netušila jsem například, kolik nových milých přátel zde najdu, že se ve svém pracovním čase budu moci realizovat tak svobodně a kreativně a budu mít takové možnosti a podporu, jakou mám. Anebo například, že díky své práci v Ulitě budu potkávat téměř všechny školní děti a jejich rodiče se pak na ulici budou divit, komu jejich dítě říká „Ahoj Dášo“.
Netušila jsem už vůbec, že navíc navštívím nezapomenutelné koncerty v Šonově u Standy Pitaše a že budu chodit s nadšením jak do Undergroundového klubu Eden, tak na všechny taneční vystoupení tanečnic ze ZUŠky Kóč ze Sudet; nebo že budu na komorních koncertech v čajovně Hvězda a tygr s Ivou Bittovou, Vladimírem Václavkem a Petrem Niklem (díky za ně, chybíte tady, Václavkovi). Že přijdou skvělé jazzové koncerty v Kreslírně, že z Týdne pro broumovské kostely bude uznávaný festival vážné hudby a naše barokní kostely se stanou národní kulturní památkou, že v Broumově budu chodit na výstavy současného moderního umění do Galerie Dům, Lapidária nebo do Lokartu, že v Broumově vzniknou skvělé kavárny (těším se na tu novou v Café Herzog na náměstí), že zde bude bazén, kluziště, lezecká stěna ve Skateparku; nebo že prožiji na vlastní kůži rekonstrukci mého druhého domova Dimterovy vily – Ulity. Že v Broumově zasadím mnoho stromů, nebo že se dočkám například i busty J. E. von Schrolla v altánu v parku. Že díky starým pohlednicím a Petru Bergmannovi začnu pátrat po historii Broumova. Že budu chodit do veřejnosti přístupné klášterní zahrady a kláštera kdy chci, že se opraví městské parky, že se dočkám nového autobusového nádraží nebo třeba nové silnice a chodníku a osvětlení před naším domem na Lidické. No a že je tady navíc i vegetariánská restaurace Kočka na kari, tak to je pro mě už skoro zázrak… A to vše se tady děje díky skvělým lidem, kteří Broumovem žijí.
A to jsem na mnohé ještě zapomněla. Třeba na „děti“, které jsem tady potkávala jako školáky, a ony se teď na prahu dospělosti vrací ze světa a chtějí žít a pracovat v Broumově – to je čistá radost. Stejná jako vědomí, jak skvělé paní učitelky a učitelé ve školách nebo mí spolupracovníci v Ulitě se tady dětem věnují.
Broumovsko je pro mě prostě pořád úžasnějším domovem. Ale dost vzpomínání.
Broumov je pro mě lidsky „přehledný“. Baví mě pocit, že ho mohu pěšky obejít. Lidé se zde mohou vzájemně dobře poznat, a to není nevýhoda, ale naopak skvělý prostředek třeba ke spolupráci na mnohých projektech. Výhoda, díky které by naše město mohlo klidně získat titul Evropské hlavní město kultury v roce 2028. Zaslouženě.
Ale Vojto, je tady ještě i jeden tichý a dost velký kout, na jehož oživení si počkám. Měšťanský pivovar…
A můj nesplnitelný sen? Zažít den v Broumově tak před sto dvaceti lety, projít se centrem i po okolí Broumova, rozhlédnout se a obdivovat krásu tehdejší místní architektury.
Co vás v poslední době potěšilo?
Těší mě stále, že mám naprosto skvělou dceru a mámu – díky za vás, dámy moje, a pak nejvíc výsledek loňských podzimních voleb. Ale vážně? Že po loňském covidovém roce on-line mohu opět chodit do práce, potkávat se s kolegy a dětmi v Ulitě, být s přáteli, jezdit kam chci a realizovat si své sny.
Kdyby za Vámi přijela návštěva, kam byste ji na Broumovsku poslala?
S každou návštěvou je to stejné, povinně se mnou musí vyšlapat na Hvězdu a dát si oběd a Opata u pana Nováka. Tímto ho srdečně zdravím!
Jaká kniha leží na Vašem nočním stolku?
Hm, je to celá polička a v řadě stojí nebo leží různí autoři. Douglas Adams, Erik Tabery, Stephen Hawking, Alice Munroová nebo třeba almanachy básní, a právě jsem si koupila Nevědění od Kundery. Ale víte co? Většinou v poslední době vítězí angličtina a Duolingo.
Kdybyste se mohla kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se ho zeptala?
Štafetu posílám na kopec Hoprich do Martínkovic Adamovi a Aničce Smékalovým, kteří koupili místní faru, začínají tady žít a chtějí zde budovat komunitní centrum a jistě mají spoustu svých očekávání a plánů. Jelikož jsem tímto vším prošla, držím jim pěsti, a i když se moc neznáme, ptám se: Aničko, Adame, kde sebe a Broumovsko nebo Martínkovice vidíte za dvacet let? A čím vším chcete naplnit vaši faru? Jste připraveni i na to, že vše může být jinak?
Zdravím srdečně všechny čtenáře!
