Mám za to, že s minulostí už jsme vyrovnaní

-red-, foto archiv J. Meiera

Pátek, 25. října 2024

Sdílet na:

V Páteční štafetě odpovídá Jan Meier, bývalý ředitel broumovské knihovny a velký znalec literatury.

Kryštof Karvovský: Rád bych znal názor Jana Meiera, bývalého ředitele broumovské Městské knihovny a jednoho z nejlepších odborníků na literaturu, které znám, zda a kdy se dokážeme vyrovnat s tou vskutku těžkou minulostí regionu (myslím na předválečné a poválečné období) a jak se tyto historické záležitosti v současné literární tvorbě hodnotí.

Jan Meier: To´s mi dal, Kryštofe, s touhle otázkou. Mám za to, že už jsme s tou minulostí vyrovnaní, jak to asi nejlépe jde. Mezi Čechy a Němci u nás vždy bylo v menší či větší míře nějaké protivenství už od středověku – v Broumově také. Nejspíš nelze čekat, že přijde den, kdy si budeme ležet v náručí jako skuteční bratři. Historické křivdy, jež jsme si vzájemně způsobovali, jsou příliš zakořeněné, vždy budeme vzájemně trochu skeptičtí. Je důležité vědět zejména o těch křivdách a nepěknostech, jež jsme způsobili „my“ (samozřejmě myslím na obě strany a teď nehodnotím jejich míru). Nenutit se do velkých slov a gest, nemávat fangličkami. A, proboha, nenazývat současné české pohraničí Sudety! Slušně vedle sebe žít, snažit se být si prospěšní. Pokud v nás nějaká nepěkná vzpomínka vzbudí emoce, nevytrhávat ji z kontextu a sledovat příčinnost. Tady by má odpověď mohla skončit, ale já ji ještě rozvedu.

Vztah Čechů a Poláků k pohraničí, jež bylo převážně nově osídleno po druhé světové válce, je dost rozdílný. Z obou stran zdejší hranice byli po válce odsunuti čeští i slezští Němci. Zatímco české pohraničí bylo, s výjimkou let 1938 až 1945 (tehdy a jen tehdy to nominálně byly Sudety – Sudetengau), vždy součástí českého státu (od počátků osídlení ovšem převážně zabydlené Němci, Češi je postupně obývali v nevelkém počtu), místa na druhé straně v historii měnila svou příslušnost. Středověká polská knížectví, postupně germanizovaná, časem náležela k České koruně, k Rakousku,  Prusku, posléze k Německu. Po válce se Poláci v našem sousedství objevili po stovkách let. Do vysídleného českého pohraničí, kde zůstala i řada zdejších Němců (ještě v 60. letech byl Broumov do určité míry dvojjazyčný, například se tu běžně prodávaly německé noviny, a žádné národnostní střety tady nebyly) a vrátili se sem i místní předváleční Češi (třeba i rodina mého táty, jež musela v roce 1938 odejít), přišli převážně lidé z bližšího či vzdálenějšího okolí. Sousední polská města a obce v tzv. „znovunabytých zemích“ po odsunu Němců naopak obydleli lidé z míst vzdálených stovky kilometrů, často až z oblastí, které si po válce z Polska odkrojil Sovětský svaz, a byli zcela bez vztahu ke krajině, již neznali. A zatímco Poláci pro ni běžně používají neutrální geografický název Sudety (tradičně označuje blíže neurčené horstvo zhruba od Jeseníků po Krušné hory), v nás pojem Sudety evokuje „sudetoněmectví“, na něž historicky nemáme pěkné vzpomínky.

V literatuře, publicistice a vůbec společenské diskusi na dané téma existuje efekt kyvadla. Zatímco před pár desítkami let byli odsunutí Němci líčeni pouze coby odporní revanšisté, dnes to zase spíš schytávají Češi za odsun.

V polské literatuře najdeme polsko-německé téma třeba v knize Huberta Klimko-Dobrzanieckého Blázen. Její povídky jsou hořko-vtipným Amarcordem z jeho rodné Bielavy od předválečných let do současnosti. „Hůrky zmizely ve lžících mohutných bagrů /…/ To vše se odehrálo během jednoho dlouhého léta, požehnáno nějakým idiotem, který chtěl tímto zvláštním způsobem demonstrovat polskou moc na územích, která Polsku připadla po válce. Další idiot postavil žulový sloup s vytesaným nápisem: „Byli jsme tu, jsme a budeme!“ aby tak drze ignoroval všechny, kteří tu byli před námi, a falšoval historii místa, kde se polsky nemluvilo aspoň pět set let.“ Jinde zase autor líčí Němku, jež zůstala v rodném městě a mezi Poláky si připadá jako „brambora, která cestou domů vypadla z košíku – odstrkávaná lidmi, okopávaná, měknoucí, nahnilá, ale stále schopná přijít někomu k chuti a vzpříčit se mu během oběda v krku“. Tématu se věnuje i Olga Tokarczuková, programově v novele Szafa (česky nevyšla) nebo v knize Denní dům, noční dům, též i jinde. Nejvíc ve mně ale polsko-německé a polsko-židovské vztahy rezonují ve valbřišském románu Joanny Batorové Pískový vrch a navazující Chmurdálii. Autorka vypráví příběh tří generací, jež po válce nově zabydlely Valbřich, s mnohými pohledy do minulosti: „Dole pod Valbřichem je uhlí, a nahoře písek a lidé přivátí sem ze světa namísto těch vyhnaných. První várka přichází hned po válce a je ještě cítit střelným prachem. Dělení teprve začíná. /…/ Valbřišská nově nabytá území vzbuzují naděje především v těch, kteří nikdy neměli nic svého. Jsou odnikud a chtěli by něco mít, aby byli odněkud.“

Před nedávnem vyšla kniha Miloše Doležala 1945: Léto běsů. Dvě z jejích dokumentárních povídek líčí zločiny, jichž se někteří představitelé správních a silových složek na Broumovsku a Teplicku dopustili na zdejších Němcích. Klobouk dolů před autorovou badatelskou prací! I když z těch povídek cítím určitou tendenci právě ve smyslu zmíněného kyvadla. Tendence opačná je zase v knihách klasiků literatury faktu Oty Holuba a Romana Cílka, které se věnují německému teroru vůči Čechům před válkou či záškodnickým přípravám hnutí Werwolf na Broumovsku po ní. Vývoj sudetoněmectví, až k jeho hořkému konci, skvěle postihuje práce německého historika Ralfa Gebela „Domů do říše“ – Konrád Henlein a říšská župa Sudety (1938-1945). Mladá historička Lucie Jarkovská v knize Odplata či spravedlnost? líčí poválečné retribuční procesy, jež se především týkaly českých Němců, i to, co k nim vedlo. Dotýká se také Broumovska.

Spisovatel Hugo Scholz z Otovic v románu Noch steht ein Mann (1929) zpodobil německého sedláka, který na rodné broumovské hroudě vzdoruje největším nepřátelům – Židům a Čechům. Autor byl jedním z věrozvěstů sudetoněmectví a nacismu na Broumovsku. Román v Mnichově vyšel ještě v roce 1960 a pro broumovské Němce je Scholz dosud ikonou, již nazývají Heimatdichter. Spisovatel Arnošt Lustig, Kryštofe, na tvou otázku odpovídá: „Co to znamená Němec? Tři miliony padlých. Tři miliony civilních obětí. Milion devětkrát sto tisíc padlých na hřbitovech v třiačtyřiceti zemích. Bude těžké je exhumovat a převážet do Vaterlandu /.../ Hodně se toho změní. Něco k lepšímu. Ale předtím nám ještě ukážou, zač je toho loket (Krásné zelené oči). A jinde: Jsem proti každé nespravedlnosti, ať se týká kohokoliv, včetně Němců. Čili teror, nespravedlnost, loupeže neschvaluju. Ale odsun Němců schvaluju. Němci, sudetští Němci, se podíleli na přípravách k vyhubení českého národa. Co chceme od tohoto národa? Aby to odpustil? / …/ Hezké to nebylo, ale copak byla druhá světová válka hezká?“ (Vlny štěstí). Lze se jeho názoru se zkušeností s koncentráky a s útěkem z transportu smrti divit? Představený polské židovské obce Piotr Kadlčik byl v rozhovoru pro Český rozhlas stručný: „Můj názor na požadavky sudetských Němců u vás i tady v Polsku je jasný. Říkám jim: tak jste měli vyhrát válku. Vy jste ji prohráli, tak vypadněte. Neměli jste ji vůbec začínat.“

Pohledy z obou stran na Broumovsku přibližují dvě knihy. Paměť Broumovska je výborem článků z krajanského časopisu Braunauer Rundbrief. Odsunutí krajané vzpomínají na idylické předválečné časy, rokem 1938 se příliš nezabývají a hlavně se věnují křivdám odsunu a těžkým začátkům v novém domově. Sborník Pomnichovské osudy Čechů z Broumovska přináší vzpomínky a studie, jež se na historický problém dívají z české strany. V obou knihách najdeme zmínky o osobním přátelství zdejších Čechů a Němců před válkou i po ní.

Na závěr slova z románu Olgy Tokarczukové Empusion: „Pravda psaná s velkým „P“ je vždy založena na hrozbě, že bude oříznuto to, co vyčnívá přes její obrysy. Žádné třásně, žádné. Za pravdou se skrývá násilí.“

Co Vás těší na životě na Broumovsku?

Že jsem tady doma.

Jaký je Váš největší kulturní zážitek v poslední době?

Prima Jazz Band na Střelnici. Zahajovací koncert broumovských „Pokladů“ v podání hradecké filharmonie. Výstava českoanglické výtvarnice Míly Fürstové v Muzeu východních Čech v Hradci Králové a osobní setkání s autorkou. Výstava Plujeme do tmy v Galerii Města Trutnova.

Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i Váš největší jídelní prohřešek?

Nejsem žádný gurmán. Potěší mě i sekaná s chlebem a hořčicí, s brambory a rajčatovým salátem či s knedlíky a zelím. Polévky – dršťková, když v puse pěkně mlaská, bramborová, kyselice… Cokoli z hub a s houbami. Přírodně smažené ryby. Napadá mě oblíbený pokrm, s kterým jsem se už dlouho nepotkal: zabíjačkový guláš.

Sám rád vařím, někdy se to i povede. Třeba dušenou zeleninu v různých variacích se sázeným vejcem a fazolemi nebo s kouskem dušené krkovičky. Gastronomickým prohřeškem určitě byla pórková polévka, již po dvou lžících šel syn beze slova vylít do záchodu. A prohřešek konzumní? Od dětství mám rád párky. Jednou jsme na vojně přijeli z noční směny na snídani a kuchaři špatně odhadli jejich počet; hrozně jich tam zbylo. Nabral jsem si vrchovatý ešus a pak je vystydlé, s krupičkami sraženého tuku, spořádal místo dopoledního spánku. Bylo mi hodně zle, ani jsem neměl chuť na oběd.

Kdybyste se mohl kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se zeptal?

Zeptám se předsedy fotbalového oddílu Slovanu Ladislava Hanzlíka, co by bylo potřeba, aby se broumovský fotbal zase dostal tam, kam tradičně patří. Tedy alespoň na špici současné soutěže nebo ještě raději k důstojné roli v krajském přeboru.