Nemohu zavírat oči před zjevnou agresí

-red-, foto archiv J. Joudala Pátek, 10. října 2025

Sdílet na:

V Páteční štafetě odpovídá Jan Joudal, stavař a živnostník.

Život zde není vždy lehký, a přesto žiji na krásném místě. Jan Joudal

Martin Jirka: Mám otázku na Honzu Joudala. „Honzo, přijde mi hodně zajímavé, že ses ty, jako stavební inženýr, rozhodl opustit projekční práci na počítači a pracovat rukama. Ale moje zvědavost míří ještě jiným směrem. Mám tě spojeného také s klidným, ale jasným hodnotovým postojem, který už několik roků dáváš najevo vyvěšenou českou a ukrajinskou vlajkou na svém domě. V době postfaktické, kdy lidé včetně politiků radši mlží nebo lžou, než aby zaujali stanovisko a v situaci, kdy společnost je rozdělená, to vnímám jako určitý druh odvahy. Zajímá mě, co přesně tě přivedlo k tomu vyvěsit ty vlajky a s jakými reakcemi jsi se setkal. Díky.“

Jan Joudal: Martine! Dělání rukama mě od mala vždy bavilo. Vzpomínky na hrady z písku, pevnosti ze sněhu, mi už asi z paměti nevymizí. Slepování papírových vystřihovánek a různých plastikových modelů mě provázelo pozdějším dětstvím také. I nutné zapojení do fungování domácnosti a péče o dům ve mně, přes určitou dávkou vzdoru vůči rodičům, formovalo chuť něco si vytvořit. Jako človíčkovi v patnáctém roce života, mi táta navrhl ať zkusím stavařinu. Než jsem udělal maturitu a dokončil vysokoškolské studium, ještě to dekádu trvalo. Už při tvorbě magisterského projektu jsem tušil, že bych nerad zůstal jen u projekce. Proto jsem se chytil možnosti ihned po studiu nastoupit do ateliéru tvorby technických modelů. Tam jsem je jednak tvořil virtuálně a jednak je poté i fyzicky skládal. Nabídka vrátit se domů na Broumovsko a pracovat jako stavbyvedoucí – technik, to bylo vlastně jen zvětšení toho, co jsem doposud dělal. Vymýšlet nová řešení v prostředí praktické stavařiny je každodenní změna pracovní náplně. Mnohdy je to úprava plánů z hodiny na hodinu. Člověk se musí naučit rozhodovat se rychle a správně. Stejně tak musí řešit i zjištěné nedostatky a chyby. Je to práce, která není stereotypní, taková, jaká mě baví. Po deseti letech práce stavbyvedoucího, po narození syna jsem začal cítit potřebu změny. Zjistil jsem, že dokážu obsáhnout téměř veškeré práce na stavbě v potřebném měřítku, dokážu práce nacenit i komunikovat se zákazníkem. Ač jsem to nikdy neplánoval, vzpomněl jsem si na slova jednoho odborného profesora, jak nám na přednáškách opakoval, že nevychovává jen odborníky do zaměstnání, ale i odborníky schopné samostatné profesní dráhy. Po dohodě s manželkou jsem se rozhodl zkusit být živnostníkem. Zkusit to, abych si jednou neříkal „měl jsi to zkusit“.

Jsou lidé, kteří zahalekají, ať koukám tu vlajku sundat. Říkám jim, že pokud jim chybí Rusko, rád jim koupím letenku.

Ukrajinská vlajka mi na domě visí proto, že nemohu zavírat oči před zjevnou agresí. Ruská armáda nemá na Ukrajině co dělat. Bohužel, někdy se musí člověk chopit zbraně. Pokud má náš svět fungovat alespoň v relativním míru, není možné, aby jeden stát napadal druhý a my jen přihlíželi. Čím se toto děje blíž našich hranic, tím musíme být ostražitější. Ukazuji, o jaké hodnoty mi jde: Nikoli o krátkodobé blaho a klid, ale o budoucnost – třeba mých dětí. Za tu dobu, co mám vlajku vyvěšenou, asi tak jednou do měsíce vysvětluji, proč tomu tak je. Dokonce se mě lidé asi dvakrát ptali, zda moje manželka, Češka jako poleno, není Ukrajinka. Jsou lidé, kteří zahalekají, ať koukám tu vlajku sundat. Já jim vždy odpovím, že pokud jim chybí Rusko, rád jim koupím letenku, aby se tam podívali a procitli jako Karel Havlíček Borovský nebo spousta našich legionářů z ruské fronty „velké války“.

Co Vás těší na životě na Broumovsku?

To, že život zde není vždy lehký, a přesto žiji v krásném místě. To, že mohu ukázat, že jde nádherně žít i na takovém kraji republiky jako je Broumovsko.

Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i Váš největší jídelní prohřešek?

Řízek s knedlíkem, což je pro někoho odpověď na obě části otázky.

Jaký je Váš největší kulturní zážitek v poslední době?

Koncert Michala Prokopa a Framus Five.

Kdybyste se mohl kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se zeptal?

Zeptal bych se pana Milana Anděla, jak náročné je skloubit řízení jeho provozovny výroby knedlíků s rodinou a koníčky.